Článek
V době sílícího antisemitismu, v době, kdy se mí židovští přátelé bojí veřejně přiznat víru, k níž se hlásí, pokládám článek Libora Mandíka, věnovaný plzeňské synagoze, za nesmírně důležitý. Obzvláště výše citovanou autorovu závěrečnou větu. Díky jeho textu se mi vybavila řada jmen židovských odbojářů a vojáků, kteří se postavili po bok spolubojovníků, ať už bezvěrců či hlásících se k jiné víře, aby společně vzdorovali Hitlerovi.
Ota Heitlinger, který se např. zúčastnil bojových akcí čs. jednotek v Tobruku, Benghází, Tripolisu atd., později coby řidič tanku a příslušník čs. samostatné obrněné brigády na západní frontě bojoval do konce války, zúčastnil se rovněž obléhání Dunkerque. Erich Lánský (Löwenbein), příslušník čs. jednotky v SSSR, prošel bojovou cestu z Buzuluku do Prahy. Hanuš Rezek (Rebenwurzel) - příslušník čs. pěšího praporu 11 - Východního, jemuž tehdy velel Karel Klapálek.
V zahraničních jednotkách na Západě za druhé světové války působilo celkem čtrnáct duchovních, z nichž dva byli rabíni. Alexandr Kraus, od roku 1939 ve Francii a Hanuš Rezek.
Poslední jmenovaný se narodil 22. ledna 1902 v židovské rodině ve Strážnici jako Hanuš Samuel Rebenwurzel. Ve Strážnici i okolí Židé s místními obyvateli žili ve velké shodě. Po letech studií se coby absolvent právnické fakulty v Brně stal advokátem ve Vsetíně. Současně se zapojil do činnosti sionistických organizací, zejména Makabi a do práce v sociální demokracii. Za ni byl v roce 1938 zvolen do městského zastupitelstva.
Po nacistické okupaci byl za svou politickou činnost zatčen gestapem. Díky uplácení se jeho manželce Judit podařilo dosáhnout jeho propuštění a navíc pro oba získat certifikát k výjezdu do Palestiny.
Rabín Hanuš Samuel Rebenwurzel.
Duchovní se zbraní v ruce
Ve východním praporu měli Židé výrazné zastoupení. Nicméně, postrádali vlastního duchovního. Hanuš byl zbožný. Znalý židovských rituálních zvyklostí. Karlu Klapálkovi se jevilo zcela přirozeným, aby se H. S. Rebenwurzel ujal funkce rabína. Byl poslán na zkrácenou několikaměsíční výuku do Jeruzalémského rabinátu a poté se stal rabínem. Duchovním se zbraní v ruce. Bojoval u Tobruku i Dunkerque, na podzim 1943 byl přesunut do Velké Británie jako polní rabín čs. vojska v exilu.
Zde se rabín Rebenwurzel neomezoval pouze na duchovní službu. Staral se rovněž o sociální potřeby souvěrců, vystupoval proti občasným projevům antisemitismu v důstojnickém sboru. Důraz kladl na nezbytnost přátelského soužití příslušníků různých náboženských a národnostních skupin. Jako by už tehdy viděl budoucnost, pravil: „Pro nás Židy však ukončením války není náš boj dobojován, neboť boj o židovství a židovstvo teprve začíná.“
Po osvobození se s manželkou a synem, který se jim v listopadu 1939 narodil v Haifě, vrátili do Prahy, kde se stal zástupcem vrchního rabína Gustava Sichera. Německy znějící jméno se počeštil na Rezek. Zapojil se do obnovení židovského života, válkou zcela rozvráceného. Působil v organizacích, pečujících o navrátilce z koncentračních táborů. Mj. se podílel na organizování vojenské pomoci Izraeli a emigraci čs. Židů do Izraele, kam se chtěl i s rodinou přestěhovat. Zemřel 21. prosince 1948 při leteckém neštěstí na cestě do Izraele. Jako člen delegace směřoval na světový kongres Makabejského svazu. Letadlo se za bouře zřítilo v Řecku. Pochován byl v Tel Avivu.
Hanuš Rezek, kromě jiných vyznamenání nositel Čs. válečného kříže 1939, budoucím generacím zanechal významný duchovní odkaz. Žel, lidstvem zatím nenaplněný. Je jím mj. kázání, pronesené 15. září 1944 při oslavě svátku Roš ha-šana, u příležitosti židovského Nového roku 5705 v tranzitním prostoru ve Falaise.
„Dnešní Nový rok, šestý rok již námi v exilu neb v odboji strávený, se liší od předchozích. … Dnešní Roš ha-šana slavíme po pěti letech opět na půdě evropské, osvobozené od těch, kdo chtěli této svobodou prodchnuté zemi vnutiti nadvládu síly a zla. A se zadostiučiněním zjišťujeme, že i my, českoslovenští vojáci, bereme a ještě účinněji vezmeme účast na osvobození nejen této a své vlastní země, ale i ostatních porobených zemí evropských a v nich trpícího obyvatelstva.
Spolu s ostatními židovskými kamarády ve spojeneckých armádách v osvobozené části Evropy dáme zazníti hlasu šofaru, který má nás vzmužit a nabádat ke zkoumání svého vlastního nitra, ale který nám a všemu lidstvu bude předzvěstí hlaholu vítězství dobra nad zlem a předzvěstí fanfár svobody a vysvobození.
Hlas šofaru nechť nás vyburcuje ke skutečnému a upřímnému vydání počtu o našem nitru a to nejen co do minulosti své, ale především nechť si každý z nás uvědomí své povinnosti do budoucna. Vracím se k úvodnímu slovu proroka: „Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“
Z našeho Roš ha-šana nechť se zrodí čin! Je nasnadě, že především my, českoslovenští židovští vojáci, musíme se snažit vždy a obzvláště teď, kdy se nám má dostat těžkého sice, ale ne méně těžkého úkolu brát účast na stržení okovů porobených národů a našich úpících bratří, abychom vydali ze sebe vše, abychom co nejúčinněji přispěli k vítězství.
… Při tomto svém boji je si nutno uvědomit, že je třeba projevovat a uskutečňovat kamarádství vůči všem a že nelze činit rozdílu pro příslušnost k tomu či onomu náboženství či jinému přesvědčení. Soužití s příslušníky různých náboženských a národních skupin v armádě musí všem Čechoslovákům a nám Židům obzvláště býti zkušebním kamenem a přípravou pro život poválečný.“
Zdroj: Milan Belej, Hlavinka Ján, Levický Juraj, Dejiny židovskej komunity v Humennom, Humenné, ADIN, s. r. o., 2013; Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi Byla to opravdu láska za ostnatým drátem, nebo boj o život za jakoukoliv cenu?, Nakl. Epocha, 2025; Kalendář židovského odboje vydaný na rok 2023/2024 – 5783/5784, vydal Spolek židovských odbojářů a vojáků pro své členy, jejich rodiny a příznivce; část kázání ze dne 15. září 1944; Synagoga v Plzni, největší v ČR, se současnosti málem ani nedočkala - Médium.cz
