Článek
Na úvod bych ráda řekla, že všeobecně nejde jen o známky. Pokud někdo bije a ponižuje své děti a vymýšlí si k tomuto jakýkoliv „důvod“ shoří v pekle taky.
Tento článek se však úžeji zaměřuje na známky, vysvědčení a školu.
Národní institut duševního zdraví, vytvořil projekt, do kterého se zapojilo mnoho známých tváří (zejména pro děti a mladistvé). Pravidelně na sociálních sítích informuje o alarmujících statistikách počtu žáků (dětí a mladistvých), kteří mají psychické problémy.
Například:
- mezi nejčastější duševní onemocnění u dětí a mladistvých patří deprese a úzkost,
- 50 % deváťáků se cítí v nepohodě, 40 % vykazuje známky deprese a 30 % úzkosti,
- 1 ze 7 dětí a dospívajících se potýká s psychickými problémy. (online)
Na DVTV před pár dny vyšel rozhovor s pedagožkou Veronikou Šibůrkovou, která přišla s krabičkou rozptylující děti před sebepoškozováním. Proč? Protože se přímo v její výuce žák začal sebepoškozovat. A na to vás nic nepřipraví.
Mladá paní učitelka se tak o problematiku začala zajímat více. Sama říká, že její projekt neléčí samotné psychické problémy, ale nabízí alternativní řešení a rozptýlení, aniž by došlo k tak závažné činnosti, jako sebepoškozování. Důvodem je to, aby se dítě zvládlo zabavit po ten nejnáročnější stav, který dle slov Šibůrkové trvá 20 - 30 minut. Poté je nutná práce s psychologem, psychiatrem a celou rodinou.
V rozhovoru zaznělo, že důvodů je mnoho. Jedním z nich může být tlak a nároky, které se na sebe žáci kladou sami nebo přichází z jejich domova. Nelze tvrdit, že je to každý případ. Nemůžeme říci, že pokud má dítě nebo mladiství psychické potíže, pramení ze školy a nároku na studijní výsledky, ALE…
Nedávno jsem hovořila se svou výbornou kamarádkou, která pracuje jako výchovná poradkyně v jedné ze základních škol.
„Promiň, že jsem se ti dlouho neozvala, v práci jsme řešili a stále řešíme vážný problém. Ve škole dochází k sebepoškozování. Jde o více dětí.“ Říkala zdrcená kamarádka. Opět, důvodů bylo více, ale mezi nimi i obavy ze špatných známek a toho, co tomu řeknou rodiče, případně studijní výsledky jako priorita číslo jedna a rozhodující subjekt o tom, zda dítě něco může nebo nemůže.
Zamýšlím se. Víte jak to bývá se „špatnou partou“? Nemám to označení ráda, proto uvozovky. Rodina má uspokojovat základní potřeby dítěte, pokud k tomu v rodině nedochází a přibývají naopak stresové situace, hledá dítě jinde. A pokud najde vrstevníka, který to má stejně, je mu s ním dobře, protože najednou není jediný, kdo má takový problém a může se v něm vzhlédnout. A pokud najde u vrstevníka například to, co mu chybí u táty a vrstevník své problémy řeší nevhodným způsobem, ale pomáhají mu, není vyloučené, že to dané dítě zkusí taky.
...My jako rodiče můžeme dělat vše, jak nejlépe umíme a v dobré víře, že tomu tak skutečně je, ale někdy může chybět „jen“ upřímné uznání a povídání si o tom, v čem je dané dítě dobré, a že nutně nemusí porozumět každému učivu a excelovat v každém předmětu.
Já osobně jsem tady před pár dny psala o Martinovi, u kterého docházelo k rapidní změně v chování z důvodu obav ze známek, přičemž rodiče měli jasno o volbě střední školy bez ohledu na Martina. Bál se jim s čímkoliv svěřit.
Pamatuji si holčičku ve třetí třídě, která plakala nad jedničkou z diktátu. Když jsem se jí ptala, proč pláče, řekla mi, že písmo je ošklivé a doma dostane vynadáno. V tomto případě byl tlak na krasopis, dokonalost a uhlazenost tak velký, že dívenka před každým diktátem zvracela… ve třetí třídě. Nedovedu si představit, kam až v budoucnu mohly sahat její emoce a pocity a nechuť ke škole, psaní apod.
Pakliže vaše dítě škrábe jako kočka nebo třeba jako já, věřte mi, že ponižovací věty typu:
„Tohle je K?“, „Píšeš jak prase!“ a nesmyslně dlouhé opisování ke zlepšení písma natož známek nevedou.
Pokud vám na zlepšení písma vašeho dítěte opravdu záleží, příště zkusíte třeba: „pojď uděláme soutěž, kdo napíše lépe dvě věty.“ Ideálně nějaké legrační. A kdo vyhraje, může toho druhého zlechtat.
U takového písma hraje roli více činitelů jakožto úchop pera, zda je dítě pravák nebo levák, koordinace oko/ruka, rychlost psaní, schopnost se soustředit a samozřejmě písmo po sobě kontrolovat. A pokud dítě ví, že musí napsat dobré y/i, mít písmo krásné a na chvíli znejistí, tak komu z nás se někdy nepotila ruka, nezačal tužku držet křečovitě a byl rád, když diktát dokončil? Ale to jsem odbočila.
Nic z toho není důvod k tomu, abychom dítě uráželi, ponižovali a bili. Což se bohužel děje.
„Tu známku si opravíš, nebo bude zle!“
„Budeš se učit do noci, dokud to nepochopíš!“
„Z tebe určitě nic nebude, nic neumíš!“
A ten, kdo k tomuto přidá ještě fyzický trest, shoří v pekle.
Stačí třeba jen: „Víš co, mrkneme na to spolu.“ :)
Mám kamarádku, která mi vyprávěla, že za první pětku dostala od strejdy čokoládu. A dnes? Vystudovala těžký obor, je to inženýrka a vede úspěšný a SPOKOJENÝ život. :)
Kdo občas sleduje zpravodajství ví, že před vysvědčením vždy moderátoři a redaktoři hovoří o vytíženosti krizových linek a linek bezpečí z důvodu obav z vysvědčení, řeší se útěky z domova a celé je to zbytečné.
Článků na toto téma bylo napsáno mnoho. Zmiňovaná paní pedagožka vede Instagram s názvem Vzkazy na těle, kde jí sleduje přes 5 500 uživatelů.
Vzdělávání dětí, škola, učení je nesmírně důležité a v žádném případě netvrdím, že je vina na rodičích.
Ale žijeme v době, kdy už víme, jak mnoho věcí dělat jinak a lépe.
Opět se budu opakovat a omlouvám se za to, ale mysleme na to, že v období puberty mají děti občas plnou hlavu jiných věcí. Každý z nás byl puberťák, každý z nás přinesl domů kouli a není to důvod k bití.
Věřte mi, pokud se dítě cítí mizerně ze špatných známek, nepomůže mu bití, vulgarity ani ponížení. Ale pochopení. Například: „A víš co? Já v tvých letech taky dostal pětku a podívej, jsem v pohodě. Rád(a) se s tebou podívám na to, co ti nejde.“
Pokud u dětí dochází k nějaké změně typu stěhování, rozchod rodičů, hádky apod. Nelpěte na známkách, zřejmě na čas půjdou dolů.
Máme tu také, stejně jako každý jiný rok, skupinu dětí, které dostanou své první vysvědčení na učilišti, střední škole či gymnáziu. Dochází zde k rapidní změně učiva, přibývá odborných předmětů, mění se kolektiv i učitelé a opět je běžné a normální, když se známky zhorší.
Pokud děti záměrně kašlou na školu, jsou protivné, dělají schválnosti, tak s nimi buď tříská ona puberta nebo je problém úplně někde jinde a je třeba to láskyplně vykomunikovat. Stačí dítěti věnovat čas a pozitivní pozornost. Věřte, že žádné z dětí nemá radost, když dostane nálepku toho hloupého, problémového, toho, z kterého nic nebude. Dítě mnohdy samo nestačí na to, aby to změnilo. Od toho jsme tu my, rodiče. Klidně ve spolupráci s pedagogy.
Tlak na výkon, známky, úspěch, bití, ponižování, pohrdání…může znamenat ošklivé psychické problémy na celý život. Nevěříte? Doporučuji knihu JSI TAM BRÁCHO?
V souvislosti z výše zmíněnými statistikami, každoročním hovořením o strachu z vysvědčení je čas to měnit. Máme tu možnost každý z nás jako rodič či kdokoliv, kdo má, co dočinění s dětmi, a tak se ptám:
Vědí vaše děti, že je máte rádi ať nosí jedničky, trojky nebo pětky? Že je milujete bezpodmínečně… ať je vysvědčení pěkné, nebo ne?
Pokud si nejste jistí nebo nevíte, zda to ví oni, je na čase jim to jednoduše říct.
Pro některé děti to může znamenat obří úlevu a radost, aniž byste to tušili.
Závěrem si dovolím citaci.
Kýmkoliv budeš, nic mě nezklame;
nemám žádné představy o tom,
jaký bys měl být a co bys měl dělat.
Netoužím po žádných představách
o tobě, chci tě pouze poznávat.
Nikdy mě nemůžeš zklamat.
- Mary Haskell
M.R.
