Článek
S tříleťákem jsme to začali trénovat zhruba před rokem, tedy po jeho druhých narozeninách. Na nočník si odmítal sednout, stát u záchodu jako starší brácha nebo táta taky, ale naučil se chodit odskočit si do sprchy..
Žádná hitparáda, ale fajn. Jde hlavně o to, že svoji potřebu dokáže udržet a někam si odběhne. Postupem času se to určitě naučí na ten nočník nebo záchod. Omyl.
Po týdnu čurání do sprchovýho koutu se zase začal počurávat do tepláků a bylo mu to úplně jedno. Klidně by v tom mokrým oblečení běhal celý den.
Tak na to kašlem, zkusíme to zase za čas, říkali jsme si.
Bylo léto, doma mohl běhat nahatej, ideální doba na to, učit se to čurání zase od začátku.
Nic, nezájem, bojkot, období vzdoru..
Pomalu mu táhne na tři, před námi prohlídka u pediatra. Ten ho poslal na neurologii a psychologii, že je asi opožděnej. Nešli jsme. Sama nejlíp vím, že můj syn rozhodně opožděnej není. Je šikovnej zase na jiný věci, tak nevím, proč bych ho měla tahat po všech čertech a psychovat ho jenom proto, že se nevyvíjí podle tabulek.. Přeci neexistuje žádnej zdravej dospělej, co by kadil do plín. On se to jednou naučí a jestli to zvládnul v roce, dvou, třech nebo čtyřech se ho nikdy nikdo ptát nebude…
Jenže! Teď už by se nám to opravdu hodilo, kvůli školce.
Potřebovala bych začít chodit do práce a kdyby bylo alespoň jedno batole schopné chodit do školky, by bylo celkem žádoucí. A samozřejmě by bylo fajn, kdyby začalo chodit to starší..
Aktuálně jsme ve fázi učení se na nočník druhý den. Dvouleťák už to umí, za dva dny neměl jedinou nehodu a když cítí potřebu, letí na nočník jako o závod a povede se.
Tříleťák je na tom hůř, je to tak pade na pade. Jednou se to povede a jednou ne. Ale má opět to svoje období první puberty, tedy neustálé se vztekání kvůli všemu a ničemu, období neskutečných hysterických scén a období rodiče, polibte mi šos, já si stejně budu dělat, co uznám za vhodný.
Ale vypozorovala jsem, že na to chce být sám. Že nestojí o žádný povzbuzování a chce se vyprázdnit pěkně v klidu a o samotě. Omylem jsem ho totiž přistihla, jak stojí nad nočníkem a začal se vztekat, že ho u toho vidím. Takže to je možná ta cesta! Neupozorňovat neustále na to, že nemá plenku a že musí na nočník. Asi mu to stačí připomenout jen, když mu ji ráno sundám a nechat ho, ať si na to myslí sám, myslela jsem si.
Byl večer. Po koupání, než kluky obleču do pyžam, oba ještě chvilku lítaj po pokojíčku nahý. Baví je to. Dvouleťák se třikrát vyčurá do nočníku a dme se pýchou. Tříleťák vedle mě stojí, něco mi vykládá a mezitím pod sebe udělá obr louži. Ani náznak toho, že by to chtěl stihnout na ten nočník. Tak nevím, možná nás ta neurologie a psycholog nemine.
Uvidíme, jak se to naše snažení vyvine. Začátkem dubna se podávají přihlášky do školek, tak bych tou dobou docela ráda měla už jasno.
Držte nám palce, ať se to povede. A co vy, jak jste své ratolesti naučili fungovat bez plen? Klidně se o rady podělte do komentářů. Nám totiž žádná z rad, co jsem vyčetla na internetu, nebo vyslechla od známých nefunguje.
P. S.: Že prosím nejsme jediní, co mají tříleté děťátko na plenkách? Že ne?
