S dnešními zákony by před revolucí všechny matky bručely v kriminále

Jana je mladá matka na mateřské dovolené. Má krásnou malou holčičku a domluvila se s kamarádkou, že se u ní zastaví během procházky. Kamarádka byla těhotná a nechtělo se jí ven, hrozně se bála, že na náledí uklouzne a ublíží miminku. Janě návštěva žádný problém nedělala, už se na ni moc těšila. Hned ve vchodových dveřích činžáku ovšem nastal problém. Někdo provádí rekonstrukci bytu a do nevelké chodby za vchodovými dveřmi natahal starý nábytek a pytle sutin, nejspíš čeká na přistavení kontejneru. Kočár se tam už nevešel, nikam jinam ho nebylo možné dát a do třetího patra ho pochopitelně Jana s těhotnou kamarádkou netáhly. Takže Jana vzala Aničku do náručí a kočár strčila doprostřed trávníku, aby na něj bylo vidět z okna. Anička spokojeně spinkala, Jana s Karolínou povídaly a občas vykoukly přes záclonu na kočár. Stále stál na svém místě. Poklidný pokec rozčísl zvonek, za dveřmi už byl jakýsi šrumec. Zvědavé sousedky vystrkovaly hlavy ze dveří a ve dveřích stáli měšťáci. Jen co Karolína otevřela, tak ze strážníků vypadlo: „Aha, tak vy to také asi nebudete.“ „Jako kdo?“ Ptá se Karolína, která na strážníky vystrčila mezi futra svůj těhotenský břich. „Hledáme majitele dětského kočárku, který stojí už dlouho odstavený na trávníku.“ A Karolína nevěří svým uším, ale přiznává, čí je to kočárek.

Znáte, jak to chodí, někdo se strašně nudí a kouká z okna, kde co lítá. Tady nelítalo, ale stál na prostranství mezi domy kočár. Stál tam dlouho, možná i hodinu a byl opuštěný. Hluboký kočár a v něm miminko? Jenže to už ten všímavý a starostlivý člověk neřešil. Kouknul jednou, dvakrát a ihned nahlásil na policii opuštění dítěte v kočárku. Takže policisté nelenili a vyrazili na záchranu nebohého dítěte. Ještě, než dojeli na místo činu, volal další bystrý spoluobčan. Stav kočáru nikdo nezkontroloval. Strážníci pochopitelně po příjezdu zjistili, že kočárek zeje prázdnotou, ale pokud ho nechají jen tak a odjedou, budou volat další, nebo si budou stěžovat ti, kteří už volali, že situaci nevyřešili. Takže jednat museli. Jana byla vyzvaná, aby kočár uklidila, že budí podezření na opuštění dítěte. Kočár ovšem nebylo kam dát, a tak se Jana spěšně rozloučila s kamarádkou, vzala spící Aničku a šla ve stopách policistů. Zvědavé hlavy ve dveřích ji provázely pohrdavými úšklebky. To je ta, kterou hledali policajti. Prostě pro lidi je to událost, konečně se něco děje, policajti hledají ženu s dítětem. Kdo ví, co udělala? Tak to je ona. Ještě na ni zírali za poodhrnutými záclonami.

Ano opuštění dítěte je přeci dnes trestné, ona ovšem žádné dítě neopustila. Přesto na ni bylo pohlíženo s despektem a opovržením, jen proto, že to byla právě ona, koho policie hledala. Doba se prostě změnila a před obchodem, poštou nebo bytovkou už nikdo kočár nenechá. Za prvé se bojí o dítě, protože nikdo neví, kdo může jít okolo a využít situace k únosu, a navíc je to přeci i trestné. Odstavený kočárek s dítětem se už nevidí, a přitom před stejným domem, který Jana navštívila, stály od jeho výstavby v šedesátých letech kočárky běžně až do nějakých let devadesátých. A pochopitelně to byly kočárky s miminky, která spokojeně spinkala za dohledu matek z oken bytu. Kočárky s dětmi stály před obchody i úřady. Nedej bože, kdyby do tohoto prostoru vešla matka s kočárkem. Prostě ta situace byla naprosto nepředstavitelná a nikoho ani nenapadla. Ať už dítě spalo nebo ne, malé miminko v hlubokém kočárku nebo batole ve sporťáku. Batole bylo uvázané kšíry, aby nemohlo nedopatřením vypadnout, nebo svévolně vylézt. Některé děti tedy spinkaly a jiné ječely. Kolemjdoucí se zastavili, pohoupali kočár, podali dudlík a snažili se brečící děcko uklidnit. V případě, kdyby matku třeba napadlo, vjet do obchodu s kočárkem, prodavačky či úřednice by nevěřícně zíraly a následně hnaly kočárkářku pryč s patřičným slovním doprovodem. Dnes naprosto nemyslitelné. Třeba naše pošta má tak úzké dveře, že se jimi většina moderních kočárů neprotáhne, stejně žádnou mámu nenapadne kočár s dítětem odstavit a jít si vyřídit svoje záležitosti. Musí si zajistit hlídání a na poštu jde sama. S kočárkem se prostě dveřmi neprotáhne.

V případě že by byl § 195 trestního zákoníku z roku 2009 byl uveden v platnost o pár let dříve, kriminály by přetékaly matkami, které své děti nechaly na pospas nejen v kočárcích. Trestní sazba rozhodně není zanedbatelná.

I samotného předsedu senátu Městského soudu v Praze překvapila třeba kauza běžné matky tří dětí, která vezla do kroužku svoji dceru městskou dopravou. Neukáznění synové ve věku deset a dva roky, pobíhali okolo zastávky a schovávali se matce, na její výzvy k nastoupení do autobusu nereagovali a máma s dcerkou tedy nastoupila, aby holčička stihla kroužek. Ihned po odevzdání holčičky do kroužku se vrátila na zastávku, ale kluci byli mezi tím odvedeni starostlivou paní na policejní stanici. Máma rozhodně kluky opustit nechtěla, ovšem ponechala je samotné v potencionálně nebezpečné situaci. Byla potrestána podmínečně.

A když si tak vzpomenu na moji výchovu dětí (porevoluční), tak dcery chodily do školy přes několik křižovatek, neopatřených semafory samy, dále jsem je nechávala běžně večer samotné doma už od šesti let jejich věku. Pouze jsem je informovala o svém odchodu a času návratu a poučila je o vhodném řešení neobvyklých situací. Třeba případ požáru, nebo dožadování se cizí osoby vstupu do bytu. Mobily v té době nebyly. Nemohly jsme situaci nijak konzultovat. Také o prázdninách byly dny, kdy byly doma samy a já v práci. Uměly se o sebe postarat. O všem jsme mluvily otevřeně a byl na ně stoprocentní spoleh. Nikdy si nestěžovaly a braly vše naprosto normálně. Možná byly i hrdé, že mají moji důvěru v jejich samostatnost i odpovědnost. V době, když bylo dcerám něco přes deset let, jsem s manželem, dokonce opakovaně opustila domácnost za účelem návštěvy plesu a dcery se bez problémů postaraly o brášku v kojeneckém věku. Neviděla jsem v tom problém. Neutrpěly ani dcery, ani syn. Dnes bych bručela až do zčernání.

Zdroj:

http://zakony.centrum.cz/trestni-zakonik/cast-2-hlava-4-paragraf-195

https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/opusteni-ditete-aneb-kdyz-matce-tri-deti-rupnou-nervy