Článek
Přemýšlím, jestli má paní autorka děti. Jestli ano, tak už odrostlé a určitě zapomněla, jak těžké a složité to s těmi batolaty, malými dětmi, je. Jestli ne, pak potom její nepochopení chápu.
Jelikož malé děti, ať už jste to milá autorko zapomněla nebo zatím nezažila, prostě pořád řvou a vztekají se. Všude a kvůli všemu.
Ale co s tím? Je to jejich přirozená součást vývoje, říká se tomu období vzdoru.
Nemají tak zralý mozek jako vy. To znamená, že nedokáží ovládat svoje emoce na uzdě, jako my dospělí . Radost i vztek projevují maximálním možným způsobem. Když mají z nečoho radost, tak skáčou, piští, smějí se na celé kolo. To my, dospělí, neumíme. I když třeba k narozeninám dostaneme věc, kterou jste si přáli, většina z nás neumí dát dostatečně najevo svou radost. Většinou se tiše usmějeme a poděkujeme. To samé platí i u opačné emoce, kterou je hněv nebo vztek. Tu už většina z nás tolik ovládat neumí, alespoň v domácím prostředí. Zanadáváme si, klidně i zakřičíme.
Ale malé děti se ovládat nedokáží. Takže když je něco štve, tak stejně tak jako radost, tak i tuto negativní emoci dávají stoprocentně najevo, bez jakéhokoliv tlumiče.
Takže v článku zmíněný pán z tramvaje, je dle mého borec, co dokázal udržet chladnou hlavu a jekot své malé nezralé dcerky „naoko“ prostě neřešit. Protože sama jako matka malých dětí tuším, že v něm samotném to taky pěkně bublalo a přál si, ať už s malou konečně vystoupí.
Věřte nebo ne, ale pro něj to taky rozhodně nebyla příjemná jízda. Dovolím si tvrdit, že mnohem horší než pro vás všechny okolo. Vy jste nakonec všichni vystoupili a šli v poklidu, premýšlejíc o tom nemožným otci do svých domovů. Pán dál pokračoval se svojí uřvanou, vztekající se holčičkou domů, kde ho takových scén, než ta malinká trošku vyroste, čekají denně desítky.
Vy o tom teď celá rozčarováná píšete, zatímco pán a jeho paní, maminka té ukřičené dívenky padají na ústa a přejí si jedinou věc, ať už jim konečně dcerka z tohoto šíleného období vyroste.
A jaké správně řešení podle vás, měl tedy pán v tramvaji zvolit? Měl dát té malé na zadek, čím by se nevyřešilo absolutně nic, naopak by tím jen přilil olej do ohně? Nebo co by vás nechápající spolucestující vlastně uspokojilo?
Ptám se jako matka dvou malinkých dětí, která taky dnes a denně zažívá tyhle jejich záchvaty a neví jak se správně zachovat, aby okolí bylo spokojeno.. To je mám seřezat, abyste vy všichni byli spokojeni a řekli si, jó, teď ty malý smradi dostali, co si zasloužili, sice řvou ještě víc, ale hlavně, že dostali.
A vlastně víte co? Já na okolí dlabu. Vy okolo totiž vidíte jen zlomek toho, co se za celý den, možná za poslední měsíce, rok, s tím malým nezralým človíčkem všechno odehrálo, jak sakra těžký to s ním všechno je.
Dám jim na zadek, starší paní, co jde kolem, kroutí hlavou a myslí si a dokonce i nahlas řekne, že to snad ne!? Nedám jim na zadek a drtivá většina má mé děti za nevychovance a mě za matku, co je nevychovává.
Volnou výchovu neřeším, ať si to každý dělá jak chce. Jen chci říct, že v určitým věku dětí je naprosto normální, že se vztekají, a že je možná nebo spíš určitě o dost lepší to řešit v poklidu, než násilím, kterým nezmůžete vůbec nic. Ba naopak.
A co vy, jak tyhle situace na veřejnosti řešíte?
Taky vám přijde, že nadávat na politiku, fotbal, hokej, České dráhy a malé děti je národní sport?
Kde se vlastně vzala ta nesnášenlivost k malým dětem? Přeci i ti dospělí, co je tak nemají v lásce, byli kdysi dětmi a chovali se zrovna tak. A neptám se na to jen z pozice matky, ani před tím, než jsem jí byla, mi malé děti nikdy nevadily.
