Článek
Mnozí padlí a popravení však hroby nemají. Mezi nimi Irena Bernášková. V den její násilné smrti byly v protektorátu vylepeny vyhlášky.
„Dnes byla popravena Irena Bernášková z Prahy, kterou odsoudil Volksgerichtshof pro přípravu k velezradě a nadržování nepříteli k trestu smrti a k trvalé ztrátě občanských čestných práv.
Berlín 26. srpna 1942. Der Oberreichsanwalt bim Volksgerichtshof.“
Druhého dne německý katolický farář Lohoff splnil křesťanskou povinnost a slib, který na samém prahu smrti odsouzené dal. Její matce napsal.
„Berlín-Plötzensee, dne 27. 8. 1942
Königsdamm 9.
Vysoce vážená paní Preissigová.
Vaše dcera, paní Bernášková Irena, mne poprosila o podání zprávy o jejích posledních hodinách. V úterý večer, o 8. hodině, bylo jí lidovým soudem oznámeno, že žádost o milost je zamítnuta a že rozsudek bude o 5. hodině vykonán. Při tomto oznámení byla Vaše dcera úplně klidnou a zůstala jí také do posledních okamžiků. Prokázal jsem jí poslední duchovní pomoc, poněvadž během věznění v ženské věznici navštěvovala pravidelně katol. bohoslužby.
Ve středu, v 5 hodin ráno, v plném odevzdání do vůle Boží a za mého doprovodu a modlitby, odešla na věčnost. Její poslední myšlenky a modlitby platily jejímu muži, otci a zvlášť milované matce. Prosím srdečně – při zprávě o jejím odchodu – zůstati klidným a odhodlaným, tak jako ona klidně a odhodlaně umřela.
Převezení posmrtných pozůstatků do vlasti není dle ustanovení možné. Chcete-li informaci o mrtvole, musíte se obrátiti na pana vrchního říšského návladního u lidového soudu W 9, Bellevuestrasse 15.
S upřímným přáním, aby Bůh dal zemřelé věčný mír, Vás však utěšil ve Vaší bolesti a napřímil,
Lohoff, vrchní farář.“
Tehdy matka popravené netušila, že dceřino tělo bylo předáno Anatomicko-biologickému institutu Berlínské univerzity. Rozhodnutí o tom padlo před popravou, 31. července 1942.
Až později se pod farářovým dopisem objevila poznámka paní Preissigové.
„Odpověď návladního byla strohá, sdělovala, že nám ničeho neoznámí, a pozůstatky nevydá. Dle dodatečného sdělení, popravení byli dáváni anatomickým ústavům k pokusným pitvám.“
Snímek z falešné legitimace na jméno Vlasta Nováková.
„Doufám, že jí uznáte čestné místo vyznamenáním.“
Prostá věta, svědčící o velké pokoře a skromnosti ženy, která na svět přivedla dceru Irenu, a národu, Republice československé, dala oddanou bytost, nadevše milující život, lidi, svou vlast. Pro ně se šla bít a zaplatila cenu nejvyšší.
Když byla Irena Preissigová vyzvána, aby požádala o udělení Československého válečného kříže 1939 pro popravenou dceru, učinila tak. Dne 17. 7. 1945 se písemně obrátila na Ministerstvo Národní obrany, odd. I/5.
„Na Vaše vyzvání dovoluji si zdvořile žádati o udělení Čsl. válečného kříže 1939 In memoriam mé dceři, Ireně Bernáškové, roz. Preissigové, která od počátku německé okupace do 21. září 1940 byla činna v národním odboji, za což byla v Berlíně 26. srpna 1942 popravena.
Uvádím následující data:
1. Irena Bernášková, roz. Preissigová, Čechoslovačka, bytem Praha-Spořilov čp. 1584, příslušná do Prahy (posledních devět měsíců před svým zatčením se skrývala u mne, když byla předtím varována). Narozená v Praze 7. února 1904.
2. Irena Bernášková, která měla krycí jméno „paní Inka“ /i jiná/, byla zatčena 21. září 1940 na schůzce s jiným gestapem hledaným partnerem v Praze na Poříčí, načež automaticky následovalo zatčení jejího otce, muže, sestry a jiných příbuzných, aby dotvrdili její totožnost, jelikož se skrývala pod jiným jménem s cizí občanskou legitimací jako Vlasta Nováková, aby uchránila rodinu. Byla hledána gestapem devět měsíců, avšak neustala v podzemním hnutí. Po zatčení první skupiny pracovníků illegálního časopisu „V boj“ - družstvo v prvním sledu, na podzim 1939, převzala vedení, organisovala výrobu a kolportovala časopis dál s rodinou. Mimo to dopravovala přes hranice jižní Moravy na Slovensko a pak přes maďarské hranice do Budapešti na jaře a v létě 1940 gestapem hledané muže a organisovala přepravu čsl. důstojníků i vojáků toutéž cestou. Kde bylo potřeba, opatřovala potřebné peníze na cestu, a pomáhala hmotně rodinám zatčených. V Budapešti na Francouzském velvyslanectví obdržela žádaný materiál a informace, informovala o situaci u nás a vracela se toutéž cestou do vlasti. Věřila ve znovuzřízení čsl. republiky a důrazně to tvrdila při každém výslechu i přelíčení.
3. V Berlíně byla Lidovým soudem 5. března 1942 odsouzena k smrti a k trvalé ztrátě cti pro přípravu velezrady a dle zprávy ČTK z 28. srpna 1942 měla na čelném místě velezrádnou účast v tajné organisaci proti německé říši a proti řádu zavedenému v Čechách a na Moravě…
4. Jsem matkou Ireny Bernáškové, jmenuji se Irena Preissigová … a převzala bych vyznamenání do své úschovy, jelikož její muž, Eduard Bernášek, zemřel v koncentračním táboře Buchenwald.
Vzhledem k tomu, že je „paní Inka“ označována jako legendární postava, vzor statečné české ženy, která svou neohrožeností a statečností zachránila mnoho set lidí od mučení, doufám, že jí uznáte čestné místo vyznamenáním.
V dokonalé úctě
Irena Preissigová
Praha-Spořilov čp. 944
Jihovýchodní VIII/11.“
Do konce života mamince Preissigové zůstaly vzpomínky, vyznamenání a v srdci nezacelená rána. Nad ztrátou manžela, významného grafika a malíře Vojtěcha Preissiga, umučeného v koncentračním táboře Dachau. Nad ztrátou dcery.
Zdroj: MNO odd, I/5. Žádost matky Ireny Bernáškové k udělení Československého válečného kříže 1939 ze dne 17. 7. 1945, VÚA-VHA, Sbírka DO; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017
