Článek
Mnozí z nich zřejmě opět potáhnou k Řípu, aby z jeho vrcholu demonstrovali věrnost svým volebním programům, které jsou (dle jejich ujišťování) formulovány výlučně v zájmu a ku prospěchu republiky, jejích obyvatel. Možná by jim (každému z nás) nezaškodilo zabrouzdat do minulosti, načerpat z ní inspiraci a hlavně, zamyslet se, zda jsou/jsme (ne)hodni odkazu předků. Zda (ne)má smysl podněty čerpat v dějinách. Zda si vůbec uvědomujeme, že zemi do správy máme svěřenou jen dočasně a je tudíž naší povinností ji generacím příštím po všech stránkách předat v co možná nejlepší kondici.
Příroda vydala poklady kopanin a vod léčivých
Při čtení Palackého Dějin národu českého jsem si říkala, že náš předek - praotec Čech, byl zřejmě schopným manažerem, mazaným podnikatelem. Možná i moudrým vojevůdcem.
„Příroda sama, ukončivši a způsobivši Čechy co zvláštní celek, předustanovila tím hlavní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechceme, že by národové vůbec tělesnou a mravní povahu svou brali ze způsoby, polohy a povětrnosti zemí těch, ve kterýchžto přebývají: předce také zapírati nemůžeme, ano na jevě jest, že příležitosti… jež země každá z přirození svého naskytuje, mocně působí v rozvíjení se a ve směru života národního… Národ ve válkách podnikavý mohl odsud, co s přirozené hradby, všecky sousedy sobě podmaniti a jim panovati, Čechy mohly se mu státi jádrem nedostupným státu na sever, na východ a západ široko daleko rozlehlého. Méně příznivé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, ouzce obmezen jsa hranicemi přirozenými, nikdy na počet a sílu znamenitě zveličit nemohl, pokud se mu nedostávalo pomoci té, kterouž jedině umy věkův osvícených poskytovati mohou… Naproti tomu ale příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli k vychování lidstva na duchu i na těle zdravého, čilého a rázného potřebí bylo, ano, příroda, složivší do lůna této vlasti hojné a vzácné poklady kopanin a vod léčivých, a odepřivši jí soli, této přední potřeby vezdejšího života, zdá se, jako by tím Čechy sama ku promyslné přičinlivosti a k obchodu se sousedy byla pobízeti chtěla.“
Podřipsko - učebnice dějepisu
Už po staletí sem při různých příležitostech táhnou davy lidí. Říp a kraj kolem v sobě mají cosi velebného, majestátního. Zvláště v čase svatojiřské poutě zdejší vesničky ožívají. Ne náhodou se krátce po založení tělovýchovné organizace třiasedmdesát členů pražského Sokola na svůj vůbec první zájezd - 27. dubna 1862 - vydalo právě na zmíněnou pouť. Onoho dne se na Řípu konala velká pěvecká slavnost. Zúčastnil se jí, vedle jiných pěveckých sborů, také pražský Hlahol. Tenkrát se dokonce poprvé představil mimo Prahu. Na tu slávu z ní byly vypraveny zvláštní vlaky pro dva tisíce Pražanů. Veškeré obecenstvo čítalo na třicet tisíc živáčků. O rok později, opět o svatojiřské pouti, se slavnost opakovala. V obou případech se v záznamech účastníků opakují stejná jména, jež jí udávala politický ráz - dr. Brauner, K. V. Zap, hrabě Thurn-Taxis…
Podřipsko je úžasnou učebnicí dějepisu i kulturní studnicí. Zvláště pak Roudnice. Místní pěvecký spolek Říp si spolkový prapor objednal od samotného Josefa Mánesa, jenž se roku 1864 účastnil jeho velké slavnosti. Přijel i pražský Hlahol se svým sbormistrem Bedřichem Smetanou. Tehdy před tímto hudebním velikánem zpívala pozdější světově známá operní pěvkyně Klementýna Kalašová, dcera roudnického lékaře. Smetanu oslnila natolik, že jí dojednal vstup do proslulé Pivodovy pražské pěvecké školy.
Naučná stezka praotce Čecha je doplněna řadou tabulí, informujících o všem zajímavém, co se v kraji vyskytuje.
Země v dědičném držení
Jací lidé v tomto kraji žili a ve svých potomcích žijí dál? Roku 1860 o tom článek přinesl Posel z Prahy, vydávaný Fr. Šimáčkem: „Na Podřipsku jsou vesnice střediskem zájmu veškerého veřejného a národního života, stojíce na výši náhledů a názorů časových a chovajíce muže národně uvědomělé, povahy vpravdě slovanské, muže obětavé, ctné, novověkého postavení občanského znalé, muže sebe a tím národu sobě vážící - pravé perly národu našeho.“
Možná i muže odbojné. Jednou z nejvýznamnějších událostí, které se zúčastnili i místní, bylo shromáždění, jež se pod širým nebem konalo 10. května 1868 přímo na úpatí posvátné hory. Představovalo největší politickou manifestaci, která, bez ohledu na důsledky, posílila českou protivládní opozici jak u politiků, tak u obyčejných lidí. Ti z ní čerpali víru, že ponižující státní zřízení jednoho dne zhyne. Panečku, byla to sláva převeliká.
„Byly tu stany pro pohoštění hostí a vůkol těch stanů hemžilo se pestré nesčíslné množství, co zatím na temeni Řípu vlál velký červenobílý prapor, vítězně jakoby hlasatel života a síly věkovité národa českého. Vjíždějící do Černoučku, spatřili jsme na pobočné cestě vlevo od nás vkusnou slavnostní bránu z bujné zeleně. Měl tamtudy odpoledne jet průvod vezoucí základní kámen ze Řípu do Prahy,“ dočteme se v referátu zpravodaje Národních listů. Na manifestaci totiž navázal slavnostní odvoz základního kamene pro budoucí Národní divadlo. Než se vůz s ním dal do pohybu, Karel Sabina pravil: „Říp podal část své hrudi, aby na ní spočívala budova uměním, vzdělaností národu českému vůbec zasvěcená.“
A pak vůz, který táhlo šest běloušů, vyrazil ku Praze. Všude jej vítaly nadšené davy. Ve Ctiněvsi, Černoučku, Ledčicích… Než na něj kousek od Vltavy kladivem poklepaly takové veličiny jako František Palacký či Jan Evangelista Purkyně, dr. Karel Sladkovský - hlavní řečník slavnostního aktu - se ve svém projevu vrátil i k Řípu: „Posvátný Říp, z jehož velebného temene praotec náš Čech poprvé rozhlížel se po čarovábných nivách krásné této země a jménem celého národa svého pro všecko své potomstvo uvázal se v držení její, vrch ten ukládá zde mocný odděl těla svého, aby základy národní budovy této hlásaly opět světu veškerému, že od praotce svého národ podnes je v dědičném držení této vlasti své a že tisíciletého práva svého k ní hájiti bude do posledního dechu života svého.“
Zdroj: František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, 1894 | Nakladatelství Bursík & Kohout; dobový tisk; z brožurky poskytnuté Obecním úřadem v Černoučku, vydané v roce 2000, kdy obec oslavila výročí 900 let od svého vzniku
