Článek
Jako by se minulost v nějaké nové, sofistikovanější podobě vracela. Jak ráda bych se mýlila. Jenomže co jiného člověka může napadnout, když se dočte, že „nejde o to přeučit je z ruské na ukrajinskou propagandu, z ruské vlajky a hymny na ukrajinskou“. Klíčové podle Kateryny Raševské, právničky ukrajinského Regionálního centra pro lidská práva, specializující se na ochranu zranitelných skupin obětí mezinárodních zločinů, zejména dětí, je „naučit je znovu přemýšlet za sebe a být schopné žít samostatně“.
Její slova jsou v protikladu s vyjádřením dětské ombudsmanky v Sevastopolu, která tvrdí, že děti deportované z Ukrajiny jsou problematické, „jelikož mají vymyté mozky ukrajinskými nacisty, myslí si, že Krym je ukrajinský a ne ruský“. A proto prý je třeba „vyvinout systém a nástroje k přetvoření jejich myšlení“.
S Jaří už si o tom nepromluvíme
Na mysli mám Jaroslavu Skleničkovou, nejmladší lidickou ženu, která se do koncentračního tábora Ravensbrück dostala v pouhých šestnácti letech.
Před mnoha lety jsem pravidelně, několikrát v týdnu překračovala práh jejího útulného domečku v Lidicích, abych jí v roli editorky pomohla s další knihou vzpomínek, kterou chystala.
Hned první den mi nabídla tykání s poznámkou, že ji mám oslovovat Jaří. Velice jsem si toho považovala, přátelsky podanou ruku vděčně přijala a snažila se Jaří nezklamat. Obdivovala jsem její rozhled, moudrost, upřímnost a také naprostou otevřenost, s níž se nevyhýbala žádnému tématu, byť sebebolestnějšímu. Povídaly jsme si o všem možném. Mj. rovněž o dopadech války na děti.
Jaří vyprávěla, jak během připomínky 30. výročí vyhlazení Lidic seděla u hrobu zavražděných mužů. Za ní stály přeživší „lidické děti“, když vtom jí kdosi poklepal na rameno.
„Znáš tu ženu, co stojí za tebou?“
„Nevím. Kdo to je?“ odpověděla Jaří.
„Ale to je přece Maruš z Ležáků.“
„To jsi ty, ten hajzlík?“ vylítlo Jaří z úst.
Po skončení tryzny se Maruška do Jaří zavěsila a prosila, aby jí vyprávěla, co prováděla, když ji poznala.
Nacistická převýchova zanechala hluboké stopy
Především na povaze dětí a chování. Maruščin příběh, který jí Jaří tehdy připomněla, je toho jasným příkladem.
Koncem srpna 1946 asi patnáct lidických žen dostalo pozvání na rekreaci do Čeladné na Moravě. Ubytovány byly v rekreačním středisku pro děti. Spaly pohromadě v jedné velké místnosti.
Za několik dnů jeden důstojník přivezl zhruba pětiletou holčičku. Ona jako patnáctiměsíční a její v té době tříletá sestra byly po vypálení Ležáků jediné z místních dětí vybrány na převýchovu. Holčička mluvila pouze německy. Jelikož jí nikdo nerozuměl, ujala se jí Jaří, která ze školy německy uměla natolik, aby se s ní domluvila.
„Běda, když ji někdo oslovil Maruško. ‚Ich bin keine Maruska. Ich bin Rossemarie!‘ rozčilovala se.
Nespala s námi, ale ve vedlejší místnosti. Jednou večer – už ležela v posteli – a já nevěděla, čím ji zabavit – jsem vzala obrázkový časopis a začala si ho s ní prohlížet. Na jedné straně byla fotografie prezidenta Beneše.
„Kdo to je?“ otázala se německy.
„To je pan prezident,“ odpověděla jsem.
„To je váš prezident,“ opáčila.
Zarazilo mě to. Proboha, vždyť je jí teprve pět let. Jak to uvažuje?
„Náš i tvůj,“ vysvětlovala jsem trpělivě.
„U nás je Hitler,“ odsekla.
A teď to přišlo. Dítě vyskočilo, začalo dupat nohama a křičet, že Hitler nikdy nebude kaput! Následovala přednáška, z níž až mrazilo. Jako by na nás křičel malý ‚hitlerčík‘. Byl to pro nás šok.“
Ráno ženy utrpěly další. Rozlétly se dveře a ozval se křik: „Alles aufstehen!“
Jako by se náhle ocitly zpět v koncentráku. Neřval však dozorce SS, nýbrž Maruška.
„Jak se to jme-nu-je?“
Čas plynul. Maruška, postupně, byť se značným odporem, česky mluvit začala. Za několik dnů přijela její sedmiletá sestra Jarmilka. Maruščin pravý opak. Chodila za Jaří a hláskovala: „Jak se to jme-nu-je?“
„Kopretina,“ odpověděla Jaří a dítě po ní pečlivě opakovalo.
„Dozvěděla jsem se, že ta malá žila u nějakého vysoce postaveného příslušníka SS, který měl na starosti celý kraj kdesi v Polsku, zatímco tu starší sice umístili také do nóbl rodiny, ale nějakého německého rady, který pečoval o lesní hospodářství. Měli ještě dvě vlastní dcery a bydleli ve velkém knížecím domě. Z fotografie jsem viděla, že Jarmilku měli rádi, jako by opravdu byla jejich vlastní. Hezký vztah a přátelství udržovali i po válce.“
Takové byly paradoxy války.
Zdroj: Ukrajinské děti vrácené z Ruska musíme znovu učit přemýšlet, říká expertka - Seznam Zprávy; Jaroslava Skleničková, Vzpomínky mě stále tíží, vydal Ivan Ulrych – Nakladatelství VEGA-L, Nymburk, 2016
