Článek
Asi před půl rokem jsem jela tramvají čtyři stanice na Karlovo náměstí, kde jsem přestupovala na metro. Se mnou do tramvaje nastoupil tatínek s cca 3letou holčičkou. Už když nastupovali, holčička hlasitě plakala a škubala ručičkou, za kterou ji tatínek držel. V tramvaji se hlasitý pláč vystupňoval na takový řev, že si někteří cestující začali zakrývat uši. Důvodem této scény byl malý plastový kočárek, který taťka držel v jedné ruce, druhou rukou držel dcerku, která se celou dobu snažila ke kočárku dostat. Dupala, vřískala, dokonce občas bouchala pěstičkou taťku do nohou. „Já to chci, já to chci!,“ vřískalo to mrně na celou tramvaj. My spolucestující jsme z toho byli chvilku zkoprnělí. Tak trochu jsme očekávali ze strany tatínka nějakou reakci. Bohužel žádná nepřišla. Taťka stál jako sloup, díval se z okna, jako by se ho to netýkalo, ve tváři nezúčastněný výraz. Já jsem v duchu doufala, že snad na příští stanici tato dvojice vystoupí, neuměla jsem si představit, že bych něco takového vydržela déle jak dvě zastávky. Ale nic takového se nestalo. S tímhle cirkusem jsme dojeli až na Karlovo náměstí, kde se půlka lidí z tramvaje vypotácela ven a děkovala Bohu, že to ušní bubínky vydržely. Dívali jsme se na vibrující tramvaj a litovali pasažéry, kteří museli jet s tím neuvěřitelným kraválem dál.
Večer jsem o svém zážitku vyprávěla manželovi a při tom jsem si uvědomila jednu věc. Nejen, že mě šokoval přístup tatínka, který za celou dobu nehnul ani brvou a nezúčastněně, beze studu se choval, jako by k němu to dítě vůbec nepatřilo. Ale překvapil mě i postoj některých lidí stojících okolo. Vlastně jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedné skupině to přišlo naprosto normální, to byla většinou mladší generace (no jo, to jsou děti!). Druhou skupinou byli lidičky většinou mého věku 40-60 let, tedy věku odrostlých ratolestí, anebo věku tzv. babičkovského. Tato skupina byla k situaci daleko méně shovívavější, občas zazněla nějaká kritika. Koukali jsme po sobě, kroutili hlavami. Jeden starší pán dokonce utrousil větu, „to je tím, že to doma málo řežou!“. Přemýšlela jsem o tom, proč první skupině přišlo chování toho vřískajícího mrňousek normální, zatímco druhou skupinu toto chování nejen obtěžovalo, ale doslova pobouřilo.
Všichni si přeci pamatujeme, že to byli právě babičky a dědečkové, prostě ta starší generace, která děti (svoje vnoučata) rozmazlovala. U prarodičů jsme věděli, že dokážou spoustu věcí přehlédnout, odpustit, u babičky jsme si mohli dovolit daleko víc, než doma u rodičů. Naopak matka s otcem vyžadovali poslušnost, dokázali při své výchově nastavovat jasná pravidla a mantinely. Hlavně otec, autorita, hlava rodiny, nás děti dokázal svou přísností pěkně držet na uzdě. Všichni známe větu našich maminek, když už si s námi nevěděly rady: „Jen počkej, až přijde táta, já mu řeknu, co jsi prováděl….!“ A potom to napětí: řekne – neřekne, to už stálo zato být hodný a dát si příště pozor, aby se maminka nezlobila. Prostě nám dětem byla dána jasná pravidla. Pokud byla překročena, následoval trest, někdy hlasitá domluva, sem – tam plácnutí přes zadek. Kdo by to nepamatoval!
Dnes se karta obrátila, je to nějak naruby. Jsou to právě prarodiče, kteří vyžadují větší přísnost, než sami rodiče. Ti své ratolesti nezřídka nechávají růst „jako dříví v lese“. Dokonce jsem slyšela, že se tomu dnes říká „výchova k rozvoji osobnosti“.
Vyprávěla mi kolegyně z práce: rádi vnoučata hlídáme, ale nesmí u toho být jejich rodiče. Děti se v jejich blízkosti chovají úplně jinak, než když jsou jen s námi.
Když nás syn poprosil, jestli bychom občas jejich děti nepohlídali, domluvili jsme se s manželem na jasných pravidlech (co dovolíme, co nedovolíme atd.), a ta jsme pak striktně dodržovali. Žádné skákání na posteli, žádné hrabání v našich skříních a šuplících, co se dalo na stůl, to se také snědlo. Když se to nesnědlo k obědu, počkalo se, až bude hlad a snědlo se to k večeři. Zkrátka jsme zavedli stejný řád, jaký byl zaveden našimi rodiči a jaký jsme zavedli my sami při výchově našich dětí. A světe div se, fungovalo to! Ukázalo se, že si můžeme s vnoučaty užít velice příjemný víkend. Pokud máme hlídat, dopředu si naplánujeme zajímavý výlet, večer nějaké hry, všechno bez křiku a věčného domlouvání. Syn se na naše zavedená pravidla zpočátku díval se skepsí. O to větší pak bylo jeho překvapení, když si děti přijel vyzvednout. Místo psychicky zdeptaných ratolestí našel usměvavá spokojená dítka (jé tati, můžeme tu ještě chvilku zůstat?) A to jsem raději mlčela o tom, jak bez odmlouvání snědly všechno, co jsem jim k jídlu připravila. Takhle to u nich doma bohužel nefunguje.
V přízemí u nás v baráku bydlí sousedka Eva, strašně hodná ženská. Dlouho nemohla přijít do jiného stavu, bylo mi jí tenkrát hrozně líto. Nakonec se to povedlo a narodila se jim vymodlená holčička. Moc jsem jí to přála.
Často jsme se jako sousedé navštěvovali, dali kafe, popovídali a taky probírali výchovu našich potomků. Zarazil mě způsob, jakým směřovala výchovu malé Aničky. Vlastně rodiče Aničku nevychovávali, Anička vychovávala rodiče, a to k obrazu svému. A oni to s úsměvem snášeli, byla pro ně nejkrásnější dítě ve vesmíru (ne, to ne, v celé galaxii!).
Aničce bylo tenkrát něco kolem 4 let, když jsme s manželem u nich seděli v obýváku, na stole skleničky s vínem a hovor doslova váznul. Kdykoliv jsme začali větu, Anička do toho skočila a vyžadovala pozornost. Když si jí chvilku nikdo nevšímal, začala vřískat jako na lesy. Jednu chvíli dokonce přiskočila k mamince a začala ji pěstičkami mlátit. Jestli si myslíte, že jí rodiče nějak okřikli, tak to se vůbec nestalo. Naopak se neustále usmívali, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Bylo už hodně po osmé večer, s manželem jsem očekával, že malá Ani půjde spát. To jsme se ale přepočítali. Byli jsme ponaučeni, že malá půjde spát, až sama bude chtít – ona pozná, kdy je ospalá.
Jednu chvíli jsme to už nevydrželi a zeptali se, jestli by nebylo vhodné nastavit nějaká pravidla. Bylo nám důrazně vysvětleno, že oni svou dceru vychovávají „k rozvoji osobnosti“. To nás opravdu překvapilo. Znamená to snad, že jsem díky našim rodičům, kteří o takové výchově nikdy nic neslyšeli, zakrnělé a nevyzrálé osobnosti? Čím dál víc jsme sledovali vývoj u naší sousedky, došli jsme k názoru, že „výchova k rozvoji osobnosti“ znamená přesně toto:
1) dětem nic nezakazuji, samy jednou pochopí, co je dobře a co není
2) zásadně své dítě nevychovávám, život je sám naučí
3) plácnutí přes zadek je přežitek, dítě musí časem samo pochopit, kde udělalo chybu
Že taková výchova nefunguje, je snad každému jasné. A je to nyní jasné i rodičům Aničky. Holce je dnes 12 let, raději s ní nikam nechodí, stydí se, jak se Ani chová. A to nejen ke svému okolí, ale i k nim, ke svým rodičům. Jednou jsem se mezi řečí s Evou neudržela: „Holka, jestli s tím něco neuděláš, za chvilku tě klidně kopne do zadku nebo ti dá pár facek“. Eva se jen uculovala a holku omlouvala, „to víš, je v pubertě, má to teď se sebou hodně těžký.“
Poslední zprávu o Aničce máme z doslechu. Učitelka prý Evě doporučila psychiatra, Anička má s každým problémy, neuznává autority, každému odsekává, jakýkoliv pokus o dialog selže.
Škoda, tomu všemu se dalo přeci předejít. Stačilo od malička malou řádně vychovávat a přesně jí stanovit mantinely. Teď už je pozdě a jak říká můj manžel: „Ono je to těžký, když má Anička své rodiče na háku!“