Článek
„Velice pečlivě studoval zdejší kroniku, což se odrazilo v postavičkách jeho děl. Uměl skvěle kopírovat skutečnost, cítil pokoru k přírodě… aktivně se zapojil do odboje,“ dodala tehdejší místostarostka Zbraslavi Dagmar Kobylková 1. června 2007 k předchozím slovům.
V rámci vzpomínkových Vančurovských dnů jsme se toho dne s místní školní mládeží sešli před vilou, kterou Vančura s rodinou obýval. K přítomným mj. promluvil Antonín Hnilička, někdejší mauthausenský vězeň. Zmínil spisovatelovu odbojovou činnost včetně jeho zatčení ráno 12. května 1942.
„O tři týdny později, 1. června, byl popraven. S chladným a promyšleným záměrem byl zavražděn jeden z nejvýznamnějších duchů naší kultury,“ zdůraznil.
Cílem dnů bylo objevovat vančurovské tradice, atmosféru Zbraslavi, připomenout si konec druhé světové války, veřejnost a především děti přitáhnout k české literatuře, oživit zájem o místní kulturu.
V jádru přísný nebyl
Mezi přítomnými tehdy byla rovněž moje maminka Marie, rozená Štambachová (1928-2024). Dětství a mládí prožila na Zbraslavi. Rodinu Vladislava Vančury znala velice dobře. Doma jsme si o něm mnohokrát povídaly. Maminka po sobě zanechala i písemné vzpomínky na něj.
„Než se Vančurovi přestěhovali do nové vily pod Havlínem, bydleli v ulici Elišky Přemyslovny, kde měli svou první ordinaci. V prvním patře domu, který patřil židovskému obchodníkovi s látkami Sálusovi. Celá jeho rodina zahynula v koncentračním táboře.
Vančura denně chodil se svým jezevčíkem na procházky třešňovkou kolem našeho domu v tehdejší Nerudově ulici. My, děti, jsme ho zdravily a on nám vždycky odpověděl. Na první pohled sice vypadal přísně, nicméně v jádru to byl nesmírně laskavý a milý člověk. Přeptal se, jak se máme, co škola…
S mým tátou Antonínem klábosili přes plot nebo na ulici. Neuvědomovala jsem si, že je Vančura slavný a významný. Spoustu toho, co spolu probírali, jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Tatínek měl živnost na opravu psacích strojů. K Vančurovým proto často docházel. Vezmu-li to s humorem, tak bez mého tatínka by Vančura žádnou knížku nenapsal, kdyby neměl psací stroj v pořádku.“
Do konce života maminka měla po ruce knížku Ludmily Vančurové Dvacet šest krásných let, o níž se onoho výše zmíněného dne na Zbraslavi také mluvilo. Ráda si v ní četla, vzpomínala na spisovatele a jeho blízké. Podle jejího vyprávění byla doktorka Ludmila Vančurová velice hezká a příjemná žena s uklidňujícím hlasem. Znala ji dobře, jelikož se u ní léčila.
Ludmila Vančurová s rodinou.
Obě měly úžasnou vnitřní sílu
Vladislav Vančura, ale také jeho žena Ludmila, rozhodně patří k lidem, kteří by z historické paměti národa neměli zmizet. Především pro statečnost a oddanost vlasti.
„Celou dobu okupace jsem věděla, a Vladislav mi netajil, že se schází s určitými lidmi. Naznačil mi, že má velikou odpovědnost a že nemůže říci víc, protože on sám zavazuje každého, s kým pracuje, aby ani své ženě ani nejbližším přátelům neprozradil nic, co s akcí souvisí.
Nevyptávala jsem se tedy, nechtěla jsem, aby řekl něco, co říci nemůže, ale mnoho jsem uhadovala a poznala. Jezdil zejména v zimních a jarních měsících roku 1942 daleko častěji do Prahy než dřív. Věděla jsem, že to nejsou jen redakční a literární porady.
… říkala jsem mu, že svými častými cestami na sebe jistě upozorňuje. Připomínala jsem mu, jak slídivě chodí místní gestapáci po Zbraslavi a že je často vídám, jak postávají na náměstí kolem stanice autobusů. Zkrátka měla jsem strach. … Beze slov jsme se s Vladislavem shodli, že o svých pocitech nebudeme mluvit. Co lepšího se dalo dělat.“
K této vzpomínce paní doktorky Vančurové maminka pokaždé dodala: „Kdo za heydrichiády nevěděl, co se děje, nepoznal to na ní. Po Vančurově zatčení zůstala ve vile sama – aspoň si nevzpomínám, že by tam s nimi někdo bydlel – s dcerou Alenou, později známou spisovatelkou Santarovou. Ani Alena, která chodila do třídy s mou starší sestrou, o tom, co se doma stalo, nemluvila. Obě musely mít úžasnou vnitřní sílu.“
Zdroj: Ludmila Vančurová, Dvacet šest krásných let, edice Vzpomínky, Československý spisovatel, Praha, 1974, str. 150 a 151; soukromý archiv autorky
