Článek
„Pomery v nacistickom protektoráte v Čechách a na Morave sú z jedného dňa na druhý horšie a horšie. Toľko ľudí už bolo pozatýkaných, že všetky väzenia v Čechách a na Morave sú preplnené a boli otvorené staré neupotrebované väzenia.“
Pár dní na to, 6. srpna, francouzský deník Le Figaro informuje, že se v protektorátu brzo začnou přejmenovávat všechny ulice připomínající nedávnou historii Československa. Nejsilnější germánská ofenziva je však v oblasti hospodářské. Okupanti cítí, že oslabit vůli a zmrzačit myšlení národa, vzít mu kulturu i jazyk lze jen tehdy, učiní-li jej rovněž hospodářsky závislým, budou-li rozhodovat o blahobytu a bídě, o životě a smrti českých lidí. Využívají k tomu různé metody.
Například jihlavský textilní podnik v hodnotě pěti milionů korun byl prodán Němci za 200 000 korun, třebaže český kupec nabízel pět milionů. Celý těžký průmysl – Škodovka, Zbrojovka, Vítkovice, Pražská železářská, Poldina huť jsou v německých rukách.
Zatímco české hospodyně stojí v dlouhých frontách na potraviny, německé ženy nakupují v tzv. Verteilungsstellen, rozdělovnách. Jen v Praze jich je více než čtyřicet. Na rozdíl od českých žen si domů odnášejí plné tašky. I v říši jsou na tom lépe. Důkaz přinesl časopis Die Wehrmacht z 13. září 1939, který zveřejnil následující tabulku.
příděl na osobu v protektorátu v říši
chléb týdně 2900 gramů volný
maso týdně 500 gramů 700 gramů
tuky týdně 210 gramů 420 gramů
mléko denně 0,25 litru 1,4 litru
Zatímco národ začíná pociťovat dopad tvrdé ruky Hitlerových pochopů a oddíly okupantů defilují Prahou, většina světa odmítá vidět, co se v protektorátu děje. Chce být klamána. Je pohříchu pohodlné zakrývat oči před fakty, které by měly varovat před hrozbou ještě větší, než je rozbití demokratického Československa. Vyburcovat k odporu. To je životně důležité. Na tom závisí další existence Evropy, světa.
„Rozbití Republiky československé,“ vysílá poplašné signály Le Temps, „německý protektorát nad Čechami a Moravou, ochrana Slovenska, poměrná zadostiučinění Maďarsku na úkor slovenského a podkarpatského území, všechno toto nemůže tvořiti rámec a základnu definitivnímu řešení. Je to jen počátek. Kdyby věci měly zůstati na tomto bodě, dostal by se německý Drang nach Osten do slepé uličky.“
Je to jen počátek něčeho mnohem horšího!
Moták zaslaný Janem Týmlem rodině z Malé pevnosti Terezín, Silvestr 1940, cela č. 3;
„Dříve nebo později povstaneme.“
Začátkem května 1939 za grafikem a malířem Vojtěchem Preissigem přijíždí kurýr z Ameriky.
„Edvard Beneš otevřeně prohlásil, že začíná boj proti okupantům a že je třeba mu pomáhat také doma,“ oznámí.
Preissig jedná rychle. Okamžitě k sobě do bytu svolává schůzku přátel a informuje je o prezidentově poselství.
„Je čas uvažovat o řádné ilegální organizaci, která by měla nejen tisk, ale také zbraně, aby v případě revoluce nebo povstání, k němuž jistě dojde, jakmile vypukne válka v Evropě, byla připravena.“
„Mistře, vy věříte, že v případě války by u nás opravdu vypuklo povstání?“ ptá se Jan Týml.
„Jsem přesvědčen, že se jako národ postavíme proti Němcům a dříve nebo později povstaneme. Věřím v armádu, v dobrého ducha českého vojáka. Ten tu je, zůstal tady. A také věřím, že Amerika pomůže, že je k pomoci připravena. Zrovna tak při své mamutí síle pomůže Rusko. Jakmile Hitler rozpoutá válku, bude poražen. Proto musíme být připraveni.“
Slova, pronesená s příznačnou preissigovskou rozhodností přítomné nenechávají na pochybách, že se události budou vyvíjet, jak předpověděl. Večer Vojtěch Preissig svolává nejbližší rodinu.
„Pan prezident již začal práci a vyzval nás k boji. Budeme psát do časopisu V BOJ. Musíme ho dostat do co nejširších vrstev obyvatelstva.“
Poslouchají vážně a soustředěně.
„Mám na Moravě známou, paní Minxovou z Kostelce na Hané,“ přeruší švagrův monolog Vlasta Landová.
„Je to žena železničáře. Ta by nám s rozšiřováním časopisu mohla hodně pomoci.“
A protože také není zvyklá zahálet, okamžitě sedne ke stolu, chopí se pera a píše docela nevinný, čistě ženský dopis.
„Paní Minxová, našla jsem lepší a hlavně šikovnější švadlenu. Mohla by vám ušít nové šaty. Přesně takové, jaké jste si vysnila. Přijeďte do Prahy. Zavedu vás k ní.“
Přijela 9. května. Teta ji vyzvedla na nádraží, odkud s ní jela pro Preissigovu dceru Inku Bernáškovou. Pak se všechny tři vypravily za Inčiným otcem.
„Promiňte, že jsem vás obelhala,“ začala se omlouvat teta Vlasta, jen co za nimi zapadly dveře jeho bytu.
„Nemohla jsem otevřeně napsat, proč vás do Prahy zvu.“
Bodrá Hanačka se nedá tak snadno vykolejit. Když jí Preissig vysvětlil, co by od ní potřebovali, ochotně na spolupráci přikývne. Bude dělat kurýra pro Moravu. Slíbila, že se V BOJ dostane rovněž na Slovensko. Jako manželka železničáře si poradí. A pak, na Moravě žijí dobří lidé, zapojí se určitě také.
Inčin čas teprve přijde!
Podrobnosti teta Vlasta domluví s Inkou, jejíž domek na pražském Spořilově se mění v konspirační místo, kde se odbojáři také scházejí. Střídavě u ní, střídavě u jejího otce Vojtěcha Preissiga.
Přicházejí sem chlapi, ještě nedávno shromáždění kolem Památníku osvobození. Bývalí legionáři, kteří už mnohokrát prokázali svou oddanost vlasti. Muži zvyklí se pohybovat především v mužském prostředí. V přítomnosti Inky jsou poněkud rozpačití, nejistí a hlavně nedůvěřiví. Jejich vztah k ní je do jisté míry rozpolcený. Oceňují, co všechno a s velkou obětavostí dělá a navzdory tomu si vůči ní zachovávají jistý odstup. Ještě pořád setrvávají na zkostnatělém názoru, že žena má pouze rodit děti, vychovávat je, stát u plotny a pečovat o blaho rodiny. Cožpak to jde dohromady, žena a ilegální práce? Co kdyby ji zatklo gestapo? Určitě by promluvila hned při prvním výslechu! Čas ukáže, jak moc se mýlili. Třebaže Inka už dávno nejednou prokázala svou oddanost vlasti, odvahu i schopnost pracovat v odboji, třebaže svou prací dnes a denně dává najevo, že zvládne totéž, co muži, bariéru mezi nimi a sebou zbourat zatím nedokázala. Bolí ji to a trápí. V zájmu společné věci však své roztrpčení nedává najevo. Její čas teprve přijde!
Zdroj: Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, Nakladatelství JOTA, 2017; V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Archiv Památníku Terezín A 10962; manželům Roztočilových děkuji za souhlas se zveřejněním motáku Jana Týmla.
