Článek
K nim patřil také Otakar Voleský. Od 29. července 1942 příslušník 1. československého samostatného polního praporu v SSSR, který se od února téhož roku začal formovat v Buzuluku. V jeho řadách zůstal do května 1945. Z Buzuluku došel do Prahy.
Dvojnásob vítaná pomoc
Narodil se ve vesnici Bohemce na Krymu v Sovětském svazu, kam se v roce 1860 přestěhoval jeho dědeček. Oba rodiče byli Češi a v tomto duchu své tři děti vychovávali.
V červenci 1942 Otakar Voleský odjel do Buzuluku, ke vznikající čs. jednotce.
„Byl jsem zařazen do útvaru a podroben tvrdému výcviku. Všichni jsme si uvědomovali, že obstát čestně v boji s nepřítelem, který měl za sebou četná válečná dobrodružství, vyžaduje vojáky dobře a tvrdě připravené. Mezitím se hlásili stále noví a noví příslušníci našeho národa z různých částí SSSR, kteří chtěli po boku Rudé armády bojovat v naší jednotce proti nacistům,“ zanechal po sobě písemné svědectví.
„S místním obyvatelstvem v Buzuluku jsme se brzo spřátelili. Čechoslováci zde měli dobrou pověst. Lidé nám ochotně vycházeli vstříc. Zkrátka, byli jsme si navzájem blízcí. I když bojový výcvik zabíral největší část dne, za krátkých volných chvil jsme chodili vypomáhat na kolchozní pole sklízet úrodu. Muži z kolchozů byli na frontě. V zázemí zůstaly pouze děti, ženy a starci. Naše pomoc byla tedy dvojnásob vítaná.“
Konečně přišel dlouho očekávaný rozkaz: „Připravte se. Odchod na frontu!“
Dne 30. ledna 1943 se prapor pod velením plk. L. Svobody dal do pohybu.
Touha po svobodě překonala peklo války
„Vzpomínám si, že rozkaz byl přijat s velkým nadšením. Vždyť jádro jednotky tvořili především lidé, kteří z různých důvodů utekli před nacismem. Touha po svobodě byla silnější než nebezpečí, které peklo války přinášelo.
Dali jsme se na pochod. Naším cílem byl Charkov. Postupovali jsme ponejvíce v noci. Ve dne hrozilo nebezpečí napadení německými letci, kteří se vrhali na sebemenší skupiny lidí a zasypávali je bombami a palbou z palubních kulometů.
Nepřehledné jsou ukrajinské pláně, pokryté bílým příkrovem zimy. Zdály se nám jako moře bez konce. Po pás ve sněhu, druh za druhem, krok za krokem jsme se zvolna blížili k cíli. Ani v hustých vánicích, kdy ledová vichřice hnala mračna sněhu, se náš pochod nezastavil. Teprve s ranním úsvitem jsme vyhledávali zpravidla nejbližší les, který nám poskytl úkryt a zároveň místo krátkého odpočinku.
Po vyčerpávajícím pochodu jsme 1. března 1943 stanuli v rozbořeném Charkově. Smutný pohled na kdysi kvetoucí průmyslové město, které před námi leželo téměř zničené. Měli jsme si tu několik dnů odpočinout, ale situace na frontách náš záměr rázem změnila.“
Smrt číhala na každém centimetru půdy
„Naším úkolem bylo ani jeden tank, který by chtěl k Charkovu proniknout, nepustit přes řeku Mžu. Na jejím břehu jsme zaujali obranné postavení. Naše skupina byla umístěna ve vesničce Mirgorod. Osmého března vypukly boje, které se s přibývajícími dny proměnily v ohnivé peklo.
Ve strašlivém řevu letadel a děl, explozí min a granátů, jsem vůbec nevnímal. Nevěděl jsem ani, zda žiji. Smrt číhala ne na každém kroku, ale doslova na každém centimetru půdy. Taková byla bitva u Sokolova, která si vyžádala strašlivé lidské utrpení.
Obzvlášť jedna nepříjemná příhoda z bitvy se mi hluboko vtiskla do paměti. Naše četa se v noci přemisťovala do nových postavení. Nebylo na krok vidět. Při postupu lesem jsme ještě s jedním spolubojovníkem ztratili orientaci a kontakt s ostatními příslušníky čety. Museli jsme se rychle rozhodnout, co dělat, abychom nepadli do rukou Němcům. Bloudili či lépe řečeno plížili jsme se lesem celou noc. Teprve k ránu, když nám úsvit umožnil částečnou orientaci, jsme šťastnou náhodou padli do ⹁zajetíʼ našich chlapců. K jejich, a samozřejmě také k naší veliké radosti. Vždyť blízkost německých linií a předsunutých hlídek nám mnoho naděje na šťastný návrat k naší jednotce nedávala.
V boji u Sokolova jsme prokázali statečnost a dokázali, že československá armáda nezanikla, ale naopak, že bojuje a chce bojovat až do konečného vítězství.“
Prapor včetně jednotlivých velitelů a vojáků byl vyznamenán četnými sovětskými i československými řády a vyznamenáními. Po bitvě u Sokolova byl přebudován na brigádu. Budování čs. bojových jednotek v SSSR bylo završeno v dubnu 1944 vytvořením 1. československého armádního sboru, ten byl posílen zejména o volyňské Čechy.
Palubní zbraně sely smrt
„Ihned jsme zamířili do města Novochopersk, kde naše řady doplnili Češi, především ze Zakarpatské Ukrajiny. Rovněž slovenští vojáci, kteří měli bojovat proti Sovětskému svazu a přeběhli k Rudé armádě, se do řad naší jednotky dobrovolně hlásili.
Po delším výcviku jsme 30. září 1943 znovu vyjeli na frontu. Naše cesta vedla ke Kyjevu, kam se soustřeďoval tlak sovětských vojsk. Staroslavná ukrajinská metropole, jako jiná sovětská města, po vyhnání okupantů skýtala žalostný pohled.
Válečné běsnění, kterého jsem byl svědkem v bitvě u Sokolova, se s neztečenou intenzitou odehrálo také u Kyjeva. Němci zde vybudovali silnou obranu a zuřivými protiútoky se snažili naše postavení rozbít a donutit nás k ústupu.
Němečtí letci byli nad našimi postaveními prakticky celý den. Každý pohyb se stal okamžitě cílem jejich palubních zbraní, které nemilosrdně rozsévaly smrt. Nevím, snad bych to dnes nedokázal, zahrabat se v několika okamžicích do písku, jako jsem to učinil při jednom z nesčetných náletů právě u Kyjeva. Snad jsem si tím tehdy zachránil život. Hvízdot kulek nad hlavou mi to jasně dokazoval.
Sovětské divize s tanky a těžkými zbraněmi zasadily Němcům drtivé rány, které donutily jejich armády, aby opustily město. Po těžkých bojích byl Kyjev 6. listopadu 1943 opět svobodný.“
Na jeho osvobození se podíleli také českoslovenští vojáci, kteří i zde prokázali vysoké morální a bojové hodnoty.
Zdroj: Ze soukromého archivu a alba rodiny Lipšových; Gottwaldovec, závodní časopis pracujících nár. podniku Závod Klementa Gottwalda a čestného názvu Praga – Automobilové závody, nositel Řádu práce, závod XII. sjezdu KSČ, ročník XVI, č. 19, 8. května 1965; Životopis v datech :: Ludvik-svoboda; Odjezd na frontu; 1. československý samostatný polní prapor se zformoval přesně před 80 lety | Ministerstvo obrany
Rodině Lipšových děkuji za zapůjčení dokumentů a snímků, které uchovává jako památku na dědečka a za souhlas s jejich zveřejněním.
