Článek
Slovo dostal poslanec dr. Jozef Tiso.
„Po vzrušujících událostech minulého týdne v Bratislavě a na Slovensku se odehravších, v noci ze dne 12. března na 13. března bylo mi doručeno pozvání pana říšského kancléře Adolfa Hitlera, který mne volal do Berlína na návštěvu.“
Poslanec Tiso pokračuje podrobným výčtem následujících událostí, neboť, jak podotýká, chce připomenout „všechny ty historické události a všechny ty momenty, které v našem současném rozhodování mají přicházet v úvahu“.
„V Berlíně jsem byl přijat se všemi poctami suverénní hlavy svobodného státu.
… Hned po příjezdu jsem byl přijat na audienci říšským ministrem zahraničních věcí, šlechticem von Ribbentropem. … okamžitě navázal na naše rozhovory, které jsme měli společně v Mnichově a ve Vídni v říjnu a poznamenal, že si dobře uvědomuje, že vídeňské rozhodnutí v nás zanechalo i nějaké trpké vzpomínky, že navzdory veškeré dobré vůli z jeho strany, abychom si udrželi Košice, Košice padly a musely být odstoupeny Maďarům. Ale poznamenal, že Německo, co mohlo udělat ve prospěch a v zájmu Slovenska, že to udělalo, a kdyby byl býval lépe informován o slovenském národě, určitě by se byli vynasnažili v jeho prospěch udělat ještě víc. Bohužel, vy jste - pokračoval pan ministr von Ribbentrop - nebyli ve světě známí… myslím, uznáte, že zástoj můj nesl se vůči vám tónem kladným. … ministrovi Chvalkovskému jsme opakovaně sdělili, že v Čechách vládne i nadále Benešův duch, … upozornili jsme ho, že mnichovská dohoda nebyla dělána na to, aby Benešův duch dále žil a vládl, ale že jsme dělali to, co jsme dělali v Mnichově, v naději, že se řádnou cestou zajistí likvidace benešovského ducha.“
Hitler Tisa ubezpečil, že vůči Čechům postupoval loajálně a dobromyslně v naději, že pokud budou ponecháni na svém území, změní systém, což se však nestalo. Podle něj však nastaly nové komplikace.
„My jsme nechtěli prolévat krev a nedovolíme krev prolévat ani v budoucnosti. Musím ale konstatovat, že Němci jsou v Čechách odstrkováni… V Praze si myslí a plánují, že dosáhnou nadvlády. … Češi zase se tu odvolávají na rozvratné živly, takže to tu stále vře, ohrožuje klid a pořádek a tím je ohrožená i Evropa a já nedovolím ohrožovat mír Evropy.
Zklamal jsem se nejen v Češích, ale také ve Slovácích… Kvůli vám jsem si znepřátelil Maďary, jimž jsem řekl: Vy nemůžete mít žádné nároky na Slováky, na území jimi obývané, jedině v případě, že by potvrdili plebiscitem, že k vám chtějí patřit.“
„… Potom mi vůdce přečetl maďarskou zprávu, že Maďaři se v těchto dnech chystají obsadit naše území. Nás Slováky vyzval, abychom neprodleně dali na vědomost, že máme vlastní stát a nikdo že si nemůže činit nároky na jeho území, na jeho obyvatele. Dal na vědomí, že nelze marnit čas a že Němci otázku vyřeší tak, jak to německý zájem v Evropě vyžaduje.“
Hitler Tisa tlačil do kouta víc a víc. Přitvrzoval.
„Nebudeme si … už kvůli nikomu a z jiných dělat nepřátele. Budeme bránit jen vlastní zájmy v duchu principu národního ducha.“
Adolf Hitler žádá jasnou odpověď
Pouze na poslancích záleží, jak se teď zachovají. Tiso neopomene zdůraznit, že své německé hostitele ujistil prohlášením, že Německo nikdy nebude slovenským národem zklamáno. V této atmosféře nechává předsedající hlasovat, zda Sněm Slovenskej krajiny je za samostatný slovenský stát či nikoliv.
„Budeme hlasovat povstáním. Kdo souhlasí s tím, aby byl vyhlášen samostatný slovenský stát, ať vstane.“
Kolem poledne sněm aklamací, tedy povstáním poslanců z místa rozhodl. Souhlasí s vyhlášením samostatného Slovenského státu.
Vzápětí předseda dr. Martin Sokol oznamuje:
„… Sněm Slovenskej krajiny jako jediný kompetentní orgán politické vůle suverénního slovenského národa se usnesl, že je za samostatný slovenský stát. Slovenská krajina se prohlašuje samostatným a nezávislým Slovenským státem.“
Předsednictvo Sněmu jmenuje vládu v čele s předsedou dr. Jozefem Tisem. Do křesla ministra vnitra usedá Karol Sidor, ministrem a zástupcem předsedy vlády se stává Dr. Vojtech Tuka…
K prvním gratulantům, kteří nový státní útvar uznali, se zařadil papež Pius XII. O pár měsíců později, 24. října, slovenští katoličtí biskupové nechávají ve všech kostelích předčítat pastýřský list, velebící Tisův fašistický režim.
„Katolicismus a nacionální socialismus mají mnoho společného a pracují ruku v ruce za zlepšení světa.“
Jasněji se snad Jozef Tiso vyjádřit nemohl. Nový směr jeho země byl nalajnován. Frankovo katolické Španělsko se stalo příkladem pro okamžité zrušení svobody tisku a slova. Zakázány byly všechny ostatní strany a zahájeno pronásledování příslušníků pravoslavné církve, protestantů a Židů. Následujícího roku v srpnu se premiér Vojtech Tuka, Hitlerův velký obdivovatel, nechá slyšet, že „slovenský státní systém bude spojením německého nacionálního socialismu a římského katolicismu“.
Tukovy výhrady k návrhu zákona o arizaci podniků
Na jaře 1939 slovenská vláda činí kroky vedoucí k nastartování procesu vyvlastnění a převodu podnikového majetku Židů na Slovensku. K arizaci! Stoupenci radikálního směru se domáhají dalších rázných kroků. Na podzim představitelé ľuďáckého režimu v diskusi o arizaci židovského majetku opět přitvrdili. Došlo k tomu po nástupu Jozefa Tisa do prezidentského křesla. Na konci října se premiérem stal radikální ľuďácký politik a právník Vojtech Tuka. Radikální i takzvané umírněné kruhy v HSĽS dosavadní způsob nakládání s židovským majetkem nepovažovaly za dostatečný. Ani z hlediska způsobu, ani z hlediska rozsahu.
Premiér Vojtech Tuka měl vážné výhrady také k návrhu zákona o arizaci podniků, už v roce 1939 ministerstvem hospodářství předloženém Sněmu. Hledal vlastního člověka, schopného připravit koncepci vyvlastnění židovských firem. Našel ho v osobě nedostudovaného adepta práv a vedoucího tajemníka Grémia kovozpracujících živnostníků v Bratislavě Augustína Morávka. Co na tom, že vzdělání měl nedostatečné a zkušenosti s hospodářstvím nevalné. Zato lokajské snaživosti a touhy nadřízenému vyhovět měl na rozdávání. Chybějící vědomosti mu nijak nebránily s neutuchající aktivitou předkládat radikální návrhy arizace. Podílet se na moci. Opájet se pocitem nadřazenosti nad Židy. Ovládnout je. To byl hnací motor snaživého Augustína Morávka.
Až do poloviny následujícího roku arizace představovala jedno z hlavních témat vnitřní politiky. Sloužila jako aréna zápasu mezi umírněným křídlem HSĽS, vedeným Jozefem Tisem a radikály, v jejich čele stál Vojtech Tuka.
V jednom se však obě větve shodovaly. Židy o jejich majetek připraví. Stůj co stůj! Vzájemný boj tedy spočíval především v tom, kdo bude rychlejší a nad uvedeným procesem získá vliv a kontrolu. Kdo na něm vydělá. Kdo pro sebe a pro nasycení vlastní hamižnosti uzme co nejvíce.
Vývoj ukázal, že vítězství kteréhokoliv křídla židovským majitelům a nejen jim, nic dobrého nepřinese. Budoucnost Židů byla mnohem horší. Čekaly je transporty do koncentračních táborů…
Zdroj: Milan Belej, Hlavinka Ján, Levický Juraj, Dejiny židovskej komunity v Humennom, Humenné, ADIN, s. r. o., 2013; Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, Nakladatelství Epocha, 2025
