Článek
„Připomenete si, proč na svobodě záleží i dnes a že i vy jste součástí něčeho důležitého,“ nechali se slyšet na sociálních sítích.
Vzpomínkovou akcí naplnili přání Sergěje Machonina, studenta 17. listopadu 1939. V roce 1945 napsal:
„Za vás prosím o minutu ticha. O velkou a slavnou minutu ticha po celém světě. O minutu ticha na zemi, na vodách a mezi hvězdami. Za vás všechny k smrti uštvané jednoho léta ve štráfkoloně na klinkerwerku u Berlína, za vás všechny, kdo jste šli za NÍ, vyzáblou a bledou, jako za Matkou, jako za Živitelkou, jako za Radostí, jako za Touhou. Za vás všechny, kdo jste šli z pekla života, z pekla zabíjející práce, modrého nebe, žhnoucího slunce a zelených bříz do ráje Smrti, Nebytí a Zapomnění.
Za vás za všechny, kdo jste šli unaveným, tápajícím, opilým, ale rozhodným krokem pro kulku do močálu … s očima opile visícíma na zlaté slunečné březové větvi poslední nekonečnou vteřinu před tím, než vám kulka roztříštila lebku.
Za vás za všechny, co jste umírali v hodinových agoniích na cementové zemi bez ošetření, převalujíce se ve vlastní zhoustlé krvi a vlastníma, bolestí zešílevšíma rukama drasáli svůj vyhřezlý mozek, za vás, vy na kost vyzáblí, vy nazí … za vás, vy neuvěřitelné hromady mrtvol z apokalypsy Nového Německa s hrůznou pravidelností denně nakládané jako dříví na vozy Červeného kříže … za vás za všechny žádám o minutu ticha, o velikou panychidu na celém světě. … O hroznou, svatou minutu ticha…“
Z poznámek brněnského studenta
František Potůček patřil ke šťastným studentům. Peklo koncentračního tábora přežil. Zanechal po sobě útržky vzpomínek, z nichž je i po desítkách let cítit každodenní hrůzu, kterou s kamarády prožíval.
„17. listopadu 1939 jsem byl s ostatními kolegy zatčen a odvezen do Oranienburgu … 1. února 1941 jsem byl dopraven na brněnské gestapo do Kounicových kolejí, kde jsem jako student žil více než 4 roky. … Ještě téhož dne nacházím tam staré známé… 20. srpna 1941 transport celé naší studentské skupiny na Mírov. 28. a 29. dubna 1942 jsme souzeni ve Vratislavi a odvezeni do káznice Wohlau… 1. března 1943 transport do Olešnice ve Slezsku a dále do pracovního tábora v Klein Ellguthu. 18 měsíců nejtěžší práce v lese i na poli za každého počasí, 12 hodin denně, hlad, zima, nemoce.
… 20. února 1944 dostávám zprávu, že byl zatčen otec, bratr, matka a dvě sestry, protože přechovávali českého důstojníka a sovětského parašutistu. Nikdy předtím jsem si nemohl představit, že bych takovou zprávu přežil. A přece jsem to dokázal. Pomáhala mi v tom hrdost a pýcha, že mám rodinu, která přesto, že jsem byl již tak dlouho vězněn, riskovala tolik a pomáhala aktivním bojovníkům.
… 28. srpna 1944 mi končí trest. Jsem znovu v Kounicových kolejích. Vyšetřující komisař mne však místo domů posílá do koncentračního tábora. 7. listopadu 1944. Transport do koncentračního tábora Flossenbürg.
Flossenbürg: Straflager a Vernichtungslager (vyhlazovací tábor). Eldorado německých homosexuálních zločinců a vrahů. Kdo neviděl, neuvěří, s jakou rafinovanou ukrutností zde ubíjel zelený Němec svého červeného spoluvězně. Nikdo si nepředstaví, jak v XX. století umírali političtí vězňové 21 národů Evropy, Asie a Afriky ve vlastních výkalech, na prohnilých slamnících, po 8 na dvou postelích, polonazí kostlivci, kteří neuměli už mluvit, jejichž jediným znakem života byly horečně vytřeštěné oči a zvláštní nenapodobitelný dlouhý sten.“
Když ztratili veškerou sílu, vzpomínal František Potůček, byli tito vězni „za nohy vyvlečeni do bláta a sněhu před barák. … Byli jednoduše dobiti a s těmi, co ještě žili, odtaženi do latrinové boudy“.
„… 20. dubna 1945 evakuace Flossenbürgu. ¼ kg nevařeného žita na dalekou cestu do Dachau. Vycházím tedy živ z brány tohoto pekla. … Cesta smrti. Každou minutu slyšíme výstřel. Každý výstřel znamená konec života jednoho kamaráda. … Za tři dny bylo zastřeleno šest tisíc lidí. … 14. května Praha. První studentský projev v Klementinu.“
„Sedmnáctý listopad 1939 způsobil otřes celého národa.“
Napsal další ze studentů onoho tragického dne - Josef Strnadel.
Zdůraznil, že otřes pocítili „nejen studenti, nejen profesoři, nejen inteligence, ale i poslední chalupník kdesi vysoko v moravských horách. Celý národ si najednou uvědomil, co pro něho znamenaly vysoké školy a co s národem zamýšleli učinit Němci.
… Čeští studenti ztratili nesmírně mnoho. Ztratili mnoho svých kamarádů, ztratili kus svého čistého a radostného mládí, mnozí své zdraví i svou radost, ztratili léta, pozbyli mnoho ilusí. Ale jejich vlast zato teď získala mnoho: má svobodu. A studenti, kteří už dostudovávají, budou nyní společně s ostatními, společně se vším demokratickým lidem nad ní bdít“.
K tomu není co dodat.
Zdroj: Almanach odboje československého studentstva v letech 1939-1945, v roce 1945 jej vydal Ústřední Svaz Československého studentstva v Praze; Pietní shromáždění akademické obce Masarykovy univerzity | Masarykova univerzita | MUNI; Pro ty, kdo neznají označení vězňů v koncentračních táborech, nabízím následující: Poklady z depozitáře: Nacisté rozlišovali táborové vězně podle barev - iDNES.cz
