Článek
Holčičku pohladila po hlavě, znovu se podívala na snímek z koncentračního tábora, zachycující na kost vyhublé postavy se zapadlýma očima a začala vysvětlovat, co nacistické lágry byly, jak se tam s vězni zacházelo. Mluvila o utrpení, jemuž byli vystaveni. Srozumitelně, úměrně dívčině věku.
„Dělám si starosti, jestli jsme to nepřehnaly, když jsme s sebou vzaly i takhle malé děti,“ svěřila se, když na chvíli usedla na lavičku, aby si odpočinula.
Než jsem stačila odpovědět, ozvala se školačka, která se k ní přitulila.
„Teto, vždyť jste byla stejně stará jako já, když vás zavřeli. Nebojte se, já všemu rozumím,“ a k Martě se pevně přitiskla jakoby i důvěrným gestem dávala najevo, že tomu tak je.
Nesměla mít psa ani kanára
Marta Kottová, rozená Lašová se narodila v roce 1929. V roce 1942, jako Židovka, byla i s rodiči transportována do Terezína, kde již rok žil její o šest let starší bratr Viktor. Po dvou letech zde strávených rodinu deportovali do Osvětimi.
Marné byly předchozí snahy otce své blízké ochránit. Po obsazení Rakouska Hitlerem se pokusil vyhnout vystěhování a ztrátě bytu. Rozhodl o přestěhování do podstatně menšího v Praze-Holešovicích. Zde žili až do nuceného odjezdu do Terezína. Malá Marta na vlastní kůži zažila perzekuci Židů. Snad nejbolestněji ji zasáhlo, když musela odevzdat milované tvory.
„Nejhůř jsem vnímala vyřazení ze společnosti, když jsem musela odevzdat foxteriérku Mikinu, a nakonec i kanára. Poprvé jsem pocítila, že nás toho asi čeká víc a něco mnohem horšího.“
Na našich cestách po koncentračních táborech vyprávěla, jak do školy mohla chodit do 5. třídy obecné. Potom už měli Židé zákaz je navštěvovat. Učili se tajně, v tzv. kroužcích. Každý den v jiné rodině
„Když z Terezína vzniklo ghetto, ‚město, které Hitler daroval Židům‘, bylo nás tam místo 6 000 i 60 000. Bydlelo se všude. Na půdách, ve sklepích… Všude kavalce. “
Na jedné z půd v bývalém ghettu, které jsem s Martou před lety navštívila, se svěřila:
„Tady jsem se cítila bezpečně. Vlastně tu bylo hezky proti tomu, co přišlo. O tom jsme tehdy, naštěstí, neměli tušení.“
Zpočátku s maminkou žila na půdě v Hamburských kasárnách. Po onemocnění spálou ji přemístili na infekční oddělení do Drážďanských kasáren. Když se uzdravila, musela do tzv. dětského domova L410, kde v pokoji číslo 24 bydlela s dalšími čtyřiatřiceti dívkami. Tesknila za maminkou. Až po válce si plně uvědomila, jak moudře se Ältestenrat, rada starších, zachovala. A totiž, že děti sestěhovala do domovů, že je od maminek oddělila.
„Dospělý člověk se o děti strachuje. Ví, co všechno se může stát. Když je pohromadě pětatřicet dvanáctiletých, berou život na lehkou váhu. Hlad jsme, my holky, měly. No a co?! V ghettu to tak strašné nebylo,“ uvědomila si až v dospělosti.
Tenkrát v Terezíně se ovšem domnívala, že hlad je nesnesitelný. Skutečný poznala v Osvětimi. Lágr ji šokoval natolik, že si nepamatovala, zda v něm byla týden, měsíc, dva…„Pamatuji si jenom na ten kouř, hrůzu z poznání, že maminka s tatínkem jsou ten kouř. Nechtěla jsem si to připustit. A ty věčné apely, nahota, hromady mrtvol…“
Tam se naposledy, po příjezdu, pomodlila „andělíčku můj strážníčku“ a přestala věřit.
Jsem Martě Kottové vděčná, že v sobě nacházela sílu vracet se do míst hrůzy a bezpráví, že dokázala vyprávět o tom, se v nich dělo. Se školáky a studenty navštívila bývalé ghetto, koncentrační tábor Sachsenhausen, Osvětim-Březinku. Dokud jí síly stačily, jezdila na besedy.
