Článek
Loni jsme si připomněli osmdesáté výročí konce druhé světové války a s ním spojeného Pražského povstání. Ve dnech od 5. do 9. května se v něm střetli civilisté, z nichž mnozí do té doby neprošli základním vojenským výcvikem, s přesilou dobře vyzbrojených a zejména skvěle vycvičených německých jednotek. O hrdinství povstalců mj. svědčí pamětní desky či pomníčky tam, kde lidé bránící své město položili život.
Pamětní tabule v Hybernské ulici.
Místy, v nichž se odehrávaly důležité boje či události úzce spojené s přípravou nebo průběhem povstání v hlavním městě, provází kniha Pavla Šmejkala, prostě nazvaná Průvodce povstaleckou Prahou Bojovníci – barikády – pomníky. Kromě osudů přímých bojovníků jsou v ní medailonky lidí, kteří se v nesprávnou chvíli ocitli na nesprávném místě a stali se oběťmi bombardování Prahy či řádění esesmanů. Autorovým stěžejním cílem bylo zaznamenat co nejvíce informací o konkrétních bojovnících, kteří si i po více jak osmi desítkách let zaslouží naši nezměrnou úctu a obdiv. Obsáhlá publikace mne velmi zaujala, jelikož na barikádách bojovali i mí předci. Kromě toho umím ocenit, kolik úsilí autor k jejímu sestavení musel vynaložit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na str. 451 objevila jméno Miroslava Myšáka.
Pamětní deska v Hnojicích.
V knize je následujícího text.
„V tomto domě bydlel sokol Miroslav Myšák, (nar. 23. 1. 1919), který padl 7. či 8. května na Žižkově. Protože měl podle ohledání střelnou ránu v týle, lze předpokládat, že byl zajat a následně zavražděn (Ať již jako bojovník se zbraní v ruce, či jako rukojmí.) Je pohřben na Olšanských hřbitovech na čestném pohřebišti padlých povstalců. V rodných Hnojicích na Olomoucku je vzpomenut na pomníku padlých. Jeho jméno je uvedeno i v památníku v Hrabyni.“
Staří slévači šli příkladem
Sáhla jsem po tátových písemnostech, abych si padlého Miroslava připomněla.
„V nelehkých časech okupace a heydrichiády jsem pracoval jako slévač v Praze, v ocelárně vysočanské Kolbenky. Zažil jsem tam několik nástupů, z nichž vybírali každého pátého. Žádný z nich se nevrátil. Mnozí jsme byli nezkušení kluci, ale díky starým slévačům jsme na scestí nesklouzli. Nosili nám letáky, ilegální Rudé právo nebo třeba podali pomocnou spálenou ruku, riskovali životy. To byla moje první životní škola,“ vzpomínal na pohnutou dobu můj tatínek, hrdý na to, že se vyučil slévačem.
Příklad starých slévačů jej v květnu 1945 přivedl na pražské barikády. Do konce života vzpomínal, jak mu kterýsi z chlapů dal pušku.
„Nevěděl jsem, jak s ní zacházet. Zbraň jsem v ruce držel poprvé. Neměl jsem nejmenší tušení, ani jak se nabíjí. Natož, jak se z ní střílí. V průběhu čtyř dnů jsem si ji však osvojil. Chlapi, kteří prošli službou v československé prvorepublikové armádě, mi dali rychlokurz. Tak jsem se ještě s mým bratrancem Mílou Vrzalem a s bratrem mého švagra Miroslavem Myšákem, ocitl na barikádě na rodném Žižkově, v Roháčově ulici.“
Jako to bylo ve skutečnosti?
Samozřejmě, po přečtení zmínky o padlém rodinném příslušníkovi jsem obvolávala příbuzné, abych je na knihu upozornila a současně, abychom si vyjasnili, jak to se smrtí Miroslava bylo. Vzpomínky mého tatínka a strejdy Míly – Slavomila Vrzala, byly totožné.
Táta na barikádě v květnu 1945.
„Všichni tři jsme na barikádě stáli vedle sebe. Mirek, který z nás byl nejmenší, uprostřed. My s Mílou jako sportovci, zápasníci, jsme ho postavou o hodně převyšovali. Najednou se Mirek skácel mrtvý k zemi. Bylo to hrozné.“
Z tátova vyprávění soudíme, že datum smrti 5. května 1945, jak je uvedeno na pamětní tabuli, je správné a že Miroslava Myšáka zřejmě zasáhla kulka kohosi, kdo střílel z okna některého z domů. Samozřejmě, šokován nenadálou smrtí, tělo neohledával. Do konce života se smrtí Miroslava nesrovnal. Nechápal ji. Kdyby ještě žil, asi by mu slova o ráně v týlu vyjasnila, odkud smrtonosná kulka přišla.
Zdroj: Pavel Šmejkal, Průvodce povstaleckou Prahou Bojovníci – barikády – pomníky, Svazek I., Praha 1-5, Nakladatelství Academia, Praha, 2025; https://www.hnojice.cz/2svetova-valka-hnojice-osvobozeny-6kvetna-1945-sovetskou-armadou; Písemné vzpomínky z pozůstalosti po mém tatínkovi
