Článek
Po přečtení článku na téma, že matky mají nárok na to si stěžovat na své děti, a hlavně po přečtení negativních komentářů pod ním, jsem se rozhodla reagovat…
Možná to pisatelka jen špatně podala. Já jsem taky matka, mám tři syny (9 let, 3 a 2 roky) a taky si stěžuji. Taky jsem unavená jako prase, frustrovaná a nevyspalá, ale rozhodně to není to, na co si stěžuji. S tím jsem totiž před tím, než jsem si ty děti udělala, počítala.
Věděla jsem, že se pár let nevyspím, že se o ně budu 24/7 starat, krmit, oblíkat, přebalovat, běhat za nimi, aby se jim něco nestalo, všechno je učit a postupně z nich vychovat soběstačné jedince.
Jenže! Ony ty děti taky brutálně zlobí. U nás, když se všichni tři chlapečci rozjedou, tak mám chuť si to hodit! A nebo alespoň utéct někam na konec světa.
Ale to nemůžu, mám přeci tři děti a musím se postarat a vychovat.
Odpočinout si taky nemůžu, musím se přeci postarat.
Tak si alespoň stěžuju, to je takový jediný ventil, co my matky z tý nepřetržitý, nikdy nekončící šichty máme.
Jasně, věděla jsem, že děti zlobí, že občas pláčou, řvou a vztekají se…
Ale co mi nikdy nikdo neřekl, a na co jsem rozhodně připravená nebyla, je to, že ty děti a především v batolecím věku, jen a pouze zlobí. Nic jiného nedělají. Tedy alespoň ty moje.
A to je to, na co já si stěžuji.
Nejvíc mi vadí, že veškerý jídlo, co jim dám, vyhodím. Dají pár lžic do pusy, a zbytek všude rozpatlaj a rozhážou. Třičtvrtě jídla tak končí v koši. A to mě při dnešních cenách potravin a při výše rodičovského příspěvku fakt šíleně štve.
Nebo to věčný vztekání se kvůli všemu a ničemu, to mi taky leze na mozek. Člověk kdyby se stavěl na hlavu, tak je stejně všechno špatně. Nebo bitky o hračky, to mě taky deptá. Celej den si jí nikdo nevšimne, ale jak ji vezme do ruky jeden, tak ji musí mít okamžitě i ten druhej.
Nebo u nás jediný hraní, co je baví, je kroužit po celým bytě, běhat, dupat, třískat dveřma a u toho z plna hrdla řvát jak paviáni. A to je vzhledem k tomu, že bydlíme v pronajatém bytě v bytovce plné lidí, kde je slyšet každej prd, taky šílenost. Člověk za nimi celej den běhá a říká pššš, nechte toho(bez reakcí) a odevzdaně čeká, kdy uslyší zvonek, až nám přijde někdo vynadat.
A když mi po celým dni konečně usnou, tak je i přesto, než si jdu lehnout, zkontroluji, přikryju a políbím. Protože je miluju, jsou to moje děti.
Ale ještě předtím si s mužem stejně postěžujem a řekneme si, že to bylo zase úplně šílený.
