Článek
Těhotenství jsem si moc neužívala. Nebavilo mě to, břicho mi vadilo, tloustla jsem, připadala jsem si nechutná. Nerozplývala jsem se nad věcmi pro miminka, řešila jsem jen to nutné, netoužila jsem mít ruku na pupíku, až náhodou kopne. Podle mého okolí jsem byla první adept na poporodní depresi.
Hřejivé bezpečí
Jenže pak se narodila dcera. A všechno bylo tak automatické. Pamatuju si, že jsem si jí dávala do postele už v porodnici, protože mi zkrátka přišlo automatické, že budeme pořád spolu. Nevím, jestli se víc cítila v bezpečí ona semnou, nebo já s ní.
Snad proto mi přišlo nelogické ji doma odložit do postýlky. Přišla mi tak daleko. Nedávalo mi smysl dát ji někam, kde je úplně sama. Milovala jsem usínat s ní, držet ji za ruku, probouzet se společně. A tak už to zůstalo. Nikdy jsme se k tomu s partnerem vědomě nerozhodli, prostě se tak stalo. I po letech je to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat. A věřím, že až přijde čas na vlastní postel a pokojíček, budeme celý život vzpomínat na to, jak nás naše dcera budila s pláčem, že měla noční můru a chce k nám pod peřinu. Neznám nic hezčího než blízkost svého dítěte.
Pro ostatní jsem chudák bez špetky klidu
O to větším překvapením je, že mnozí z našeho okolí jsou překvapení, že nám to vůbec nevadí a dopustíme něco takového. Kde máte intimní život, ptají se. Nemáte žádný čas na sebe, nemáte prostor, místo, to bych nesnesla. A já, holka, která si nikdy ani nepřála být matkou, se směju.
Neznám nic hezčího a dokud bude moje dcera chtít spát s námi v posteli, tak bude. Věřím, že až si jednou přivede domů prvního kluka, a nebo klidně holku, už o přítomnost rodičů stát nebude. A já budu pak celý život vzpomínat na ten chaos, na ten malý prostor, ukradenou peřinu i noční pláč…
