Článek
Již více než dva roky věnují média, známé osobnosti a dokonce i naši političtí představitelé značnou energii k udržení určité skupiny lidí v popředí zájmu. Poukazují na její zranitelnost zveličují její strasti a zdůrazňují, že čelí katastrofálním ekonomickým problémům a je dokonce terčem útlaku či přímo nenávisti od části naší společnosti. Tímto způsobem se snaží vyvolat pocit soucitu s touto skupinou, případně ji využívají pro očerňování svých politických protivníků – oni by je nechali svému osudu, jenom my pomáháme – a zisk politických bodů.
Někteří jste si toho možná všimli dříve. Některým, jako například mně, trvalo toto prozření delší dobu a rozhodně se nerodilo lehce. Zejména kvůli tomu, že mám v této skupině známé a dokonce bych si tvrdil říci, že i osoby mně velmi blízké. Proto jsem vždy kritiky, kteří na toto násilné vymývání mozků poukazovali, bral s pořádnou rezervou či se vůči nim přímo vymezoval a obviňoval je z vyvolávání nenávisti a honění lajků.
Avšak v poslední době jsem se čím dál častěji přistihl, že těmto kritikům dávám v mnohém za pravdu. Samozřejmě, že ani náhodou s nimi nesouhlasím ve všem. Některé z jejich názorů mi stále připadají naprosto přitažené za vlasy a stejně hystericky přehnané jako ty, které sami tak často (a asi po zásluze) kritizují.
Například označování této skupiny vyžírkami, které zatěžují nás rozpočet, povaleči, kteří nepřináší státu ani za mák hodnoty či nevděčníky. Vždyť to je přeci prototyp vyvolávání nenávisti, který by neměl mít ve slušné společnosti místo.
Také mi na rozdíl od kritiků nevadí ani často probírané scénky z autobusu, kdy jen prostým vytasením dokladu dostane dotyčný jízdu téměř zadarmo. Nebo slevy či dokonce volné vstupy na koncerty, do ZOO nebo také na fotbalové zápasy, ke kterým mají tyto skupiny přístup a na které nemá běžný pracující občan nárok. Stejně jako závistí protkané upozornění, že si tito lidé dokonce jezdí na dovolenou. No prosím, co si to dovolují… Média hlásají, že zažívají bídu a zmar a oni si trajdají k moři?
Na druhou stranu proč ne? I když tato skupina nejsou žádné chudinky (alespoň ne v té míře, jakou se nám snaží média a politici namluvit), je pravdou, že zažívají složité období života a proto je jen dobře, že mají možnost přijít na jiné myšlenky, odpočinout si a načerpat jak fyzické, tak duševní síly. A je jedno jestli je načerpají na pláži u moře, s párkem a pivem při sledování fotbalu či pozorováním zeber a žiraf. Tady problém nevidím.
I když rozhodně stále zcela nesouhlasím se vším, jsem ochoten o dříve jednoznačně zavrhovaných informacích přemýšlet a nad některými i souhlasně pokývat hlavou. Veřejný prostor je totiž skutečně poslední roky doslova přeplněn tímto tématem a je pravda, že jsme svědky přehnané a až pomalu zbožné rétoriky směrem k této skupince. Všichni, kdo neprojevují dostatečný soucit a obdiv, jsou pak očerňování jako asociálové, šiřitelé nenávisti či závistivci.
Tento můj názorový přerod zčásti vyvolali i mí blízcí z této skupiny, kteří se mi svěřili, že jim tato až přehnaná mediální pozornost přijde nepříjemná a urážlivá.
„Toto si o nás myslíte? Že jsme křehké chudinky, které musíte litovat a neustále držet za ruku?“
Tato otázka mě naprosto vykolejila. Myslel jsem si, že ocení, že se někdo stará a projevu soucit. Přitom to vypadá, že jsme si vymysleli a rozehráli hru na morálku a na city a udělali ze skupiny lidí kopretinky, kolem kterých se musí tiše našlapovat, aby se jim nic nestalo. Kopretinky, které jsou pomalu nesvéprávné a které ke svému životu potřebují oddané ochránce.
Není tato přemíra soucitu až urážlivá jak pro nás, tak především pro ně? Jak se musí cítit, když si pustí televizi a tam se před kamerami politici pomalu zajíkají žalem, když vykreslují jejich těžký úděl. Jak se musí cítit, když se z novinových titulků dočítají, že zažívají bídu a zmar?
„Vždyť jsme přeci normální lidi…“
Ano. Přes tu neskutečnou mediální a zejména politickou masírku by jeden až zapomněl, že se nejedná o nějakou vyloučenou nebo naopak speciální kastu, která vyžaduje rozdílný přístup. Stačí jen prosté normální zacházení – žádná nenávist, předsudky či závist, ale také žádná hraná morálka a přehnaný soucit či naivní obdiv.
Jedná se o běžné lidi. Žádné my a oni. Žádní lidé a lepšolidi.
Samozřejmě že se uvnitř této skupiny najde část lidí, kterým tento přístup naopak lichotí. Ruku na srdce, je tak nepochopitelné, že někdo morálně ohebný bude chtít z takové situace co nejvíce vytřískat? Jak se říká – hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Ti pak budou ještě přitápět pod kotlem a dále zveličovat své strasti ve snaze získat další prostředky a výhody. Přesto si nemyslím, že by se jednalo o směrodatné množství takovýchto jedinců.
Je zřejmé, že do budoucna se bude tato už nyní početná skupina dále rozrůstat a je možné, že se bude jednat o znatelný nárůst. Proto bychom se měli naučit s nimi vycházet a jednat. A hlavně nevyužívat je pro své politické ambice či pro svůj dobrý pocit, který nám umožní cítit se morálně na výši.
To, co si možná zainteresované strany (média, politici či známé osobnosti) neuvědomují, je že bublina falešné a nátlakem hnané morálky a soucitu, může velmi rychle prasknout a zanechat po sobě rozhněvané lidi, kteří si uvědomí, že byli taháni za nos.
Ti se pak můžou, stejně jako já, začít distancovat od své předešlé podpory. Protože budou mít dost této přetvářky.
A stejně jako já, i oni se budou ptát – nebylo toho už za poslední dva roky více než dost, milá média, ekonomové, politici a samozvaní odborníci? Opravdu není ve světě důležitější téma, než výše důchodu? Opravdu musíte neustále držet v popředí důchodce a manipulačními triky je využívat pro své ambice, podporu, politické cíle a dobrý pocit?
Neshazujete tím důchodce a nepokazujete jim medvědí službu?
