Článek
Zaprvé soucítila s maminkou a za druhé se jí tímto potvrdilo, že je to víceméně ve všech rodinách stejné. Nepodléhejte pozlátku rodinných demo fotek ze sociálních sítí, kde se všichni tváří happy jak dva grepy. V reálu všichni řešíme podobné starosti, je to běžná rutina, součást každodenního života. Jednou jsme dole, jednou nahoře. I když se všichni milujeme, všední stereotyp nás prostě dříve nebo později dožene ke slabým chvilkám: „Cože, tyhle ječící bytosti jsou moje děti, tahle hysterická paní je moje žena a tento předmět, co právě spadl z gauče je můj muž? Ó můj bože, za co?“ Buďte klidní, je to normální. Můžete chodit každou neděli do kostela, do psychologických kurzů, můžete pravidelně meditovat a být v zenu, můžete cvičit jógu nebo chodit na kickbox, můžete si každý druhý den dávat perličkovou koupel s čokoládovou nebo tantrickou masáží a věřte, že vaše milující rodina vás čas od času vrátí nohama na zem. A buďte za to rádi, jsme lidi, máme své emoce.
Tatínek s dětmi v bazénu (hurá akce na sedmou)
Když už děti dostali od školy ten dárek, v podobě dalšího volného dne, po Novém roce, vzal jsem si dovolenou. „Vyrazím ráno s dětmi do aquaparku a zároveň vyzkouším poprvé ty nové plavky, co jsem dostal od ježíška.“ Žena měla v práci něco důležitého a já zrovna bez pracovních schůzek a porad, tak jsem nový rok hned zahájil jednodenní dovčou. „Však já to také zvládnu, celý den s dětmi, ostatně nebude to poprvé ani naposled, brnkačka“ říkal jsem si. Dcera chodí na první stupeň základní školy a malýmu budou zanedlouho 3 roky. To bude v pohodě. Než skončil ranní maraton v podobě čištění zubů, oblékání, přebalování, snídaně, vaření kašičky atd., bylo asi půl jedenácté dopoledne. Nachystali jsme věci, zkontrolovali, že máme vše, ručníky, plavky, plíny normální plus ty do vody, šampony, svačinky, hračky do auta, věci na přebalování. Hurá poprvé.
„Už se jen oblékneme a za chvíli jsme tam, autem nějakých 20 kilometrů,“ říkal jsem si. Nejvíce času mně vždy zabere nasoukání toho malého tělíčka do zimních svršků, punčocháčky s uzoučkými nohavicemi, zimní kalhoty, svetýrek s uzoučkými a dlouhými rukávy, bundička se zipem, co nikdy nejde zapnout napoprvé, miniaturní botičky, šála kolem krku, čepice na hlavu a prstové rukavičky s miniaturními prstíčky, kde jde nasadit stejně maximálně jen palec, pokud vůbec něco. Naložili jsme všechnu bagáž do auta, které si uvnitř zahřáli, zapnuli si všichni pásy včetně autosedačky, sundali si čepice, rozepnuli bundy a bundičky. Hurá podruhé.
„Něco tady příšerně smrdí,“ hlásila dcerka. „Mladej se po…“ Rozepnuli jsme tedy pásy, opustili auto a šli domu. Všechno dolu, botičky, bundička, kalhoty, punčocháčky a bodýčko. Z časově úsporných důvodů jsem nesundával úplně všechno. Bylo docela komické, jak jsem se snažil přebalit dítě, které má na sobě svetr, šálu, čepici a mává na mě rukavicemi. Pak jsme zase všechno oblékli, znovu zamkli barák, nasoukali se do auta a mohli jet. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem jim nemusel po cestě pouštět pohádky na mobilu. Počítali jsme cestou auta, hádali, jakou budou mít barvu a poslouchali rádio. Hurá potřetí, dojeli jsme k aquaparku.
„Tak tohle jsem zvládnul,“ plácal jsem se po ramenou. Jaké pak bylo moje překvapení, že dětičky mají před polednem hlad. Mohlo mě napadnout, že děti jsou taky lidi a ti potřebují sem tam najíst. Spořádali jsme svačinku a šli do vody. Všechno proběhlo vcelku v pohodě, až na to, že šatny plavečáků nejsou moc zařízené pro malé ratolesti. Všude jen samé skříňky, nikde žádná lavička, a dítě mám převlíknout jako kde? Tak jsem na zem na dlažbu poskládal na sebe všechny ručníky a vytvořil provizorní přebalovák. Hurá počtvrté.
Zaplavali jsme si, pohráli ve vířivce, dcera se projela na tobogánech, vcelku pohoda, až jsem se divil. To, že se synáček v brouzdališti přetahoval s cizím chlapečkem o konývku a pak se porvali, nepočítám, holt je to kluk. Stejně, těžko říct, kdo si začal. Po bazénu jsme se osprchovali, já před skříňkami vytvořil opět provizorní přebalovák, nasoukal mladýho do bodýčka, punčocháček, kalhot atd. Hurá popáté.
„Dobře já, boduju, a pak že to nepůjde,“ pomyslel jsem si. Načež přišla ze sprch dcera, že někde ztratila čip od skříňky, takový ty jakoby hodinky na řemínku. Hledala je prý všude a nic. V této chvíli, se přiznám, jsem začal trošku nervačit. Všichni jsme šli zas do plavek a šli hledat do bazénu čip. Po čtvrt hodině se našel, nějaká dobrá duše ho pověsila na zábradlí u vířivky. Hurá pošesté.
Pak přišel na řadu zas provizorní přebalovák a opět písnička s oblékáním. V bufetu jsme něco málo pojedli a popili. Když jsme odjížděli domu, objednal jsem v pizzerii pizzu, kterou jsem po cestě vyzvednul a napůl jsme ji snědli v autě a doma dojedli. „To jsem měl perfektně načasované, všichni najezení, unavené děti v postelích, dobře já. Už jen pověsím mokré věci na sušák a je to,“ chválil jsem se. Hurá posedmé. Vystřízlivění přišlo, když jsem zjistil, co jsem v aquaparku zapomněl, své nové plavky.
Když jsem to všechno večer barvitě líčil manželce, čekal jsem reakci: „Že já nešťastná si raději nevzala Pištu Hufnágla,“ ale ona se tomu smála, pro jistotu přepočítala naše děti, objala mě a dala mi pusu, chápete to?
Takže, milé maminky, pokud tohle podstupujete s dětičkami každý den, máte můj hluboký obdiv a smekám před vámi. Jste frajerky a zasloužíte si respekt od svých drahých poloviček, a klidně jim to dejte přečíst, ať to mají černé na bílém. A nic nedejte na chytráky a chytračky, kteří jsou na fejsbůcích, instáčích, tiktocích, xkách a jůtůčkách děsně populární, přitom přemýšlí o druhém rozvodu a jejich děti ani partneři se s nimi nebaví. Masírují si svá ega, toužící po falešném uznání, kterého se jim doma nedostává. Tomu se můžeme jen zasmát.
A ty, ženo moje, tebe asi vážně miluju!
