Článek
Obdivovala jsem postavou drobného, avšak morálním kreditem velkého muže. Žasla nad jeho vnitřní silou a houževnatostí, s nimiž pro studenty plánoval další a další cesty do bývalých koncentračních táborů. Jeho přesvědčení, že na minulost nesmíme a nemáme právo zapomenout, bylo neochvějné.
Zatčení
Koncem června 1942 do bratislavského bytu manželů Burgrových přišli dva Hlinkovi gardisté a jeden civilista. Zajímali se zejména o knihovnu, z níž zabavili knihy levicově orientovaných autorů.
„Netušil jsem, že jde pouze o předehru, po níž bude následovat něco mnohem horšího.“
O pár týdnů později, 11. srpna, den před pětadvacátými narozeninami A. Burgra, do tiskárny, v níž pracoval, vešel civilista a dva gardisté. Zatkli jej a odvedli do bytu, kde si musel zabalit nejnutnější věci. Ani se nestačil pořádně zamyslet, proč jeho žena Gisela, která měla být doma, tu není. Po prvním výslechu putoval do provizorní věznice ve staré muniční továrně. Giselu spatřil až v Žilině na nádraží, kam je věznitelé nahnali.
„Tehdy jsme uvažovali o útěku. Odradila nás zpráva, že údajně pojedeme do Německa na práce. Rovněž jsme se obávali hlinkovců, kteří, pokud šlo o zatýkání příbuzných jako rukojmí, nijak nezaostávali za svými nacistickými vzory,“ vyprávěl, jak to za Slovenského státu chodilo.
Pod sprškou tvrdých ran dopadajících na ruce, manželé spolu s ostatními kráčeli uličkou mezi Hlinkovými gardisty. Ti si dávali záležet, aby zvláště na ruce žen a dětí údery dopadaly co nejsurověji. Odhozená zavazadla pro šílenou bolest nedokázaly udržet. Snadná kořist pro gardisty a příležitost si něco z majetku lidí štvaných do přistavených dobytčích vagonů přivlastnit.
Zavřeni, aniž by tušili, kam vlastně jedou, zůstávali nedobrovolní cestující do neznáma v klidu. Věřili, že jedou za prací.
„Někteří z nás sice těmto slibům nevěřili, ale ostatní se s tím brzy smířili,“ píše ve své po válce vydané knize Ďáblova dílna Adolf Burger.
„Vždycky v osm večer na mne pomysli…“
V noci 17. září 1942 transport zastavil na hranicích. Všichni museli vystoupit.
„Poprvé jsme spatřili esesáky v uniformách. Od tohoto okamžiku střežili všechny naše kroky, až do smrti,“ vyprávěl pokaždé velice pozorným posluchačům z řad studentů.
Velící důstojník SS kontroloval, zda počet vězňů souhlasí se seznamem. Další rozkaz: odevzdat konzervy a cenné předměty. A pak znovu do vagonů. O dva dny později se transport zastavil. Dveře dobytčáků se otevřely. První ranní sluneční paprsky ozářily obraz, který přeživším už nikdy nevymizel z paměti. Hrozivě naježené hlavně zbraní, ocelové přílby esesáků. Osvětim.
„Vždycky v osm večer na mne pomysli. Udělám totéž, a tak budeme alespoň v duchu spolu,“ stihla manželovi špitnout Gisela.
Tehdy se viděli naposledy. Psal se 17. prosinec roku dvaačtyřicátého. Při selekci na ni SS lékař ukázal prstem. Do plynu. Bylo jí pouhých dvaadvacet let.
Život nebo smrt?!
„Tenkrát jsem nechtěl žít. Giselina smrt mne hluboce zasáhla. Neuměl jsem si a ani nechtěl představit, co bez ní bude dál. Život pro mne ztratil cenu.“
Můj hostitel se vrátil o desítky let zpět.
„Co se stalo, že jste v sobě našel sílu o život přece jen začít bojovat?“ ptám se.
„Řekl jsem si, že se musím dožít konce války, abych světu mohl podat svědectví o nacistických zločinech. Cítil jsem to jako povinnost nejen vůči Gisele, ale také kvůli všem, které Hitlerův zločinný režim připravil o život. Proto jsem se bezprostředně po osvobození pustil do práce a začal psát knihu, shromažďovat fotografie dokumentující všechny zločiny Hitlerových přisluhovačů.“
„Jednoho dne všichni vyletíte komínem!“
S Adolfem Burgrem a s dalšími někdejšími vězni jsme často rozebírali, jak s životem naložit, když je k nežití, když smrt je na denním pořádku? Jak hledí na spoluvězně, kteří muka koncentráku nevydrželi a skočili do drátů? Shodovali se, že v Osvětimi platila jiná pravidla. Smrt zevšedněla. Hodnota lidského života klesla na nulu.
„Jednoho dne všichni vyletíte komínem!“ slyšeli nově příchozí na dotaz, zda komíny, z nichž se valí dým, patří k továrně, ve které budou pracovat.
Těžko uvěřitelná pravda, že tuhle továrnu vlastní smrt, jim došla až později. Dobrovolně skočit do elektřinou nabitých drátů. Konečně dojít klidu. Byla to odvaha, zbabělost nebo snad přece jen něco vznešenějšího? Mrtvá těla v drátech visela jako němá výčitka. Jako vykřičník s příměsí jisté dávky hrdosti. Do poslední chvíle, do posledního vydechnutí jsem svůj život pevně držel/a ve vlastních rukách. Nenechal/a jsem se zabít. Nešel, nešla jsem jak ovce dobrovolně na porážku. Jsem tedy silnější než vy, zabijáci! Morální silou vás převyšuji!
Zdroj: Poznámky pořízené během cest s Adolfem Burgrem do Osvětimi a Sachsenhausenu a ze soukromých návštěv u něj doma; Jana Vrzalová, Láska v Osvětimi, Nakladatelství Epocha, Praha, 2025
