Článek
Maminky si stěžují. Mají děti rády, ty je ovšem vysávají. Ony totiž zlobí stále, při čtení článku mi bulvy málem vypadly na monitor. Třeba to dětské zlobení není obyčejné zlobení. Nechce se mi věřit, že by všechny dnešní děti prostě zlobily nepřetržitě.
Já mám také tři děti, také zlobily, ale to byly takové pomíjivé chvilky. Nepřetržité ječení a pobíhání, to nééé. To by bylo po mně. Nebylo by lepší spíš jednat než si jen stěžovat? Možná je vzít na lékařské vyšetření. Dnešní medicína si s ADHD dokáže celkem rozumně poradit, ale taková maminka bez pomoci možná přijde brzy o rozum.
Ještě si pamatuji na své první zaměstnání. Mladá a naivní holka plná elánu nastoupila do práce. Pracovní kolektiv zhruba stovky lidí byl přátelský, bavili se všichni mezi sebou napříč odděleními. A v kolektivu byly také dvě mámy, kterým ještě nebylo ani třicet, už absolvovaly mateřskou a vrátily se do práce. Měly tři děti. A my mladé holky kulily oči: „Hele, ty máš tři děti, no to musí bejt šílený, to musí ty děti hrozně zlobit?“ „Ale né, dobrý, v pohodě, nestěžuju si.“ Druhá mladá kolegyně měla tři kluky, což byla ještě horší varianta té první, která měla dvě holky a kluka. Obě měly děti rychle za sebou, šup, šup, šup, bylo jim snad dvacet osm a už byly zpátky v práci. Veselé, vysmáté, žádnou srandu nezkazily. Aby to nebylo jen o zábavě, pochopitelně pracovaly, odpovědně, svědomitě a já nevím jak ještě. Líce růžové a úsměv na rtech. A naivní dotazy na Ilonu, která měla tři kluky: „Ty musíš být mrtvá, tři kluci, to je asi zvěřinec. Neperou se? Nezlobí?“ Ilona vypadala s bídou na dvacet, usměvavá, milá, růžové tvářičky jako poupátka. „Ne, to je v pohodě. Ale když byli klucí malí, tak mi pomáhal můj Jirka. Kolikrát k nim v noci vstal, když řvali.“ Jenže v té době bylo jejím klukům tak 7,5 a 3. Takže to také žádní velcí kluci nebyli. Prostě pohoda a klídek. Moje děti také zlobily, ale jen občas a šlo to rychle srovnat. Nedokážu si představit, že by pořád jen odmítaly jídlo a všechno plivaly. To opravdu ne. Mě z toho mrazí. Dnešní ceny potravin jsou vysoké, ale tehdejší v přepočtu na příjmy byly ještě vyšší. Je pravda, že děti měly jídla oblíbenější a některá zase tak moc nemusely, ale když nic nesnědly, tak nic jiného nedostaly. Pohoda, klídek. Jejich jídlo jsem snědla já nebo manžel, žádná náhrada v podobě sladkosti nebo něčeho jiného se nekonala, na dítě jsme se nezlobili, nechutná, nejí, sníme my, nic se nevyhodí. Tříleté dítě nechce papat a namatlá kaši na zeď? No to né. To se rychle vysvětlí. To si to s tatínkem spapáme radši sami a dítě, když ho to napadne ještě jednou, dvakrát, tak dostane na zadek.
Ale to jsou prostě výchovné metody minulého století, nechci poučovat, dnes je doba jiná a chápu, že takto to už nechodí, ani chodit nemůže. Nezbývá než dítěti domlouvat a vysvětlovat mu a stále dokola a dokola, až to mámu vysaje do morku kosti. Jenže s tím soustavným zlobením mi to do hlavy prostě nejde. Té energie, neustálého pohybu a neposednosti? Zkuste si milé maminky také postěžovat u dětského lékaře. Třeba zbystří a přijde mu to také zvláštní. Přeci jen to nemusí být až tak normální a vaše neposedné batole může trpět ADHD.
