Článek
Stigma, jehož se nikdy nezbavila
Před deseti lety mne tehdejší ředitel Památníku Lidice M. Červencl požádal, abych s Jaří, jak jsme ji směli oslovovat, připravila knihu vzpomínek. Dojížděla jsem za ní do Lidic, a čím déle jsem jejímu upřímnému a zcela otevřenému vyprávění naslouchala, tím lépe jsem chápala, proč cítí takovou potřebu se z nezhojené bolesti vypsat.
„Já nikdy nepřijala fakt, že tatínka, který pro mne tolik znamenal, naslouchal mi, radil a byl mi ve všem oporou, už nikdy neuvidím. Hledala jsem ho všude. Věřila jsem, že ho jednou najdu. Věřila jsem tomu i o prvních poválečných Vánocích. Stůl jsme tehdy s maminkou a sestrou prostřely pro čtyři. Na začátku večeře mi pohled padl na prázdný talíř: Tady měl sedět tatínek. Tím pro mne Štědrý večer skončil.“
Léta plynula a Jaří Skleničková, rozená Suchánková přiznávala, že jeho násilná smrt ji na duši stále tíží.
„Je to stigma, jehož se nikdy nezbavím. … Jeho násilný odchod z tohoto světa ve mně neustále vyvolává otázky, na něž nemám odpověď. Představa, že tatínek stál před popravčí četou, pro mne byla příšerná v devatenácti a je nepřijatelná i dnes, kdy mi brzy bude devadesát. … Co tatínek cítil, jak se choval, když najednou stál tváří tvář popravčí četě, tváří tvář svým vrahům?“
Do konce života před sebou viděla nejen jeho, ale také sousedy. Trápila se představou, jak šli na popravu mladí muži, hutníci. Vrtalo jí hlavou, zda bylo možné, aby na smrt kráčeli jen tak, že by se chlapi, často hlavy horké, nepokusili vzepřít, že by na smrt šli vyrovnaně…?
„Snad dá Bůh, že se ještě uvidíme!“
Na Jaří Skleničkové jsem obdivovala její neuvěřitelnou vnitřní sílu, s níž léta k hrůzným vzpomínkám z mládí, na koncentrační tábor Ravensbrück, kam byla jako nejmladší lidická žena s ostatními ženami poslána, přistupovala.
Dodnes slyším její hlas, popisující, co onoho 10. června prožívala. V půl čtvrté ráno ji maminka budila a nařizovala, aby se rychle oblékla, že jdou na dva dny do školy. V kuchyni stáli dva vojáci. Jeden je česky vyzval, aby si vzaly všechny šperky, peníze a vkladní knížky.
„Jak jsou slušní,“ říkala si tehdy Jaří v domnění, že vojáci zřejmě nechtějí, aby si myslely, že je chtějí okrást.
S tatínkem šla k vrátkům, kde ji zaskočil slovy: „Snad dá Bůh, že se ještě uvidíme!“
Sotva ženy s dětmi vešly do školy, zažila první rozčarování. Tlustý gestapák za dveřmi s velkým kufrem rozkázal, aby všechny cennosti, peníze i vkladní knížky do něj uložily. Zahlédl zlatý prstýnek zdobený granátky, dárek od babičky.
„Nejde mi sundat,“ vyhrkla.
„Tak se postav tady vedle a koukej ho dát dolů!“ nařídil.
Když za ostatními vklouzla do třídy, prolétlo jí hlavou, že nepůjde do školy a kdo jí to omluví!
Jaroslava Skleničková při křtu knížky ochotně odpovídala na všechny otázky .
Nevěděly, že muže u Horákova statku střílejí
„Před pátou hodinou nasedáme do vojenských aut přikrytých plachtami. Vyjíždíme z Lidic. Cestou nic nevidíme. Vystupujeme u reálky, současného kladenského gymnázia, a jdeme po schodech dolů do tělocvičny. … Není tu zhola nic, jen pruhy poházené slámy… Jsme v reálce a nevíme, že naše muže právě střílejí u Horákova statku. I mého tatínka. … Krutou pravdu se dozvíme až po návratu domů… A já se celé tři roky v lágru na tatínka těším.“
Odpoledne je postupně podle abecedy vyvolávají do jedné třídy. Tady šestnáctiletá Jaří viděla zoufalé děti a slyšela jejich úpěnlivé prosby.
„Nedávej mě, oni mě zabijí,“ vkleče devítiletá Maruška zapřísahala maminku.
„To jsi máma, že mě dáš?“ vyčítal osmiletý hošík.
Čas prý zhojí nebo aspoň otupí i ty nejhlubší rány.
„Možná, ale já mám pořád pocit, že u mne to neplatí. Snad jsou ty rány tak hluboké, že je ani plynoucí léta nedokázala zhojit. Snad je to také tím, že jsem do koncentráku přišla tak mladá, bezstarostná, naivní a důvěřivá. O to víc jsem byla citlivá k tomu, co jsem tam zažila, i k tomu, co následovalo po válce…“ přiznávala.
Zdroj: Jaroslava Skleničková, Vzpomínky mě stále tíží, vydal Ivan Ulrych – Nakladatelství VEGA-L, Nymburk, 2016
