Článek
Je neděle. Ráno, 4:40. Vzbudí mě ostré světlo od stropu a nade mnou stojí ta naše mimina. Čekají, až otevřeme oči a začnou obíhat celý byt dokola. Dupou jak stádo koní, řvou jak paviáni a mlátí dveřma. Po přetrhaných pěti hodinách spánku je vyskočím pochytat, zjebat, že je brzo ráno a ke všemu neděle, že celej barák spí, ať se laskavě uklidněj. Posadím je ke stolu a jdu vařit čaje, kafe a dělat palačinky s marmeládou, jelikož nám z předchozího dne nezbyla ani kůrka chleba.
Samozřejmě u stolu nevydrží sedět dýl jak dvě minuty, takže je zase chytám a chlap se je snaží nalákat na pohádku v mobilu, marně. Určitě už jsou všichni sousedi vzhůru, tečou nám nervy…
Hotovo, amolety na stole. Kluci sedí a překvapivě jí. Srknu kafe a jdu se konečně vyčůrat. Oba za mnou přijdou a začnou mi podávat papír a ptají se mě, kaká?
Naženu je zpátky ke stolu. První půl hodina za námi, je teprv půl šestý a člověk má pocit, že musí být aspoň deset dopoledne.
Je osm, budíme nejstaršího. V deset má sraz na nádraží s výletním kroužkem. Je natěšenej a kupodivu celkem funguje, nasnídá se, vyčistí zuby, ale jen to oblíkání nějak vázne. Musí totiž za každou cenu najít šroubovák a něco rozebrat. Za dvacet minut nám jede bus, musíme ještě do krámu, koupit nějakou sváču, protože výlet je do večera a jsme vyžraný, nemám mu co dát.
Dobrý, nejstarší je předanej vedoucím a my bychom mohli cestou domů přes náměstí kouknout na adventní trhy.
Pěkně ujetej nápad. Batolata řvou jak blázni, venku je to nebaví.
Náměstí projdem za dvě minuty, aspoň nasát trošku tý kultůry a jdem teda domů. Dvouleťák zaplať pánbůh usne v golfkách, boží. Tříleťák je neustále zpruzelej. Nevadí, jdem vařit, to je jedna z mála věcí, co ho baví, a tak se uklidní. Že je binec po celý kuchyni a že mi u toho překáží je v tu chvíli vedlejší, hlavně, že je chvilku klid a neřve.
Hotovo, uvařeno, bordel jak v tanku.
Dvouleťák se budí akorát na oběd, zařve si. Ale jakmile zahlídne oběd, tak se uklidní, a jde jíst.
Pět minut docela klid. Že je jídlo na zdi, na stole, pod stolem a na židlích je úplně šumák, hlavně, že jsou chvilku ticho.
A začíná nám nekonečně dlouhý odpoledne. Celá kuchyň zadělaná od jídla. Zalezem asi pokojíčku a vyndáme třeba kostky, mohlo by je bavit si třeba chvilku stavět. Omyl. Všechny kostky pěkně vysypem, rozkopem po celým pokoji a začnem pro změnu zase řvát. Vyndáme papíry a fixy, mohli bychom si třeba malovat. Minutu čmáraj na papír, pak na podlahu, končíme.. Tak co třeba knížky, mohli bychom si prohlížet a učit se barvičky… Nezájem… Budem zase radši řvát…
Tak já už fakt nevím, kašlu na to.
S mužem sedíme v neskutečným bordelu, posloucháme řev a čekáme co se bude dít..
Neděje se nic, jen řev, občas proběhnou byt, zamlatí si dveřma, pustí se do sebe a to je vše..
Hrát si je nebaví, venku je to nebaví.
Čas konečně poskočil a muž se chystá na noční a my pro nejstaršího.
Jdem na nádraží, zase jenom řev a scény, všichni na nás koukaj.
Šli jsme nějak brzo, čekáme ještě půl hodiny na příjezd výletníků a je to příšernost. Celý nádraží na nás kouká..
Chlap skáče na svůj vlak do práce a nám konečně přijíždí nejstarší syn. Jdem domů. Batolata si neustále sundavaj čepice, ač mají kašel a rýmu jak kravička. Ztratili jsme rukavici.
Doma nakrmit, vykoupat, uspat a ráno všichni hurá do školy, taťka nám přijede až v devět.
Měl tenhle den nějakej význam? Ne. Stejně jako každej jinej.
Jen jsme ho nějak přežili a za pár hodin nanovo…
