Článek
Procházela jsem se po tržišti a prohlížela si, co kdo prodává zajímavého. Zaujal mě hovor mezi stánkařem a mladíkem v monterkách. „Koláč za 50? To si upad, ne? Chlapi chtějí něco ke kafi, ale tohle stojí jak půlka oběda.“
Čerstvé koláče.
Prodavač se snažil oponovat: „Ale pane, tohle je domácí, okoštujte kousek.“ Kluk odešel a ruka prodavače zůstala natažená ve vzduchu i s koláčem.
Přitočila se babka a sáhla po koláči. „Když to mladýmu nevoní, já ochutnám.“
Já si nenápadně prohlížela sortiment ve stánku a sledovala, jak se lidi otáčejí ve snaze zjistit, proč se tam křičí.
Když nic jiného, tak jejich hlasitý rozhovor zaujal lidi kolem.
V duchu jsem si představila, že jsou spolu domluveni a vše je pouze herecký výkon s cílem zaujmout a prodat. Protože během chvilky se u stánku udělala fronta. Možná to byla spíš zvědavost než touha po sladkém pečivu, ale účel to splnilo.
Ještě odpoledne jsem nakoupila vše potřebné, abych o víkendu mohla napéct koláče. V sobotu jsem vstala brzo ráno, když všichni ještě spali. Připravila jsem náplně, ovoce, drobenku a kynuté těsto. Po desáté mi přišla pomoct ještě vnučka a všechny koláče mi nazdobila a posypala drobenkou. Od okamžiku, kdy jsem vzala do ruky pytlík s moukou, po narovnání hotových koláčů na talíř mi to trvalo skoro pět hodin.
Pečete doma koláče? Nebo si je raději koupíte?
.
