Jsme hokejová země, proto máme hokej i ve školství

Myslím, že většina se shodne, že v našem školství (a vlastně v celém státě) je pořádný hokej. Premiér točí blog o nákupech v Německu, expremiér mává v televizní debatě rohlíkem, jednotlivé strany se navzájem obviňují, kdo je větší korupčník, jen aby se ukázalo, že máslo mají na hlavě všichni. Lékaři chtějí změnu, ne peníze. Proto logicky po zvýšení platů upustí od stávky. Učitelé vyvolají protest na podporu nepedagogických pracovníků, jen aby jim ho záhy ukradl Středula, který volá po demisi vlády a vyšších důchodech. I přes nezdary posledních let je očividně stále platné, že Česko je hokejová země.

Když už je ve všem ten hokej a já se v tomto sportu považuji za největšího odborníka a samozvaného experta (každé dva týdny v roce jako většina Čechů), rozhodl jsem se zabruslit na školské kluziště a podívat se na úpadek našeho milovaného sportu a našeho nemilovaného školství.

Stejně jako v případě hokeje, ani ve školství změna systému neleží na bedrech učitelů. Ale přesto pokud v současné době ještě stále existují učitelé, u kterých je vrchol technologických dovedností přitáhnout do třídy televizi a pustit film na VHSce či zapnout projektor a bezradně poprosit studenty, aby dostali tu prezentaci z počítače na plátno, je to špatně. Stejně pokud je vrcholem digitálních znalostí umění přeposílat řetězové maily a nadšeně o tom pak informovat své studenty a šířit mezi nimi dezinformace, také bych nevýskal radostí nad zlepšujícími se dovednostmi v informačních technologiích (i když nelze upřít snahu jíti s dobou).

Dalším nešvarem, který je často zmiňován je, že učitelé mívají těžce na háku. To je doučí na střední. Jazyk se stejně musí naučit na jazykovce, tady jsme na základce. Ten stejně nic neumí, nechám ho rupnout, stejně půjde maximálně na učňák. Věřím, že svou roli na tom sehrají i žáci, kteří stejně jako kantor mají celý proces vzdělávání na salámu. Ale má to být právě role učitelů, kteří mají dokázat vzbudit v žácích zájem o studium. A ruku na srdce – vzpomeňte u kolika z vás probudil zájem styl výuky: „Tak si otevřete sešity a piště si, diktuju…“

Není třeba dodávat kolik mladých kluků, kteří chtějí něco dokázat, raději opouští naši zemi a odjíždí hrát hokej do zahraničí, kde jim trenéři (na rozdíl od českých) mají co dát.

Co také postrádá smysl je zásluhovost. I přes silné řeči o tom, jaký je přeci průměrný plat učitele vysoký a co by ještě chtěli, je nutno si uvědomit, že se jedná o plat průměrný. Nástupní plat učitele bude znatelně menší než plat učitele, který má odkrouceno dostatek let. Na tom by nebylo nic divného, kdyby tato zkušenost odrážela i kvalitu daného kantora. Platové tabulky ale nic takového nezohledňují – pracoval jsi více let – máš nárok na vyšší plat.

Že trenér někoho vzal na turnaj za zásluhy se v hokeji i fotbale opakuje celkem často. Stejně tak spekulace, že má někdo protekci nebo že to podmáznul agent, aby zviditelnil svého svěřence, který by pak měl větší šance získat lukrativnější smlouvu. V konečném důsledku na tom nemusí být bit pouze hráč, který se na soupisku už nevešel, ale přímo i celé mužstvo. Známé „proč tam tahá někoho za odměnu a nedá šanci mladým“.

Mohlo by se zdát, že haním učitele, ale stejně jako tomu bývá i v případě hokeje – ryba smrdí od hlavy. Současná situace v hokeji i ve školství nevznikla sama od sebe. Problém je zejména v tom jak je postavena koncepce – nebo spíše její absence. Ve stylu funguje to, tak na to nešahej, jsme otevírali zlatou bránu, vítali zlatý hattrick a pyšnili se, že zahajujeme reformu našeho školství, které ho přiblíží západním standardům. Po letech jsme mohli vidět, že hrát či učit stejným stylem se nedá napořád. Český ťukec ustupoval agresivnějšímu (a hlavně rychlejšímu) stylu hry, kterému naše zastaralá hra nebyla důstojným protivníkem. Ve školství i přes vzletná slova, že hlavním cílem vzdělávání má být rozvoj životních dovedností a že se má rozvíjet umění se učit, komunikovat a řešit problémy, se do dnešního mnohdy preferuje strojový styl učení, kdy učitel tlačí do žáků látku a propaguje se bezmyšlenkovité biflování naučených frází nazpaměť.

Ale všichni o tomto problému věděli a ví. Často se mluví o nutné reformě a nové strategii. Ať už je to pojetí práce s mládeží ve sportu či koncepce vzdělávání. Ale výsledek žádný. Místo toho, abychom se inspirovali u severských zemí (platí pro hokej a zejména pro vzdělávání), snažíme se jít na to naší cestou. Může být sice horší, ale zato bude naše, česká. Protože proč se nechat inspirovat něčím, co je léty odzkoušeno a viditelně funguje, když místo toho můžeme náhodně snižovat a zvyšovat počty juniorských týmů, měnit přijímačky a žonglovat s volitelnými a povinnými předměty u maturity.

Veškerá snaha jak politiků, tak učitelských odborů či sportovních svazů a agentur, mi připomíná spíše tragikomedii. Proběhne debata o nutných reformách a novém přístupu, a nakonec se vše zvrhne k boji o finanční prostředky. Po ostrém vyjednávání podpořeném často mediálním a politickým tlakem, se všichni vzájemně poplácají spokojeně po ramenou. Politici se bijí v prsa, jak zlepšují školství/sport tím, že zvýšili platy či pustili nějakou tu miliardu z rozpočtu navíc, odbory či svaz jsou zase hrdí na to, že se podařilo vyjednat další peníze a tím tak byla zabezpečena vysoká úroveň školství/sportu. Jako kdyby prosté zvýšení platu mohlo nějakým způsobem do průměrného učitele reinkarnovat Jana Amose Komenského či z průměrného hokejistu udělat Jardu Jágra na vrcholu sil.

Problém je v tom, že se jedná pouze o nakoupení nových čerpadel místo řešení toho, že loď má v trupu trhlinu. Loď to udrží nějakou dobu nad vodou, ale před potopou ji to nezachrání. Školství, stejně jako sport, potřebuje zevrubnou reformu. Reformu, která by ho transformovala ze strojového monotónního učení a biflování na vzdělávání alespoň podobné severskému typu, kde je kladem důraz větší důraz na rozvoj kreativity a kritického myšlení větším zapojením žáků. A to začíná u vzdělávání samotných učitelů a kontroly, jestli jsou schopni se adaptovat na tento typ vzdělávání.

Současná situace kosmetických změn mi připadá jako konzervativní snaha zachovat status quo, protože někdo by musel být odejit. Protože stejně jak někteří hokejisti prostě nemají potřebné parametry, tak to samé platí bezesporu i o učitelích. Můžeme je obdivovat a děkovat jim za jejich práci a jak obětavě jezdili po prdeli, ale v každém zaměstnání by se mělo hledět především na výkonnost, nikoliv na zásluhy. Kosmetické úpravy školství i hokeje neřeší problém. Někdy je třeba vytáhnout dres ke stropu stadionu a dát šanci mladším či těm, kteří se umí přizpůsobit a jít s dobou.