Narodila jsem se v Jižních Čechách roku 1969. Zpočátku jsme bydleli v Dráchově kousek od řeky Lužnice, později ve Vlkově nad Lužnicí, kde jsem travila u babičky většinu svého dětství. Stále mám k tomu místu blízký vztah. Vesnička v chráněné krajině Třeboňsko má stále své kouzlo. Lesy plné borůvek a hub mi nedají zapomenout na prázdniny u babičky. Večer se borůvky prodávali do výkupu za 2 Kčs za 1kg. Byli to mé první vydělané peníze.

Přestěhovali jsme se do Tábora.

V roce 1974 nebyla místa ve školce ,tak jsem z Tábora dojížděla do Borotína do mateřské školky. Většinou jsem seděla obkročmo na krytu motoru autobusu RTO a vytáčela lístky a cvakala dírky do týdenních jízdenek. Přesto, že to je letos 50 let, stále si pamatuji jména některých cestujících a dětí ze školky.

Základní školu jsem absolvovala v Čekanicích a od páté třídy jsem nastoupila na ,,Klášterák" na starém městě v Táboře. Uličky starého města jsem znala zpaměti, včetně historie jednotlivých domů. Navštěvovala jsem LŠU obor malířství a kresba.

Už v té době jsem se zajímala proč celý den svítí na starém městě pouliční lampy. Došla jsem se zeptat na MNV. Řekli mi, že tam něco opravují. Ale nebyla to pravda, světla svítila každý den i v pravé poledne.

Jako žákyně čtvrté třídy jsem napsala dotaz na MNV, proč dochází k přidělování potravin, jako za války. Prodavačka mi odmítla prodat lískové oříšky za 8 Kčs, se slovy že maminka už si je kupovala.

Byla jsem pionýr a později pionýrsķá vedoucí malých dětí.

Základní školu jsem ukončila v roce 1983 a moje plány vystudovat práva se rozplynuly. Rodiče mě dali na SOU chemické, Sezimovo Ústí, protože to bylo v dosahu MHD a já jsem měla, jako dcera řidiče autobusu cestování zdarma.

Od dětství jsem chtěla být právník, kontrolorka na hygieně nebo ČOI. Ráda jsem pomáhala lidem kolem mě, což se mi mnohokrát vymstilo, ale už na základní škole jsem dostala pochvalu na zadní stranu vysvědčení za pomoc nemohoucí seniorce.

Byla jsem členem SSM,protože jsem v tom vzhledem k věku viděla pouze partu mladých lidí. V podstatě jsem z této organizace nikdy nevystoupila. Ač jsem opravdu nerozuměla funkci KSČ a doma se mnou o politice nikdo nemluvil, když mě chtěli za kandidáta KSČ, odmítla jsem to, protože jsem v tom neviděla žádný smysl.

Po ukončení SOU jsem se vdala a pracovala ve čtyř směnném provozu v a.s. Silon Planá nad Lužnicí, až do odchodu na MD.

Žila jsem v Plané nad Lužnicí, kde se mi narodila dcera i syn. Děti jsem nechala pokřtít v plánském kostele sv. Václava a přesto, že jsem se kvůli řešení bytové otázky odstěhovala na pár let do Tábora, v roce 2016 jsem se vrátila zpátky do Plané nad Lužnicí.

Po skončení MD jsem začala provozovat restauraci a abych měla odborné vzdělání, dodělala jsem si výuční list v oboru kuchař.

Dostala jsem nabídku jít řídit autobus na MHD, kde jsem byla 10 let. Při práci jsem měla ještě druhé zaměstnání a jezdila s vozidlem nad 3,5 tuny u České pošty na rozvozu balíků a peněz.

Maturitu jsem vystudovala při zaměstnání v oboru : Podnikatelská administrativa. Maturovala jsem z ekonomiky, práva, účetnictví a výpočetní techniky. Po úspěšném složení maturitní zkoušky jsem pokračovala dál a doplnila si pedagogické vzdělání ,vychovatelství, psychologii a metodiku výchovné práce. Pedagogiku jsem rozšířila na speciální pedagogiku zakončenou státní zkouškou s titulem Bc.

Při práci se seniory jsem absolvovala kurzy v oblasti ergoterapie, péče o osoby s demencí, kurz pracovníka v sociálních službách, kurz sanitáře a další.

Hodně životních zkušeností jsem získala, jako obsluha několika non stopů. Kde jsem potkala lidi s různými závislostmi a slyšela hodně životních příběhů.

Pracovala jsem jako ergoterapeutka na dětské psychiatrii a v domově důchodců. Ergoterapii jsem vyměnila za přímou obslužnou péči, která mě bavila.

Neumím zapomenout na příběhy a zkušenosti seniorů které mi vyprávěli. Protože je to velmi náročné zaměstnání na psychiku a empatii musela jsem tento obor opustit. Chtěla jsem si vyčistit hlavu a vrátila se za volant autobusu. Tato práce mě velmi baví, a stále poslouchám spoustu příběhů, které by mnozí z nás nechtěli zažít.
Vadí mi porušování zákonů a občas jdu hlavou proti zdi. Vadí mi lhostejnost lidí, pokles morálky, hrubost ve společnosti a nedodržování zákonů. Vadí mi, že když upozorním na něco, co je špatně, jaká je reakce lidí: "proč to řešíš, krade každej."

Vadí mi, když se mnou hovoří lidé z Plané a říkají: "Máme toho dost, ale bojíme se." Ač nemám tohle přirovnání ráda, občas mě napadne věta ,, zlatí komunisti." Hlavně, když vidím praktiky na úřadech, zasahování do soukromí a stavění finančního zisku na první místo.

Jsem babička, která byla na motorce v Paříži. Jsem abstinent a nekuřák. Ale mám ráda život, protože je krátký. A vím, že s sebou si jednoho dne nevezmeme ani kapesník, natož majetek, který všelijakým způsobem nastřádáme.

Ale nevadí mi, když mi starosta s redakční radou, zakáže zveřejnit v místním plátku mé otázky. Myslím, že 1900 výtisků placených z peněz občanů města, je nic oproti 54387 zobrazení mých příspěvků jinde během pár dní.

Vadí mi, když mě jeden zastupitel města vzkáže, přes mikrofon na kulturní akci pro děti :" Jestli mám problém a vadí mi nedodržování zákonů v našem městě, mám si to s ním přijít osobně vyřídit na hasičárnu."

Vadí mi když mi druhý zastupitel města napíše v noci e-mail, kde mi vyhrožuje Základní listinou práv a svobod a občanským zákoníkem.

Nevadí mi neznalost, protože nikdo nemůže znát všechno. Vadí mi hloupost, arogance, povyšování a zneužívání postavení. Vadí mi, chybějící empatie k seniorům, při nezákonném zvyšování nájemného v městských bytech.

Vadí mi, když se účtuje vstupné na dětský karneval i několika měsíčním miminkům v kočárku, se slovy: "Náklady na dětskou akci jsou vysoké, někdo to zaplatit musí." Každý byl jednou dítětem a každý bude jednoho dne senior. Když se narodíme, přicházíme na svět jako nepopsaný list papíru, bez majetku. Nemluvíme, nechodíme a jsme odkázáni na pomoc druhých. Když z tohoto světa odcházíme bývá to podobné.

A na tohle by si měl občas vzpomenout každý, a je jedno jestli sedí na lavici v kostele, nebo za stolem na radnici.