Článek
„Paní učitelko, já jsem klokan.“
„Péťo, nejsi klokan, jsi kluk a jsi ve škole, tady nemůžeš dělat klokana, tady si ublížíš.“
„A chcete uvidět ještě zebru?“
V tu chvíli se po úzké dlouhé chodbě prohání stádo klokanů ze šesté třídy a mně nezbývá nic jiného než je posadit na místo. Už minulý týden jeden z žáků spadnul na radiátor a rozsekl si čelo. Vím, že tomu úplně nezabráním, ale prevence je prevence.
Péťa má podpůrná opatření skupiny tři, a proto se díky/kvůli podpůrným opatřením dostal i se svým slabým intelektem do šesté třídy. V šesté třídě jeho chování ještě nijak zvlášť nevybočuje z řady. Kluci jsou hraví a berou ho jako sobě rovného, tedy o přestávkách.
V hodinách je to horší. Obtížně čte, většinou nerozumí slovům, která přečte, téměř nepíše. Podle paní z poradny u něj můžeme jít i pod minimální výstupy. Při skupinové výuce ho děti ve skupině strpí, protože je s ním sranda, ale práci neudělá žádnou. Nejvíc ho baví dějepis, v učebnici je hodně obrázků a tomu rozumí. Péťovým společníkem je však i neklid. Nevydrží sedět a tabuli taky nemůže mazat nonstop. Péťa zažívá ve škole úspěch jen v tělocviku, a to je zatraceně málo. Příští rok se má začít učit druhý jazyk - ruštinu nebo němčinu. Chemii bude mít až v osmičce, kam tedy dojde, protože můžeme jít i pod výstupy a opakování ročníku mu nic nepřinese, navíc by to znamenalo i změnu kolektivu a ten by ho nemusel přijmout.
Je tu i možnost speciální školy. Výhodou jistě je, že by se učil více praktických věcí, posilovala by se jeho manuální zručnost. Zažíval by úspěch. Nehledě na počet žáků ve třídě. O tom však rozhodují rodiče. Ti jen přikývnou a vše zůstává tak, jak je.