Článek
V rozhovoru s Magdou Vášáryovou mne kromě předchozí myšlenky zaujal její odkaz na minulost.
„Oživit hrdinství a schopnost bojovat, jakou třeba měli naši legionáři, kteří bojovali na Sibiři nejen proti bolševikům, ale také za vznik Československa. Vypadalo to jako hloupost – nasazovat někde daleko život za naši svobodu – ale statečnost a odhodlání těchto lidí se zúročily v demokratickém státě.“
Státní svátek je příležitostí zamyslet se, kolik jsme pro vlast ochotni udělat my, současníci. Ohlédnout se i desítky let zpět. Hledat v nich inspiraci, příklad i sílu postavit se zlu.
Jen několik týdnů před mnichovským diktátem napsal Vojtěch Preissig dopis Janu Týmlovi. Přiznal obavy ze situace v Československu a z postoje Velké Británie k požadavkům Hitlera.
Práce pro vlast není zásluha, nýbrž povinnost
Generace našich předků odkaz 28. října 1918 ctily. Mnozí z nich mu s nasazením vlastních životů neváhali zachovat věrnost. Dokázali to i v roce 1939.
Krátce po událostech, které otřásly protektorátem, grafika a malíře Vojtěcha Preissiga navštívil redaktor Arnošt Polavský. Vyprávěl, k čemu v den československého státního svátku 28. října došlo a jak onu atmosféru vnímal.
„Mnozí lidé oblékli sváteční šaty, připnuli si trikolory. Václavské náměstí se pomalu začalo zaplňovat. Zákrok proti neozbrojeným demonstrantům byl brutální. Dav byl postupně vytlačen do přilehlých ulic, došlo na zatýkání a střelbu. Při jedné akci byl zastřelen mladý pekařský dělník Václav Sedláček a těžce zraněn studující medicíny Jan Opletal…“
„Vím,“ skočil mu do řeči Vojtěch Preissig.
„Jeho stav je prý velice vážný. Kdyby umřel, mohla by z toho být demonstrace,“ nedal se umlčet Polavský.
„Přijdou další represálie,“ dodal V. Preissig.
„Co bude s časopisem V BOJ, mistře?“
„Musíme vytrvat, dávat lidem informace. Povzbuzovat je,“ odtušil Preissig.
„Počítejte se mnou,“ přislíbil Polavský.
„Bude to pro mne čest, pracovat pod vaším vedením. Jestlipak národ jednou vaše zásluhy ocení…“
„Práce pro vlast není zásluha, nýbrž povinnost,“ poznamenal Preissig.
Dvacet osm
Matematičtí mudrci tvrdí, že jde o druhé dokonalé číslo. Tedy číslo, u kterého platí, že je součtem všech svých dělitelů. Kromě sebe samotného. Snad tomu tak osud chtěl, ale právě od onoho čísla vyšel spořilovský ilegální časopis V BOJ Inky Bernáškové, rozené Preissigové a současně Karla Lukeše, bývalého okrskového náčelníka Branného sboru československých motoristů, ilegálního pracovníka Obrany národa. Vojenský byl prostší, bez kresby a v menším rozsahu, s hlavičkou Vydání H – holešovické. Vznikl z příkazu podplukovníka Balabána a z pověření majora Sadílka. Nezávisle na sobě tedy pracovaly dva kolektivy.
Redakčně slavnostní spořilovské číslo 28 chystají Vojtěch Preissig s A. Polavským. Použijí úvodník z předchozího čísla, nazvaný Padlým, kteří žijí!. Podtón je však tragičtější. Události černého pátku 17. listopadu doléhají na každého. V Ruzyni je popraveno devět studentských předáků, kteří se zúčastnili pohřbu Jana Opletala.
„Sotva se dozvíme, kdo první připadl na myšlenku nemilosrdně a tak brutálně potrestat české vysokoškoláky. Nevylučuje se, že nejaktivnějším iniciátorem byl Karl Hermann Frank.“
Polavský souhlasně přikyvuje.
„Mistře, moc bych za to nedal, že to byl právě on. Myslím, že je to jeho pomsta. Jestli někoho z duše nenávidí, jsou to právě studenti.“
„V lásce je neměl a nemá. Nezapomíná, že kdysi v Praze také studoval, leč školu nedokončil. Mé hodnocení je jasné,“ nadechl se Preissig a pokračoval.
„Nacistické Německo podniklo nemilosrdný útok proti českým vysokým školám, jejich studentům a pedagogům, proti celé české inteligenci. Je to zjevná snaha o vymýcení vzdělaných lidí a tím i národa. Národ bez inteligence lze snadno zotročit…“
Arnošt Polavský - voják revoluce
Psal se 5. březen 1942.
Toho dne před I. senátem Lidového soudního dvora, jemuž předsedá Otto Georg Thierack, stojí čtveřice obviněných Čechů. Dva muži a dvě ženy. Antonín Mádl, Arnošt Polavský, vlastním jménem František Ročen, Milada Marešová a Inka Bernášková. Rozhoduje se o jejich bytí či nebytí. O jejich údajném zločinu a následném trestu.
Obžalovací spis čítá necelých dvanáct stran. Inka Bernášková je podle něj zařazena do „šovinistických kruhů“, které se ihned po zřízení protektorátu podílely na vydávání Německu nepřátelských tiskovin s vlastizrádným a štvavým obsahem. Spis obsahuje výčet jejích aktivit před listopadem 1939 do září 1940.
„Po převzetí hlavní zodpovědnosti za časopis V BOJ … se jeho obsah díky její fanatické vůli vyvolat v českém národě naději na znovuzřízení jeho samostatnosti, výrazně zradikalizoval,“ píše se v něm mj.
Do konce života redaktoru Polavskému tento berlínský obraz zůstane pevně v paměti. Po válce o něm podá svědectví.
„Psal jsem články, přijímal zprávy, jako prostý voják revoluce jsem plnil pouze úkoly na mne vložené. … Aniž jsem zprvu tušil, vzal jsem na sebe všechny závažné články, které pro mne později znamenaly pohromu.
… Po formálním čtení obžaloby Inka musela opustit přehradu do prázdného prostoru před tribunál. Ex offo obhájci seděli v černých talárech před námi u stolků. Naproti nám za stolkem seděl a psal tlumočník. V čele nám stranou zasedal tribunál. Uprostřed předseda prvního senátu Thierack, pozdější ministr spravedlnosti, patrně po zásluze za vynesení tolika hrdelních rozsudků…“
Obvinění se chovali velice statečně. Inčin odvážný postoj však zastínil i muže.
„Jsem Češka, pánové, a příslušnice Československé republiky. Tou jsem nepřestala být. Proto žádám jednak tlumočníka a jednak si dovolím vás, odborníky – právníky, upozornit, že nejste příslušni nás soudit, neboť nejsme občany vaší Německé říše,“ prohlásí hrdě hned na úvod.
Třebaže perfektně ovládá němčinu, odmítá německy mluvit a vrchnímu návladnímu píše výlučně česky.
„Netrpím žádnou speciální záští vůči německému národu. Se stejným zápalem bych bojovala proti Angličanům, kdyby obsadili moji vlast,“ konstatuje před nacistickým soudem.
„Mohu jen otevřeně a hrdě doznávat, že to, co jsem dělala, dělala jsem jedině z lásky k národu. Nešlo o žádnou soukromou osobu. Tady šlo o celý náš národ, jemuž hrozí velké nebezpečí, že bude zničen, že utone v cizím moři.“
Obětovala se
„… Bylo 5. března 1942, přesně v 7 hodin 15 minut – ty hodiny na protější straně pořád vidím, dr. Thierack vynesl rozsudek,“ podal později svědeckou výpověď Arnošt Polavský.
Po vynesení verdiktu odsouzení nesměli ani promluvit.
„Hnali nás dolů, aby nás odvezli zpět do Moabitské věznice. … Zahlédl jsem paní Inku naposledy.
… Obětovala se. Věrna národní revoluci,“ zhodnotil její počínání.
Rozsudek zněl jednoznačně
Rozsudek „ve jménu německého národa“, čítající dvacet tři stran, zněl jednoznačně. Trest smrti pro Irenu Bernáškovou, dvanáct let káznice pro Miladu Marešovou a deset let ztráty cti, deset a osm pro oba obžalované muže.
V dokumentu se uvádí: „Aktivní boj vedli prostřednictvím časopisu V BOJ. … Připravovali český boj za svobodu, tedy podporovali předložené velezrádné plány. “
Nejtvrdší tresty dostaly ženy. Především proto, že na sebe vzaly odpovědnost i za činnost jiných spolupracovníků časopisu V BOJ. Den před transportem do ženské káznice ve Waldheimu Milada napsala své mamince dopis.
„Nezapomenu nikdy na ten svůj pobyt v Berlíně. Soud, jeho průběh jednání a jeho výsledek (ne pro mne samotnou, ale hlavně pro hlavní obžalovanou) byly pro mne otřásajícím zážitkem, přes to, že jsem již mnohé viděla od svého zatčení. … Ale jinak nebyla jsem ani zde nešťastná, cítím se stále silnou ve svém nitru, neboť neztrácím víru…“
Zdroj: V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Archiv Památníku Terezín A 10962; Spojit nás může jedině nebezpečí, Rozhovor s Magdou Vášáryovou, Salon, kulturní příloha Práva, str. 25-26, 16. října 2025; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017
