Divizní generál František Melichar svědčil proti zločinci Jöcklovi

Před první světovou válku pracoval jako úředník v Bělehradě. Po jejím vypuknutí vstoupil v září 1914 jako dobrovolník do srbské armády. Později se stal důstojníkem československých legií v Itálii a ve Francii. Za mimořádnou statečnost byl oceněn řadou vyznamenání: Zlatou medailí za chrabrost Miloše Obiliće (1915), která byla udělována za osobní statečnost v boji. Řádem Hvězdy Karadjordjevičů IV. třídy (1916), jedno z významných srbských vyznamenání za vojenské zásluhy. Pamětní medailí na pochod Albánií (1916), udělovanou účastníkům mimořádně těžkého ústupu srbské armády přes Albánii. Řádem bílého orla s meči (1918) za válečné zásluhy.

Po návratu do nově vzniklého samostatného Československa přešel do služeb jeho armády. V září 1919 byl jako čerstvě povýšený podplukovník převelen do Bělehradu, kde až do května 1925 zastával funkci vojenského atašé v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců s akreditací i pro Řecko. Zastával různé velitelské funkce.

„V listopadu 1935 se stal velitelem 3. pěší divize v Litoměřicích, kde byl náčelníkem štábu divize plukovník Antonín Hron,“ přibližuje dávno zapomenutého příslušníka odboje Hana Procházková z dokumentačního oddělení Památníku Terezín.

„V srpnu 1943 byl zatčen a uvězněn. Po celou dobu věznění v policejní věznici v Malé pevnosti plnil funkci písaře na I. dvoře. Mezi vězni byl znám jako velice dobrý člověk.“

Na potvrzení svých slov Hana Procházková vypráví o události, která mnohým tehdejším vězňům trvale utkvěla v paměti.

„Jako člen tzv. vězeňské samosprávy byl František Melichar surově zbit. Mimořádnou brutalitu dozorců vyvolal útěk tří vězňů. Později byl na přímluvu svého advokáta převezen na Pankrác, kde se dočkal osvobození. Poté své služby nabídl vojenskému velení Pražského povstání. Jeho nabídka však kvůli vyššímu věku nebyla přijata.“

Stál proti ďáblovi z Terezína

„Při procesu s velitelem věznice Malé pevnosti u mimořádného lidového soudu, který se v roce 1946 konal v Litoměřicích, byl František Melichar jedním ze svědků,“ dokresluje jeho obraz Hana Procházková.

Cítil potřebu soudu převyprávět, co se ve věznici dělo, aby zlo nezůstalo potrestáno. Heinrich Jöckel, vězni zvaný „Pinďa“, byl jeho ztělesněním. Vraždil, mučil, s lidmi nakládal jako s otroky. Za zločiny spáchané v policejní věznici gestapa nesl hlavní odpovědnost. S rodinou a s dalšími dozorci 5. května 1945 Malou pevnost opustil a krátce na to uprchl do Německa. Během několik měsíců byl však zatčen a předán do Československa. Stanul před soudem, kde proti němu vypovídali svědci. Byl souzen, odsouzen a jako válečný zločinec dne 25. října 1946 v Litoměřicích oběšen.

Vojáci nejsou samé tupé hlavy

Jak to ve věznici chodilo, dokreslují Melicharovy osobní vzpomínky. Nejsou nijak radostné, nicméně některé zápisky nepostrádají jistou dávku laskavého humoru.

„Jako písař u gestapáka Rojka jsem vedl početní stavy vězňů na I. dvoře terezínské Malé pevnosti. Centrální kartotéka vězňů byla v přijímací kanceláři, kde působil jako vrchní písař vězeň CIRUS. S CIRUSEM jsem byl ve stálém styku a to jednak v úředním, tak i osobním. CIRUS spadal přímo pod Jöckla a měl přehled o celém táboře. Jednak od CIRUSE, jednak i z vlastního pozorování vím, že do terezínské Malé pevnosti docházely z pražského gestapa dálnopisné příkazy k popravám různých vězňů. Tyto popravy pak prováděli buď přímo Jöckl, Rojko a další gestapáci a nebo členové popravčí čety, což byli samí SS-maní, kteří hlídali vězně při práci mimo vězeňský objekt. Že se jednalo o příkazy k popravám vím proto, že ihned a nebo krátce po obdržení takového dálnopisu následovala.“

Ve vzácných chvílích volna se vězni potřebovali nějak zabavit, odreagovat. Všemožně se snažili zachovat si zdravý rozum, aby se z místa, kde jim smrt dennodenně číhala za zády, nepomátli. K pozvednutí ducha například pořádali různé přednášky.

„Přednášky na cele: Macháček, ředitel plzeňského muzea, prof. Krofta – přednášeli něco z historie. Hovořili o nejstarším osídlení, o Keltech. Ozval jsem se, že mi ještě nikdo nevysvětlil, zda byl Tábor obydlen už dřív, před husitskou dobou. Četl jsem dříve něco o tom, že tam mělo být keltské sídliště a teď jsem se s nimi o to hádal. Později byla přednáška o zemědělství (přednášel Ruml, statkář z Křečhosti u Kolína), opět jsem k tomu měl poznámky. Krofta pak říkal, když si myslel, že neposlouchám: ‚Ten generál se nezdá, ale on je docela vzdělaný.‘

Smál jsem se: ‚Copak myslíš, že vojáci musí být samé tupé hlavy?‘“

Adolf Kolínský v Terezíně

Jméno známé mj. nejen vězňům z pražské věznice na Pankráci, ale také z Malé pevnosti Terezín. Generál Melichar se o něm ve vzpomínkách také zmiňuje.

„V srpnu nebo v září 1944 přišel do Terezína Kolínský. Říkal mi to Tomášek: ‚Je tady Kolínský. To je náš člověk.‘

Kolínský se objevil jednou u nás v kanceláři, když tam nebyl Rojko. Obcházel kolem mne, nic jsem neříkal, on také ne. Po chvíli odešel.“

Od poprav se snažil distancovat

Dozorce Theodor Hohaus v Malé pevnosti Terezín nejprve zastával pozici klíčníka, později, do konce války působil v zásobovací a kurýrní službě. Svým chováním se do paměti bývalých vězňů zapsal velmi dobře. Pomáhal jim s dopravou balíčků a dopisů, nezacházel s nimi krutě a snažil se od poprav a mučení distancovat. Nebál se vězňům zajistit určité úlevy, vycházel jim všemožně vstříc. Zmiňuje se o něm i generál Melichar.

„Prostřednictvím Hohause jsem udržoval spojení s manželkou. Hohaus mne zavolal na Lebensmittel: ‚Pojď ke mně, žena ti píše.‘ Po přečtení se dopis u něho spálil.“

V Terezíně se pan generál setkal i se svým bývalým vojákem.

„Burian byl za I. republiky četařem, mým vojákem ve Frýdku. Hráli jsme jednou na cele karty o peníze. Přišel Burian, všichni se rychle rozprchli, já se nestačil schovat. Dával jsem peníze i karty do kapes, když Burian vešel, zůstal jsem stát u stolu. ‚Dej mi to, co máš v kapse!‘

Ukázal jsem mu karty.

‚Co jsi s nimi dělal?‘

‚Hrál pasians, vykládal si karty. Jak dlouho ještě tady budu.‘

Podíval se na mne, řekl: ‚Ale naposled!‘ a odešel.

Při jedné návštěvě mé manželky v pevnosti, když měl službu na strážnici, se pochlubil: ‚Já jsem sloužil u vašeho manžela.‘“

Výzva pro potomky

Nenechejme zapomenout příběhy statečných. Vraťme hrdinům tváře a jména. Jste potomkem či příbuzným příslušníka Československé armády, který byl zapojen do odboje a byl vězněn v Malé pevnosti Terezín? Ozvěte se, prosím, s příběhem Haně Procházkové.

Zdroj: Hana Procházková, publikace Nezlomeni, Památník Terezín, 2024; Osobní poznámky pořízené během vernisáže expozice Nezlomeni, 19. září 2024; Romanu Melicharovi, vnukovi pana generála, děkuji za poskytnutí unikátních snímků a za souhlas s jejich zveřejněním.