Článek
Onoho dubnového dne před jednadvaceti lety sem většina studentů 17. listopadu 1939 od konce války vstoupila poprvé. S sebou přinášeli hrůzné vzpomínky. Někteří se tehdy zúčastnili besed, určených zejména pro mládež. Na několika s žáky středních škol z okolí Sachsenhausenu, z Berlína i odjinud, promluvil Karel Hýbek. Vyprávěl o zatýkání studentů, o zavření českých vysokých škol. Bez příkras o utrpení, které v lágru spolu s kamarády prožíval.
„Támhle byly kulomety a támhle celé hodiny po různém terénu – po kamení, betonu, asfaltu… - celé hodiny pochodovali vězni s pětadvacetikilovou zátěží na zádech a zkoušeli, co vydrží podrážky bot. Z kůže, ze dřeva… Tady se dělal výzkum pro frontu. Bylo třeba, aby hitlerovský voják třeba čtyři dny nespal. Takové pokusy se na vězních prováděli v krankenhausu.“
Karel Hýbek se projevil jako skvělý vypravěč. Mládež mu doslova visela na rtech. Snad si ani neuvědomovala, jaké neopakovatelné lekce z dějin se jí dostává. Setkání s pamětníkem.
Síly se vytrácely, mrtvých přibývalo
Studenti se ptali a dostávali upřímné odpovědi. I ti z České republiky, kteří s námi tenkrát do tohoto bývalého koncentračního tábora přijeli a s nimiž někdejší vězni besedovali ještě večer v hotelu.
„Počáteční výsadu, nemuset pracovat, provázela nebývalá brutalita, stejná, jaké byli vystaveni političtí vězni. Později, když jsme byli nahnáni do pracovních komand – pracovali jsme v cihelně, v lese, na stavbách – se naše postavení výrazně zhoršilo,“ vyprávěli.
„Dne 18. ledna 1940 část studentů utrpěla omrzliny, když ti momentálně nepracující byli tři hodiny vystaveni třicetistupňovému mrazu. V chatrném oblečení, s prázdnými žaludky!“
Během vzpomínkových akcí v Sachsenhausenu, již dospělí muži, neskrývali slzy dojetí, když zmiňovali 8. únor téhož roku. Tehdy dozorce skupinu jejich kamarádů nechal pohřbít v napadaném sněhu.
Síly studentů slábly, vytrácely se. Podlomené zdraví každý den, při jakékoliv práci, smrti vzdorovat, moc šancí na přežití nedávalo. Případy úmrtí se množily.
Smrt mnoha chlapců překryl čas. Zapomenutí. Kdo si dnes vybaví jejich jména? Antonín Dias, Vítězslav Dvořák, Karel Kouřil, Josef Jandourek, Václav Hrnčíř, František Motejzík, Alois Štěpáník, Antonín Vysuček, Josef Procházka…
Jednoduchý pomníček instalovaný v Sachsenhausenu je vzpomínkou na studenty 17. listopadu 1939.
Háchova přímluva
Zoufalí rodiče usilovali o osvobození svých synů. Emil Hácha za ně intervenoval u říšského protektora Neuratha už 25. listopadu 1939! Jeho kancelář, zvláštní komise, dokonce i Svaz pro spolupráci s Němci, než jeho činnost byla zastavena, se snažil studentům pomoct.
První skupina třiatřiceti se na svobodu dostala 19. prosince téhož roku. Jelikož byla dopravována na nákladních vozech, většina studentů omrzla. Asi dvě stovky lágr opustily 20. dubna 1940, přibližně stejný počet uvedeného roku v prosinci. Bylo by chybou se však domnívat, že skutečně nabyli svobody. Mnozí z nich z koncentráku putovali rovnou do vězení. Byli totálně nasazeni. Osvobození se dočkali až na jaře 1945.
Zdravých mezi propuštěnými bylo málo
Řada chlapců se domů vrátila jen umřít. Příčinou smrti obvykle byla tuberkulóza. Některé zradila také psychika, která v zesláblém těle nedokázala udržet vůli žít. V roce 1945 bylo známo na dvacet případů doma zesnulých. Číslo však nebylo konečné, jelikož z 1200 sachsenhausenských vězňů se v té vědělo o osudu zhruba devíti set.
Některým studentům se po 17. listopadu 1939 poštěstilo. Uprchli do ciziny, kde za svobodu bojovali v zahraniční armádě.
Když 5. května 1945 povstala Praha, studenti bojovali a umírali tam, kde jich bylo zapotřebí. Při obraně budovy rozhlasu, na barikádách na Letné, na Příkopě a jinde. Například dne 7. května padl Ad. Skalka. O den později Fr. Stavělík. Oba navrátilci ze Sachsenhausenu!
Zemřeli ve jménu svobodné vlasti
Vy, kteří letos 17. listopadu půjdete do ulic, vy, kteří na Národní třídě budete vzpomínat na události 17. listopadu 1989, mějte na paměti, že nebýt našich předchůdců z devětatřicátého, sotva by k nim mohlo dojít.
„Studentské oběti nebyly … marné. 17. listopad pověděl světu, že naprostá většina národa zůstala věrná svému státu a je připravena přinést pro něj největší oběť. Neumřeli proto popravení ze 17. listopadu, umučení ze Sachsenhausenu, i ti všichni ostatní nadarmo. Zemřeli, aby jejich vlast mohla opět žít svobodně,“ napsal v roce 1945 Dr. Josef Polišenský.
Zdroj: Almanach odboje československého studentstva v letech 1939-1945, v roce 1945 jej vydal Ústřední Svaz Československého studentstva v Praze; Poznámky pořízené během setkání v Sachsenhausenu.
