Článek
Dovolte, abych se vám na úvod malinko představila. Jsem v první řadě matka třech chlapců, pak taky trochu žena svého muže (jen žena, nikoliv manželka) a na posledním místě jen žena, které pomalu, ale jistě táhne na pětatřicet let.
To je tak ve stručnosti asi vše k mé osobě. Víc toho za poslední 3 roky mateřství nemám co napsat. Mateřství si tedy „užívám“ víc jak devět let, protože nejstarší syn chodí už do třetí třídy základní školy.
Takže můj příběh matky se začal psát někdy cca před deseti lety, kdy jsme s nyní již ex partnerem plánovali pořídit si miminko.
Byli jsme spolu pár let, měli se rádi, bydleli v podnájmu, procestovali spolu kus světa, zasnoubili se, a tak nějak přirozeně přišlo na řadu dítě…
To se nám povedlo na první dobrou, za devět měsíců se po 12hodinách utrpení narodil 4kilový chlapeček…
První půl rok byl zalitý sluncem, miminko pořád spinkalo, mě pořád ještě bavilo doma odpočívat od zaměstnání a všechno se zdálo, že je tak, jak má být. Dokonalá idylka…
Ale brzy na to přišlo z té idylky brutální vystřízlivění.
Pan ex si našel mladší a bezdětnou slečnu (mimochodem jak to, tak bývá, naší kolegyni z práce). A co teď? Pro mě totální konec světa, deprese z toho, že jsem asi hnusná, jak jako zaplatím z mateřské třeba jen nájem atd. atd.
Z idylky se rázem staly zatím nejhorší chvíle v životě. Trvaly bezmála 3 roky, než syn nastoupil do školky a já se na poloviční úvazek vrátila do práce, aby se nám konečně žilo trochu líp…
Byl mrazivý únor, venku jak na Sibiři a já chodíc do práce už pár měsíců stojím venku a klepu kosu. Po pár minutách si všímám, že opodál stojí nějaký frajírek, zhruba 40let, v kšiltovce s kšiltem dozadu, telefonuje a pořád na mě zírá.
Říkám si v duchu „co furt tak čumíš, ňákej divnej“ a vzdaluju se dál…
Po chvilce za mnou přiběhl a zval mě na kafe, což jsem jako slušně vychované děvče odmítla, ale v hloubi duše jsem vlastně docela chtěla jít, protože se mi pán asi celkem líbil. No nic, jdu si dál po své práci, už je večer, zhruba ještě tři hodinky a mám padla. Najednou mi cinkne sms, že pozvánka na kafíčko pořád platí, a že se mám kdykoliv ozvat. Neozvala…
Čas plyne, jaro v plném proudu a na Facebooku mě pán s kšiltovkou žádá o přátelství… Ze zvědavosti přijímám, ale veškeré zprávy pár týdnů ignoruji.
Ani nevím proč, byla jsem zhrzená, opuštěná, přišla si ošklivá a ke všemu mám přeci malé dítě, vůbec jsem si nedovedla představit s někým ještě někdy být… Ale nakonec jsem stejně podlehla, chudáček se rok a půl snažil, pořád psal, zval mě na kávy, nosil mi kytky a já s ním nakonec šla na rande. A pak už jsme randili pořád. Výlety, kafíčka a pak nám do toho přišla Corona.
Takže bylo po výletech, po kafíčkách a nám nezbylo nic jiného, než randit u něj nebo u mě doma…
No, a z toho se nám narodil první synáček, kterému jsou tři roky. Doba byla pořád nepříznivá a když bylo druhému synkovi půl roku, tak jsme čekali další miminko…
A tady začíná můj příběh zničený matky.
Miminka jsou hrozně fajn, ale dvě batolata? To je peklo… Chlapečkům jsou teď 3 a bezmála 2 roky a je to masakr motorovou pilou…
Už nemůžeme ani já, ani muž… Dvě malý tělíčka nás dva dospělý každý den dokážou tak zničit, že se to nedá ani popsat…
Nemáme žádný osobní život, nemáme čas jeden pro druhého, nemáme čas sami na sebe. Veškerý naše potřeby, a to i ty nejzákladnější, jako je třeba si dojít na záchod, vyčistit si zuby nebo se večer umýt jdou stranou, protože prostě není kdy si je splnit. Každý den je hra o čas, od rána se člověk pořád kouká na hodiny a vyhlíží večer, aby šly ty dvě bezbranný lidský bytosti konečně už spát. Nejhorší jsou pro mě dny, kdy je muž celý den v práci a já jsem tu na ty tři testosterony sama. Ví, že mají nade mnou převahu a dávají mi to pěkně sežrat. Jenom se ráno vypravit s nejstarším do školy je šílenost. Aby byli všichni tři nasnídaný, umytý a oblečený je nadlidský úkol. A samotná cesta do školy taky. Protože celkem normálně chodí jen ten devítiletý, ale ten má zase poruchu pozornosti a soustředění, takže s ním to taky žádný čajíček není. No, a ty dvě batolata procházejí takzvaným obdobím vzdoru, takže neexistuje, že se půjde, kam chce matka, jinak následuje hysterická scéna. Jenže oni vůbec nechápou, že já prostě toho nejstaršího do školy včas dopravit musím, a že mě v tu chvíli absolutně nezajímá a zajímat ani nemůže, kam chtěj jít oni… A pak cesta ze školy. Jdeme nakoupit, abychom doma uvařili nějaký oběd, další katastrofa… Tríleťák mi lítá po krámě mezi regály, netuším, kde je, hledám ho. Do toho mi řve dvouleťák v golfkách, že už ho nebaví sedět v kočáru a že chce sežrat všechno to málo, co mám zatím v košíku a nechápe, že to musím nejdřív zaplatit. Chytím tříleťáka, dostane na prdel, že se to nedělá mi takhle zdrhat, oba řvou, všichni na nás čumí a jdeme to málo co máme v košíku zaplatit. Nějak dolezme domů a nemáme z čeho vařit. Nevadí, stejně nechtěj nic jíst, udělám jim pořádně hustou bramboračku, na tu jsou doma věci vždycky. Aspoň ať se ten devítiletý nají, až pro něj za pár hodin zase potáhnu s oběma do školy. Jsme doma, devítiletý protočí oči, že je zase bramboračka, dostane k ní rohlík, ať se nasytí s tím, že mu snad za celý odpoledne zvládnu udělat ještě nějakou teplou večeři. Dvouleťák polívku vymlaskne a ještě si přidá. Tříletý se mi na oběd jako vždycky vykašle a chce radši mlíčko. Ano, ještě pořád obě batolata kojím, nechtěj toho nechat a popravdě vůbec netuším, jak bych je bez toho večer a v noci, kdy se pořád budí, uspala. Takže v tom je to kojení, i když už jsou na to oba asi velcí výhoda, na druhou stranu od nich nesmím ani na krok, což je zase celkem strašný. Tři roky nevím, jak vypadá město, když se setmí.
No, a když máme tátu doma, tak mi sice odpadá cesta do a ze školy, nakoupit si taky můžu dojít sama, což je neskutečný luxus, ale zase jsem na nervy, že je táta na nervy, jak se ty dvě smráďata chovají. Protože naše děti si prostě neumějí normálně hrát. Nikdy. Ani chvilku. Jenom řvou, běhaj a dělaj neskutečný bordel. Pořád. Nepřetržitě. V jednom kuse. Ale to se nedá popsat, kdo to nezažil, nemůže pochopit. Protože všechny děti přece zlobí, že jo?
A proč tohle všechno píšu? Tak za prvé, potřebovala jsem se z toho alespoň trošku vypsat, jelikož nemám čas si ani doběhnout za kamarádkou se vypovídat, protože jsem teď prostě jen máma. Celý můj svět se teď točí jen kolem dětí.
A za druhé, ačkoliv všude kolem sebe vidím jen samé spokojené rodinky a ukázkově vychované děti, tak pořád doufám, že nejsme jediní, komu děti zlobí tak, že má pocit, že se ocitl už na samém dně. Věřím, že nás je takových víc, a že třeba alespoň pár rodičům to pomůže překonat tohle šílený batolecí období.
Omlouvám se za hrubky, bude jich tam asi jak máku, ale už tři roky jsem omezená jen na papá, mňam mňam, kakat, ťapi, cáky, ble, bum,bác, au, máma, Ne! apod.
A aby nedošlo k nějakému nedorozumění, tak bych jen chtěla podotknout, že všechny svoje děti zbožňuju.
A na závěr bych chtěla poděkovat tomu našemu tátovi, že od nás ještě nezdrhnul, taky třeba za nějakou mladší a bezdětnou, protože jsou to fakt hardcore časy. Díky bejby, miluju tě! Snad bude líp…
