Článek
Ptáme se špatně?!
Někdejší politik Petr Pithart v souvislosti s otázkou, zda se lidstvo dokáže z dějin poučit, reaguje neméně závažným dotazem. Není první položen špatně? Neměli bychom se raději ptát: Chtějí a mohou se lidé z minulosti poučit? Umíme ji připomínat jinak než klasickými rituály podle stejného scénáře?
„Lidé nejsou nepoučitelní, ale nepoučí se, protože se nechtějí, neumějí poučit,“ konstatuje Petr Pithart.
V té souvislosti se mi vybavila slova Charlese Townshenda, editora obsáhlé publikace Historie moderní války.
„Pro naši budoucnost je životně důležité, abychom porozuměli limitům použití vojenské síly, a k tomu lze dojít pouze pečlivými historickými analýzami.“
Jak válce zabránit, jak jí čelit nebo přinejmenším jak ji omezit? Autoři knihy připomínají, že systém OSN, založený v roce 1945 přijetím Charty Společnosti národů, měl odstranit příčiny války podporováním sociálního pokroku a lidských práv, rozšířením sítě a dosahu funkčních mezinárodních organizací a posílením dohod o mírovém urovnání svárů. V mnoha koutech světa jsme však svědky spíše opaku.
„OSN nedosáhla ničeho, co by připomínalo všeobecný systém kolektivní bezpečnosti, ale představuje fórum pro koordinaci reakcí alespoň na některé problémy a proklamuje důležité symbolické uznání myšlenky rovnosti států a národů. Jestliže se této organizaci nepodařilo odstranit války, je alespoň občas chápána jako stále mohutnější překážka proti užití síly, a to dokonce i některými válčícími stranami.“
Násilné střety – nic nového pod sluncem
Zejména v posledním století společnost zaznamenala obrovský rozmach, což se zákonitě projevilo a projevuje i na ozbrojených střetech. Moderní válka zahrnuje nejen nové vojenské technologie a techniky. Vyspělá technika je na současném bojišti rozhodujícím prvkem. Válčí se rovněž na sociálních sítích. O vlivu sdělovacích prostředků nemluvě. Neméně závažná je skutečnost, že se stírá rozdíl mezi frontou a zázemím.
Pouze proto, že na našem území se nebojuje, nemálo lidí podléhá falešnému pocitu bezpečí. Nejen naše dějiny ukazují, že i v minulosti se nezřídka mýlili, když se domnívali, že nemá smysl se kvůli tomu, co se děje, znepokojovat. Vystřízlivění bylo kruté nejen svou rychlostí. Nežijeme v poklidném světě. Teroristické útoky v různých koutech světa, válka na Ukrajině, střety v Pásmu Gazy atd., jasně dokládají, že pocit jistoty bezpečí je pouhou iluzí.
Varovně vyznívá vyjádření Charlese Townshenda.
„Bude patrně čím dál tím obtížnější udržovat pečlivě budovanou tradici vojenského profesionalismu, jež byla tak klíčová pro tvorbu podoby moderní války. Jestli má dojít k ‚válce teroru‘, mohla by být daleko totálnější než kterákoliv jiná válka minulosti.“
„Politováníhodný omyl“ ?
Zarážející je, že souvislosti s válkami se (opět) nikdo vážně nezamýšlí nad postavením jedince, občana-civilisty. Ten se stává nechtěným svědkem i účastníkem všech ozbrojených konfliktů. Tvrdě platí. Často vlastním životem. Ostatně, není dne, aby o tom sdělovací prostředky nepřinášely podrobné zprávy.
Možná jsme jako lidstvo vůči krutostem otupěli, zlhostejněli. Příliš dlouho válku sledujeme doslova v přímém přenosu. Zvykli jsme si na zničená města, vypálené vesnice… Kolik z nás si uvědomuje, jak moc události, situace minulosti připomínají současnost?
Nedávno jsme uctili památku vyhlazených Lidic. Podobných tragédií se za druhé světové války odehrálo mnoho. Patří k nim i ta na Volyni. Také se týká Čechů. Jen se o ní málo mluví.
V srpnu roku 1943 okupanti do Mlynova svolali shromáždění starostů. S dotazem se na německé důstojníky neohroženě obrátil starosta Českých Knerut, sousedících s Českým Malínem.
„Co vám udělali malínští občané? Čím se provinily ženy a děti, že jste vesnici vypálili a vyvraždili?“
Prý téměř zahanbeně se slova ujal generál neznámého jména a odtušil: „Víte, on se, bohužel, stal politováníhodný omyl.“
A doplnil, že rozkaz upustit od akce přišel příliš pozdě. Upřímně, i kdyby to byla pravda, hrůzný čin a tragický osud Českého Malína jí omluvit nelze. Dodnes chybí jednoznačná a přesvědčivá odpověď, co nacisty onoho 13. července 1943 k takovému zvěrstvu vedlo.
V ukrajinském Malíně Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov, které polili hořlavinou a podpálili. Všichni, kteří se snažili utéci nebo vyskočit z oken, byli pobiti ranami z automatů a jiných zbraní. Většina starců, žen a dětí byla odvedena po skupinách nazpět do Českého Malína, kde jim velící důstojníci oznámili, že je propustí. Navzdory ujištění byli nahnáni do stodol a upáleni. Vesnice hořela týden. Zavražděno bylo 400 obyvatel (374 Čechů a 26 Ukrajinců). Záminkou řádění bylo údajně tvrzení Němců, že byli napadeni oddílem banderovců.
Pochopí konečně politici?
Nejsem naivní, abych se domnívala, že válečnému konfliktu lze snadno zabránit, ukončit jej. Vůle musí být především na všech znesvářených stranách. Není jednoduché přimět je pro začátek alespoň k uzavření příměří a následnému usednutí k jednacímu stolu. Důkazem jsou mj. jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, která dosud končila bez valného úspěchu.
Pochopí politici, že jsou-li u moci, k níž je vynesly hlasy voličů, nesou plnou odpovědnost za své konání?! Je na čase, aby začali události a konkrétní jevy pojmenovávat přesnými výrazy, aby poukazovali na věci, které společnosti i lidstvu škodí, hledat skutečné příčiny konfliktů.
Zdroj: Petr Pithart, Poučení z dějin: opusťme bludných kruh, Právo 21.-22. června 2025, str. 12; Charles Townshend, Historie moderní války, Nakladatel: Mladá fronta, 2007; Roman Cílek, Karel Richter a Přemysl Veverka, Hlasy z hořících domů, XYZ, 2011; SČV; Volyňští - iVysílání | Česká televize
