Článek
Dva dny po přistání, 15. srpna 1945, se vlajkoslávou vyzdobené letiště Ruzyně stalo svědkem jejich slavnostního nástupu. Přítomni tehdy byli oficiální domácí i spojenečtí hosté a obrovské množství občanů Československa.
Významnou srpnovou událost, od níž uplynulo 80 let, jsme si zásluhou organizátorů, členů Klubu generálů ČR a Společnosti patriotů Slaného opět, jako roky předtím, 13. srpna připomněli. Ani tropické vedro nás neodradilo, abych se sešli před pomníkem, připomínajícím návrat československých letců RAF. Je umístěn v parčíku před vstupní halou terminálu 4, letiště Václava Havla.
Pomník připomíná návrat československých letců RAF do vlasti.
Plně souhlasím s předsedou Klubu generálů ČR genpor. v. v. Ing. Františkem Padělkem a předsedou Společnosti patriotů Slaného Lukášem Vorlíčkem, kteří do pozvánky napsali, že jde o historickou událost, „jejíž význam si dnes málokdo plně uvědomuje“.
Návrat s chutí pelyňku
Pro Čechoslováky, navzdory uvítacím ovacím, rozhodně deprimující a ponižující. Vzpomínky Pavla Vranského na konec války do konce jeho života zůstaly nahořklé.
„Již v průběhu dubna 1945 jsme s napětím sledovali postup spojeneckých vojsk na území Československa a očekávali konec té strašlivé války. Dne 5. května se jako blesk rozšířila zpráva o pražském povstání. V éteru jsme lovili Prahu a její volání o pomoc. Všichni jsme očekávali, že budeme povoláni k letům na pomoc. Letadla se poctivě připravovala na dlouhý let. Zbrojíři navezli normální tříštivé pumy místo hlubinných a všichni jsme v plné pohotovosti čekali většinou u letadel. … rozkaz nepřicházel. … někteří velitelé letadel požadovali odlet i bez rozkazu. Pak přišla sprcha. Bylo nám oznámeno, že v případě letu bez rozkazu budou taková letadla sestřelena… Zklamaní a nešťastní jsme se rozešli. … Tehdy jsme nic nevěděli o demarkačních čárách a o rozdělení evropského území mezi velmoci.“
Dne 14. srpna 2015, kdy jsme si návrat letců připomínali na půdě Pražského arcibiskupství, Emil Boček (tehdy ještě v hodnosti brigádního generála v. v.), od 20. října 1944 bojový pilot 310. čs. stíhací peruti RAF, o návratu do vlasti mluvil s hořkostí v hlase. Stejně jako jeho bojoví druzi těžce nesl, že v průběhu několika málo let politici rozhodli o nich bez nich.
„Na mašiny jsme si přimalovali naše znaky a čekali. Odlet se stále oddaloval. Než od Rusů přišlo povolení k návratu, přelétli jsme naše staré mašiny do fabriky a tam nafasovali zcela nové spitfiry. Sedmého května jsme v Británii seděli ve svých strojích. Připraveni vyslyšet volání pražského rozhlasu o pomoc. Toho dne jsme konečně odstartovali domů. Po více jak dvou hodinách jsme přistáli v britské okupační zóně, jihovýchodně od Hannoveru. Plánované mezipřistání výrazně ovlivnila změna meteorologické situace. Snížená dohlednost nás přinutila čekat. Odstartovali jsme až 13. srpna, ale letět přímo na Prahu jsme nesměli, jelikož to bylo přes sovětskou okupační zónu a Sověti přelet nepovolili. Museli jsme tudíž zvolit delší cestu na jih a přes Plzeň. Pak se pod námi konečně objevila Praha.“
„Plnil jsem jen svou povinnost.“
Brigádní generál v. v. Pavel Vranský, příslušník 311. čs. bombardovací perutě RAF, se za hrdinu nepovažoval. Pokládám si za čest, že mi tento velice moudrý a skromný člověk nabídl přátelství. Nejednou jsem u něj a jeho manželky Anny pobývala u nich doma. Naslouchala jeho vyprávění. Jelikož se Anička letošní vzpomínky nemohla zúčastnit, zavolala jsem jí, abych jí povyprávěla nejen o tom, kdo všechno se 13. srpna aktu v Ruzyni zúčastnil. Povídaly jsme si hodně dlouho. Vybavovaly si, co nám kdy její muž řekl. Možná pro někoho paradoxně za větší hrdiny než vojáky pokládal příslušníky domácího odboje.
„Cenil jsem si a obdivoval jejich statečnost a vlastenectví. Nevěděli, zda mohou věřit alespoň vlastní rodině. Všechno si obtížně museli obstarávat sami. Kdykoliv mohli být zatčeni, popraveni. Nám pomáhala armáda.“
O sobě prohlásil, že nebyl hrdinou a nevykonal mimořádné činy, neprojevil zvláštní odvahu.
„… avšak mám dobrý pocit, že jsem splnil svou povinnost, v prvé řadě vůči sobě a svému svědomí, když jsem se postavil proti zrůdné nacistické ideologii, vůči své rodině, abych odčinil hrůznou vraždu matky a dalších blízkých příbuzných, vůči své zemi, kde jsem se narodil…“
Zdroj. Soukromé poznámky pořízené z mnoha osobních setkání s Emilem Bočkem a Pavlem Vranským; Mikuláš Končický/Pavel Vranský, Bez nároku na slávu Vzpomínky mužů, kteří bojovali za svobodné Československo na východní i západní frontě, Vydavatelství MONTANEX, a. s., Ostrava, 2015
