Článek
Trvalo rok, než jsme k sobě s Radkem našli znovu cestu. Tehdy jsem se rozhodla, že udělám maximum, abychom se k sobě vrátili. Chtěla jsem jeho nové partnerce dokázat, že korunku tady nosím já. Povedlo se mi to - alespoň jsem to tak tehdy vnímala.
Chystala jsem pomstu
Jenže ani to mi tehdy nestačilo, abych měla pocit, že jsem jí to dostatečně vrátila. Všechno jsem dávala za vinu jí, neexistovalo pro mě nic jiného než pomsta. A tak jsem jednou, když už jsme bydleli zase spolu a všechno bylo zalité sluncem, vlezla Radkovi do telefonu.
Chtěla jsem v jejich starých konverzacích najít něco, čím bych mohla slečně ublížit. Našla jsem ale slova, která ublížila mně. Sice už si od dob mého návratu k Radkovi nepsali, z předchozích měsíců tam ale byla slova o svatbě, o mně. Prý jaká jsem byla, že to se mnou nikdy nemyslel vážně.
Ublížilo mi to
Dočetla jsem se, že jsem vlastně celou dobu žila s člověkem, který mě viděl jako svého nepřítele. Holku, která nestojí za nic. V telefonu stálo, že svou novou lásku si chtěl vzít po týdnu. Mě nepožádal o ruku ani po deseti letech, říkal, že na to není.
To mi vlastně ublížilo nejvíc. Jenže týden na to, co jsem si přečetla jejich konverzaci, jsem zjistila, že jsem těhotná. A tak jsem s Radkem zůstala. Nikdy jsem mu neřekla, co jsem se dočetla, jak o mě mluvil. Ale je to ve mně. Nemůžu se zbavit myšlenky, že je to odporný lhář. Jenže je to také dobrý otec naší dcery. Mám vůbec právo jí brát rodiče kvůli mému štěstí? Nikdy jsem tak vnitřně netrpěla - a vlastně si za to můžu sama…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Janou H.
