Článek
Bylo po vyučování, s kolegyněmi jsme seděly ve sborovně a ozvalo se ťukání na dveře. Jelikož sedím nejblíže, otevřela jsem.
Za dveřmi stál žák osmé třídy, který trošku nervózně sháněl mou kolegyni. Ta, když slyšela, že ji žák hledá, ozvala se a šla za ním. Chlapec však nečekal a chrlil: „Paní učitelko, vím, že nemám moc dobré známky, ale prosím nedávejte mi čtyřku, já bych měl doma hrozný zle, další pololetí zaberu, slibuju. Já nemůžu mít čtyřku.“
„Martine neblázni, máš tam pár horších známek, ale čtyřka ti nehrozí. Navíc ze čtvrtletních prací máš dvojku a trojku.“
„Takže čtyřka nebude?“
„Nebude.“
„Jo. Děkuju.“ Řekl Martin a utíkal pryč.
Jelikož jsem byla Martinova třídní, další den jsem se zajímala, zda se něco neděje.
Martin vyprávěl, jak doma byli rodiče naštvání z několika špatných známek a otec zuřil, že mu vychází čtyřka z jednoho z předmětů, což ovšem nebyla pravda.
A já pozorovala, jak se z bezproblémového a veselého hocha, se kterým sice mírně hází puberta, což je v tomto věku normální, stal na pár momentů vystrašený, nejistý kluk.
Na konci roku pak Martin bojoval zase, s kolegy jsme pozorovali, že je hodně nervózní, tolik se nesmál, těžko nesl horší známky.
Hovořili jsme spolu o tom, že je šikovný, že je normální, když mu nějaká látka nesedne, že všichni neumíme všechno. Zaměřovali jsme se na to, v čem je dobrý.
Tlak šel ale z domova, rodiče si přáli, aby šel na úplně jinou střední školu, než chtěl Martin. Bál se jim to říct.
S výchovnou poradkyní vybrali školy jiné, které by Martinovi sedly a které si přál on.
Doma ale bylo rozhodnuto a studijní výsledky byly priorita číslo jedna.
Martin se nám měnil před očima a nezbývalo nic jiného než se spojit s rodiči.
S Martinem jsme to domluvili, aby o tom věděl, rodiče přišli a my jim řekli, jak se věci mají, Martin přidal svůj úhel pohledu a naštěstí toto byl ten případ, kdy vše dobře dopadlo.
Ale rozhodně to není pravidlo, navíc negativní změny u Martina byly velmi zřejmé a nestály za to. Jaká úleva byla, když jsme v devítce přivítali super, veselého kluka.
Nicméně v dnešní době přibývají případy dětí, které v lepším případě volají na linky bezpečí ze strachu z vysvědčení a z jeho (ne)přijmutí. V horším případě děti nepřijdou domů, sebepoškozují se a bojí se těch, kteří by pro ně měli znamenat bezpečí - rodičů.
Proto prosím, myslete na to, že výsledky ve škole nejsou všechno. Je naprosto normální, když dítěti nejde všechno, nesedne mu nějaká látka. Vždyť ani my dospěláci neumíme vše.
Ptal se vás někdo někdy v zaměstnání, jaké známky jste měli ve škole?
Ani na vysoké to nikoho nezajímá… maximálně v rovině přijmutí bez přijímacích zkoušek.
Mysleme na to, že v období puberty mají děti občas plnou hlavu jiných věcí.
Pokud u dětí dochází k nějaké změně typu stěhování, rozchod rodičů, hádky apod. Nelpěte na známkách, zřejmě na čas půjdou dolů.
Máme tu také, stejně jako každý jiný rok, skupinu dětí, které dostanou své první vysvědčení na učilišti, střední škole či gymnáziu. Dochází zde k rapidní změně učiva, přibývá odborných předmětů, mění se kolektiv i učitelé a opět je běžné a normální, když se známky zhorší.
Tlak na výkon, známky, úspěch může znamenat ošklivé psychické problémy, a tak se ptám:
Vědí vaše děti, že je máte rádi ať nosí jedničky, trojky nebo pětky? Že je milujete bezpodmínečně… ať je vysvědčení pěkné, nebo ne?
Pokud si nejste jistí nebo nevíte, zda to ví oni, je na čase jim to jednoduše říct.
Pro některé děti to může znamenat obří úlevu a radost, aniž byste to tušili.
M.R.
