Článek
Důchodci jsou prostě dobrý cíl. Takový snadný, že si do nich kopne každý, který si řeší své mindráky. Člověk by čekal, že se trnem v oku může stát třeba určité etnikum, které si mnohdy neváží svého bydlení, zničí celé baráky, do práce často nechodí a tak žije z dávek. To ne, to by bylo nebezpečné. Navíc by to dotyčným bylo naprosto fuk. Ale zasít sémě nenávisti v mediálním prostoru, do kterého se důchodce dostane jako čtenář, ale už nedokáže použít adekvátní obranu, to jo.
Jestli si myslíte, že i já jsem mstivá bába, která rozrazí frontu holí a předběhne školáky, kteří si musí nutně o velké přestávce koupit ke svačině chipsy a kolu, tak jste na omylu. Mě to také štve, ale díky zdravému mozku se dokážu s touto situací vyrovnat. Ty vozíky napříč uličkami, ta šílená pomalost při vybírání peněz z peněženky při placení a tak dále a tak dále. Ale pak jdu nakoupit s mojí maminkou a je to stejné. Neustále reguluji směr jejího vozíku, čekám, než si vybere svým šnečím tempem zboží a došourá se k pokladně, kde bude nekonečně dlouho platit. Mimochodem se taky stalo, že svůj vozík napasovala doprostřed fronty, do škvíry a předběhla by tak jiné lidi, ale rozhodně to nebyl úmysl. Špatně se orientuje, špatně vidí i slyší, sotva se belhá. To je hold stáří. Bohužel mamince hlava slouží a vnímá svoji nemohoucnost. Často touží umřít. Hrozné. Kdyby měla internet a přečetla si tu nenávistnou spoušť, tak ji už nemám.
Když jedu autobusem, tak se mladí rozvalují na sedačkách a staří visí na tyčích. Málokdo je pustí sednout. Další zajímavost je zdravení. V domě, nebo ve čtvrti, kde je pár domů a všichni se znají alespoň od vidění, dříve každý popřál dobrý den, dnes mladí hubu neotevřou. To samé, když jde člověk jako turista přírodou. Bylo takové normální, že se lidé, kteří se míjeli, pozdravili. Dnes už zdraví jen střední a starší generace. Mladí v naprosté většině ne.
Jenže to všechno nemůžeme napytlovat podle věku. Je to pár let, co jsem jela s kočárkem v autobusu, který nebyl bezbariérový. Sama bych kočár nedokázala vyndat, ale z celého osazenstva vyskočili na pomoc tak extravagantní kluci, do kterých bych to neřekla. Jeli z učňáku domů. Při jiné jízdě se autobus rozjel dříve, než jsem stihla usednout. Obtěžkána taškami jsem byla ráda, že jsem se neskácela, ale jen zabalancovala. Úplně mě zalil pot. Po dosednutí mě probodl pohled naproti sedícího seniora. „Promiňte, že jste mě bouchla.“ Po vteřině mě došlo, co mi říká. Začala jsem se strašně omlouvat. Vůbec jsem netušila, že bych pána rozvaleného přes dvě sedačky nějak zasáhla. Několik minut jsem se kála, ale dočkala jsem se jen opovržlivého úšklebku.
Pro méně chápavé to shrnu. Nemůžete přece paušalizovat. Česky řečeno zobecňovat. Jde o charakter jednotlivců, ne o skupiny podle věku.
Přijde mi to jako lov. Jít po ulici a číhat na podivné chování důchodců. Masírka mizerného ega. A pokud jste už dneska tak netolerantní, nenávistní a závistiví, co bude z vás, až budete v důchodu? Ti nejhorší mstiví dědci a báby.
