Článek
Pojem dezinformace dnes už není třeba zdlouhavě vysvětlovat. Šíření falešných informací, jejichž cílem je oklamat a manipulovat společnost, se stalo nedílnou součástí našich životů.
Když náčelník generálního štábu Ruské federace Valerij Gerasimov v roce 2013 představil novou strategickou doktrínu, ve které se zaměřil i na hybridní válku, málokdo tušil, že právě dezinformace zažijí doslova raketový vzestup.
Poté co Rusko za pomocí ozbrojené agrese ilegálně anektovalo ukrajinský Krym, proruská propaganda na Západě zažila boom a začala šířit jednu alternativní pravdu za druhou. Od historek o zlých nacistech na Ukrajině přes spiknutí elit, zlé EU a NATO, až po biolaboratoře a čipy ve vakcínách – fantazii se zkrátka meze nekladly.
A teprve teď, po deseti letech, kdy tento neléčený vřed pořádně nahnisal, si západní společnosti začínají uvědomovat, že nejspíš mají problém – a že by ho možná už měly začít řešit.
Zákaz a tresty
Samozřejmě, že se začala hledat řešení, jak se „dezinfa“ zbavit. A šlo se na to rovnou tím nejdrastičtějším způsobem – začalo se mluvit o blokaci dezinformačních webů a stránek šířících propagandu cizích států nebo o cenzuře příspěvků na sociálních sítích. Vedle toho se objevily i návrhy na pokuty či dokonce trestní stíhání za šíření těchto zaručených pravd, které vám „čétéčko“ nikdy neřekne.
Jak se dalo čekat, tato opatření narazila. A to nejen u různých spolků, které horlivě hájí beztrestné šíření ruské propagandy, ale i u části demokraticky smýšlejících občanů. Těm podobné kroky připomínaly cenzuru a nebezpečný útok na samotnou svobodu slova.
Restrikce nikdy nefungují
O účinnosti zákazů, nařízení a trestních postihů namířených na tuto část společnosti jsme se mohli přesvědčit už několikrát. Ať už šlo o protipandemická opatření, kontroverzní blokaci nejznámějších dezinformačních webů po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022, nebo o trestní řízení za šíření nenávisti a vyhrožování – výsledky byly, mírně řečeno, sporné.
Propagandistické weby zaměřené na konspirační teorie a dezinformace se jednoduše přestěhovaly na jiné adresy nebo na sociální sítě jako Facebook, VKontakte či Telegram. Zákazy tedy spíš připomínaly hru na kočku a myš, kde kočka vždycky dobíhá s křížkem po funuse.
Podobně to dopadlo i s protipandemickými opatřeními. Nařízení o nošení roušek, sebeizolaci či zákazu shromažďování přivedla na scénu nové bojovníky proti Babišově totalitě. Ti roušky zásadně nenosili, na izolaci po pozitivním testu z vysoka kašlali a vymýšleli stále kreativnější způsoby, jak obejít pandemická pravidla.
A co trestní stíhání a pokuty? Ty se zase staly odrazovým můstkem pro zrod nových „disidentů“, kteří se cítili utlačováni – tentokrát Fialovou totalitou, která jim bránila ve svobodném projevu jako je nebezpečné pronásledování, vyhrožování ostatním rozšlapáním hlavy apod.
Zkrátka „úspěch“ na všech frontách. A přesto mám pocit, že někteří vládní představitelé a část společnosti stále věří, že „teď už to bude jiné, teď už to bude fungovat“.
Prevence je lepší než represe
Myslím, že se všichni shodneme na tom, že prevence jakéhokoliv společensky nebezpečného jevu je vždy lepší a účinnější než vyčkávání a následné tvrdé represe. A přesto se zdá, že právě tato jednoduchá pravda často uniká těm, kdo mají moc rozhodovat.
Jaká je prevence v případě dezinformací? Odpověď je jednoduchá – vzdělání. Že je to hloupost? Tak se podívejme na příklad Finska, které je dlouhodobě považováno za modelový příklad fungujícího školství a celoživotního vzdělávání.
Mezi lety 2014 a 2017 provedlo Finsko zevrubnou reformu svého vzdělávacího systému, od mateřských škol až po univerzity. Cílem bylo adaptovat se na rychle se měnící svět a nové technologie. Klíčovým prvkem reformy byl důraz na kritické myšlení a tzv. všeobecnou gramotnost.
Mediální gramotnost se stala nedílnou součástí vzdělávání. Žáci se učí analyzovat informace, se kterými se setkávají, ověřovat jejich pravdivost a kriticky je hodnotit. Výsledkem je generace lidí, kteří nejsou tak snadno manipulovatelní a dokážou rozeznat, co je fakt a co fikce. Tudíž něco, co by se bezesporu hodilo i naší společnosti.
A že tyto změny přinášejí výsledky, dokazují i data. Finsko od roku 2017 každoročně obsazuje první příčku v indexu mediální gramotnosti, což je více než výmluvné.
Jak je na tom Česko?
Na rozdíl od Finska se naše země umísťuje v hodnocení mediální gramotnosti na poměrně nižších patrech tabulky. Konkrétně v posledním hodnocení se Česko umístilo na 18.místě ze 41 zemí s hodnocením 57 bodů ze 100.
Přitom i u nás existují pokusy o modernizaci vzdělávacího systému. Od roku 2020 máme schválený vzdělávací plán honosně nazvaný „Strategie 2030+“. Jeho cílem je „modernizovat vzdělávání tak, aby děti i dospělí obstáli v dynamickém a neustále se měnícím světě 21. století.“ Strategie také zdůrazňuje, že „roste potřeba vyznat se v informačním toku, umět získané informace analyzovat a kriticky je reflektovat.“
Což o to, na papíře to zní skvěle. Ale jak to vypadá v praxi?
Myšlenka dobrá, ale…
O tom, jak se daří implementovat změny ve vzdělávání se můžeme přesvědčit například v Auditu vzdělávacího systému za rok 2023, který by se dal shrnout jako „myšlenka dobrá, ale…“ nebo také ve výzkumu, který proběhl mezi žáky a studenty, kteří mimo jiné zmiňují, že v drtivé většině na našich školách převládá léty odzkoušený frontální model vzdělávání - „Diktuji, pište si, zítra z toho bude písemka!“.
Jak se školství daří prosazovat analytické a kritické myšlení jsme se mohli přesvědčit i na medializovaném případu učitelky, která dávala žákům praktickou přednášku na téma dezinformací a propagandy, když tvrdila, že na Ukrajině žádná válka není a že to nám jen veřejnoprávní média lžou. Že z mezinárodního práva je v pořádku, pokud se Rusko rozhodne zabrat cizí území a páchat genocidu, protože Ukrajinci jsou přece nacisti.
Jestli toto nebyl ojedinělý případ (a obávám se, že nebyl), tak potěš koště. Pokud podobní učitelé mají naše děti učit o kritickém myšlení a mediální gramotnosti…
Vstávat, už je rok 2025!
Zatím to vypadá, že naši představitelé si sice uvědomují, že české školství zamrzlo někde v socialismu, ale stále ještě v roce 2025 slepě tápá a zoufale hledá dveře do 21. století. Bohužel, zatím bez většího úspěchu.
Přitom skutečnou reformu vzdělávání potřebujeme jako sůl. A nejen kvůli mediální gramotnosti, ale i kvůli všeobecné gramotnosti, která by měla být základem pro kritické myšlení. Pokud nám totiž předchozí zastaralý model vychoval generace lidí, kteří jsou kromě klasických celosvětových konspiračních teorií (spiknutí elit, Covid jako biologická zbraň, sterilizace pomocí vakcín, chemtrails…) ochotni věřit i dalším nesmyslům, máme problém.
Mezi takové vcelku rozšířené „perly“ patří například přesvědčení, že důchod je odměna za to, že člověk celý život platil daně, že prezident má pravomoc vyhlásit válku, nebo že vyrábíme elektřinu za 20 haléřů, která poté zázračně zdraží až na burze. Tyto absurdní představy ukazují nejen na špatnou úroveň vzdělávacího systému, ale i na katastrofální stav všeobecné gramotnosti v naší společnosti.
Závěr
Problémem přitom nejsou samotné dezinformace, propaganda či fake news. Ty tady byly vždy a pravděpodobně vždy budou. Skutečný problém spočívá v tom, že nemalá část společnosti těmto záměrně šířeným lžím nebo polopravdám věří. A to kvůli nízké úrovni gramotnosti – mediální, všeobecné i kritické. A právě tato nízká gramotnost je smutnou vizitkou našeho školství.
Vzdělání, které klade důraz na kritické myšlení, všeobecnou a mediální gramotnost, je jedním z nejsilnějších nástrojů v boji proti dezinformacím. Ale aby mohlo skutečně fungovat, nesmíme zaspat dobu – a už vůbec ne sklouznout k typické české „švejkovině“, kterou se pak budeme snažit obhájit jako úspěch (dívám se na tebe, ty digitalizace a výstavbo infrastruktury).
Zakazovat šíření dezinformací? To je sice rychlé, ale jen krátkodobé řešení, navíc se spornými výsledky. Pokud chceme opravdu zatočit s těmito nesmysly, vzdělání je jedinou cestou. Ale k cíli se nedostaneme, pokud budeme omezovat svobodu slova, nebo pokud místo skutečných reforem budeme jen mluvit o ctnostných cílech a zůstane u známého „skutek utek“.
