Článek
Společnosti vracejí paměť
V rámci mezinárodní konference Dětství v době nesvobody jej pracovníci Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského Praha v knižní podobě slavnostně představili v polovině letošního června. Po osmi desetiletích tak vrátili jména a tváře hrdinům českého a slovenského školství.
Arbeit Vilém, učitel průmyslových škol na bývalé Automobilní škole v Uherském Hradišti. Zatčen 9. 1. 1940 pro odbojovou činnost. Zemřel 16. 4. 1945 v koncentračním táboře někde v Německu. Badura Josef, profesor Spolkového reálného gymnázia s vyučovacím jazykem polským v Orlové. Zatčen v listopadu 1942 v Krakově pro členství v tajné organizaci. Vězněn v Osvětimi, kde dotrpěl v březnu 1943. Karabel František, externí učitel učňovské školy ve Voticích. Zatčen pro odbojovou činnost 27. 7. 1942, popraven 24. 10. 1942 v Mauthausenu…
Tři jména, namátkou vybraná, tři osudy statečných pedagogů. Celkem jich publikace nabízí 1465 (1291 z českých zemí a 174 ze Slovenska). Ministerstvo školství a osvěty seznam začalo připravovat bezprostředně po osvobození v roce 1945. V politické atmosféře padesátých let minulého století však k jeho vydání ve formě smutečního čísla tehdejšího Věstníku nedošlo. Upadl v zapomnění. Zcela nedávno, při sběru materiálů pro výstavu Dětství pod hákovým křížem, na něj odborní pracovníci NPMK narazili.
Důstojný pomník hrdinům školství
Právem lze takto knihu, splácející dluh vůči těm, kteří položili životy za svobodu naší vlasti, označit. Současně představuje cenný historický pramen pro studium nacistických represí, namířených proti vzdělanostním elitám. Vděčnost za vzkříšení seznamu a s tím spojené vynaložené úsilí, které vyústilo v jeho vydání, vyjádřil státní tajemník Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ondřej Andrys. Klára Ehrlich, ředitelka NPMK, v té souvislosti mj. řekla:
„Tato edice je hmatatelným důkazem toho, jak důležitou roli v dnešním světě zastává moderní paměťová instituce. Ukazuje nám totiž, že jejím úkolem není jen pasivně opatrovat minulost, ale aktivně ji vyvádět na světlo, zasazovat do kontextu a vracet společnosti její skutečnou paměť. Tohoto však nelze dosáhnout povrchním pohledem zpátky, ale pečlivým a časově náročným výzkumem.“
Editor Jan Šimek.
Kniha nese hluboký rozměr pietní
„Skutečnost, že před vás dnes předstupuji v roli editora pamětního seznamu obětí nacistické perzekuce z rezortu školství, je spíše dílem souhry okolností,“ přiznal během křtu Jan Šimek.
„S myšlenkou na její vydání přišel bývalý kolega, který však poté z muzea odešel a svou ideu nestačil zrealizovat. Bylo ale jasné, že myšlenka nesmí zapadnout. Kartotéka ležela v archivu zapomenuta mnoho desetiletí, a když se nyní našla, bylo třeba ji vynést na světlo. Ujal jsem se této práce rád. Od počátku jsem ji vnímal i jako svůj osobní závazek vůči všem obětem v seznamu. Nebyl jsem však na tuto práci sám,“ a vyjmenoval všechny kolegy, kteří se na přípravě knihy podíleli.
Záznamy bez dodatečných úprav
Ministerstvo školství začalo na soupisu pracovat těsně po skončení války. Systematicky v roce 1948. Tehdy se podařilo shromáždit hlavní část kartotéky. Záznamy na jednotlivých kartotéčních lístcích byly redakčně připraveny k vydání. Jak editor poznamenává, znamenalo to jejich sjednocení, což s sebou neslo krácení či vynechávání informací. Mnohdy se totiž podařilo shromáždit více podrobností, než kolik tehdejší redakce chtěla publikovat.
„V tomto ohledu naše edice respektuje tento přístup a přetiskuje záznamy v podobě, jak byly připraveny do tisku. Dodatečně nebyly upravovány či doplňovány. V jednom důležitém ohledu jsme se však rozhodli od původního redakčního záměru odchýlit. Ve výběru jmen, do seznamu zařazených. Kartotéka totiž obsahuje zvlášť vyčleněnou sadu záznamů židovských obětí. Původní redakce v tomto směru spolupracovala s židovskou náboženskou obcí. Získané údaje ale rozdělila podle etnické, resp. jazykové příslušnosti obětí. Do pamětního seznamu tak měli být zařazeni jen Židé, kteří se při předválečném sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k českému jazyku. Pokud jako svůj mateřský jazyk uvedli němčinu, nebo se přihlásili k židovské národnosti, redaktoři je neměli v úmyslu do pamětního seznamu uvést. Kartotéční záznamy židovských obětí jsou proto rozděleny na dvě části: první měla být v seznamu uvedena, druhá nikoliv. Naše současná edice obsahuje jména všech židovských obětí, jako doklad dobového přístupu je však graficky označeno, kdo měl být v původním seznamu uveden a kdo z něj naopak vypadl.
Druhá úprava se týká připojení seznamu obětí ze Slovenska. V tomto bodě nejde o svévolný zásah. Spíše o důsledné naplnění redakčního záměru, který se v průběhu práce poněkud proměnil. V první fázi příprav mělo jít o pamětní seznam obětí z protektorátu. V jejím průběhu se objevila snaha doplnit i jména ze Slovenska, kde však za války byla situace zcela jiná. Nicméně na konci 40. let zjevně převážila snaha prezentovat perzekuci v obou částech Československa.“
Podle Jana Šimka možná právě tato skutečnost byla důvodem, že pamětní seznam nebyl vytištěn, protože záznamy slovenských obětí byly dodány až později a vydání se tudíž odložilo. V současné edici jsou záznamy ze Slovenska uvedeny, i když jejich podoba neprošla dobovou redakční úpravou a od záznamů z českých zemí se poněkud liší.
„Byť si uvědomujeme, že tehdejší práce nebyla stoprocentně dokonalá, takže ji nelze prezentovat jako vyčerpávající či úplnou statistiku obětí z celého rezortu školství, přináší edice zásadní pramennou hodnotu pro historický výzkum protektorátních dějin. Zároveň nese hluboký rozměr pietní. Slouží jako trvalá pocta a vyjádření úcty všem těm, kteří na našich školách působili a za války zahynuli,“ zdůrazňuje editor Jan Šimek.
V jednom z dílčích poválečných seznamů, který nese název Daň krve moravskoslezských škol 1939-1945, jeho tehdejší vydavatelé dokonale vystihli vyšší smysl oběti lidí, které publikace připomíná. Zmíněné provolání beze zbytku platí i pro pamětní seznam Krvavá žeň smutných dnů 1938-1945.
„Na jména všech těch učitelů a profesorů, kteří položili svůj nadějný život za vlast a národ, učitelské generace nezapomenou. Nesmí na ně zapomenout ani národ, ani stát, za něž se obětovali. Zavřel se nad nimi čas, ale oni se neproměnili ve tmu, nýbrž ve světlo neuhasínající. Neumřeli v tichém zapomnění. To je věčně živý odkaz učitelským generacím, odkaz zavazující, neboť je posvěcen krví těch nejlepších z nejlepších.“
Poznámka závěrem: Na webových stránkách Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského Praha je publikace zdarma ke stažení. Možná někdo z čtenářů narazí na jméno předka a informace o jeho životě doplní třeba v diskusi pod tímto příspěvkem. Tak jeho obraz oživí pro současníky i generace příští.
Zdroj: Publikace | npmk.cz
