Článek
Spadám do skupiny osob, které lépe plavou pod hladinou nežli nad ní. Moji rodiče můj skrytý plavecký talent nikdy, pro zisk zlatých olympijských medailí, nevyužili a dále nerozvíjeli. Pro své děti chci udělat ale maximum. Plavání je základ zdravého pohybu a je prokázané, že významně pomáhá při rozvoji základních pohybových vlastností dětí. Se schopností dítěte umět plavat se zároveň snižuje i šance, že se, nedej bože, vaše dítě někdy v budoucnu může utopit. Utonutí je totiž nejčastější příčinou úmrtí dětí do 14 let.
Nemalujme čerta na zeď, ale člověk by se měl připravit vždy na nejhorší. Někdo se tomuto riziku snaží předejít tak, že své dítě vezme a hodí ho několikrát do vody s tím, že v zájmu vlastní sebezáchovy a přežití plaváček (tonoucí se dítě) určitě někdy musí vyplavat nad hladinu. Opačným extrémem je, když své děti v úzkostlivé snaze držíte od vody celé jejich dětství, někdy i dospívání, co nejdál. Na plovárnách na ně navěsíte všemožné nafukovací vesty, rukávky a opasky s tím, že se jim pod vodu zanoří maximálně tak kotník.
My jsme s manželkou zvolili variantu: z vody plodové (jakmile to šlo) do vody bazénové. Respektive manželka ji zvolila, já se kvůli práci „čachtacích“ kurzů účastnit příliš nemohl. Vzhledem k tomu, jak dobře jsem si ale vedl v poslední době, především co se ranních cest do školy týče, vzal jsem si půldenní dovolenou a slíbil manželce, že pro tentokrát převezmu bazénovou štafetu já.
„Hlavně ji před plaváním neber do vířivky. Pak ji do studenýho bazénu nedostaneš!“ zdůrazňuje mi manželka večer před akcí. „A musí kopat nožičkama, jinak jí bude zima a bude pak chtít do vířivky. Určitě si to užijete!“
Vířivka. Zima. Tohleto, támhleto. Jasně. Chápu. Vířivka před bazénem v žádném případě. Rozuměl jsem. Jde se na to.
Než vlezete do jakéhokoli bazénu, bývá zvykem, že se musíte předtím převléknout v šatně. Svléknutí máme za sebou, ale mé dítko by rádo před sportovním výkonem udělalo „bobo“. Času máme naštěstí dost. Erární nočník nalezen. Počkáme si pár minut. V nočníku stále nic. Nevadí. Vypadá to, že to byl planý poplach. Pokračujeme do sprchy, kde se rychle ošplouchneme a chceme pokračovat dále na bazén. „Bobo“ si ale myslí něco jiného. Zjeví se totiž uprostřed odtokového kanálku.
„Ale no tak, tam se maximálně čůrá. Co teď s tím mám jako dělat?“ rozhněvám se na nezbednou dcerku.
Kdybych ovládal telekinetické schopnosti, dokázal bych s pomocí mysli dopravit výtvor do mísy s pocitem, že jsem nikdy v životě nesáhnul na lidský exkrement, a můžu tak proto být na sebe patřičně hrdý. Takhle jsem jen pokrčil rameny, vzal bobek do ruky a spláchnul ho do záchodu.
Ošplouchneme zadeček, nasadíme nepropustné neoprenové plavečky a konečně vyrážíme. Dcera okamžitě zamíří do vířivky.
Maximálně pro 8 osob
Hlásá nápis visící na zábradlí u vstupu do vířivky. Pokud nepočítám dalších 7 dětí, směrnice bazénu dodržena do puntíku. Má otcovská maličkost a 6 dalších žen se svými potomky se mačká v příjemně teplé a těsné vířivce po absolvování vyčerpávajícího plaveckého kurzu dětí s rodiči. Mé zlobivé geny, co odmítají kopat nožičkama a mávat ručičkama, se tu obětavě mačkají ve změti dalších žen a dětí, aby alespoň na chviličku zahřály svého promrzlého milovaného tatínka, vtěsnaného mezi, teď už Žanetu, a další dámu s velmi, ale velmi širokými boky.
Proč mi manželka neřekla, že vodu do plaveckého bazénu dovážejí ze Severního moře? Přísahám, že jsem v ní místy spatřil plavat kusy ledu. Chvílemi se mi v zuby klepající agónii zdálo i o neoprenu. Vsadil bych se, že ten údaj na zdi s teplotou bazénu atakující 28 °C mají namalovaný napevno. Jen, aby se neřeklo. Mohu se také manželce doma s hrdostí pochlubit, že jsem nožičkama kopal mnohem více než dceruška.
Pak mi to dojde
Byl jsem někdy předtím ve vířivce se 6 děvčaty? Ne, nebyl. Pro některé muže, když pomineme 7 dětí, nikdy nenaplněný sen. Co víc si můžu přát? K dokonalosti chybí snad už jen několik sklenic šampaňského, doutník, méně tkaniny (v některých případech více) a možná trochu méně těch dětí.
Se slečnou Žanetou jsem nezačal náš vztah nejlépe. V krajním případě bych ho nyní definoval jako značně nevraživý. Snažím se proto prolomit ledy a neškodným pomrkáváním uvolnit atmosféru. Moc se mi to ale nedaří.
„Žanetko! Tebe jsem tu dlouho neviděla!“ ozve se sousedka s boky jako skříň, natlačíc mě jimi ještě více směrem na oslovenou ženu. Donutí mě tak nechtěně se rukou opřít, v rámci stability a prevence pádu, o Žanetino stehno a z nedostatku kyslíku zatnout dech.
„Jo. Jsme tu dneska dřív. My byli nemocný. Dneska plaveme až od čtyř,“ odpoví Žaneta a zděšeně ucukne.
Ne však před mojí rukou, ale předtím, co právě vyplavalo na hladinu. Věc, kterou jsem měl tu čest, v nepříliš vzdálené minulosti, poznat velmi z blízka. Hnědá bójka. Bobeček. Výstraha, že jsme v té vířivce opravdu už příliš dlouho. Vířivka se vyprázdní dřív, než stihnete říct plaváček.
Po cestě do sprch a po mém upozornění plavčíka, že ve vířivce plave hovno a že rozhodně není naše, stihnu periferně zahlédnout téměř kamarádku Žanetu, jak se marně snaží přemluvit své dítě, aby vlezlo do ledového bazénu. Manželka má vždycky pravdu.
