Pro učitelku kytku? Nebo poukaz na welnes?

Pamatuji si, jak jsem jako prvňáček šla do školy s kytkou čínských karafiátů ze zahrádky doplněnou závojíčkem. S hvozdíky, pivoňkami a růžemi jsem prošla celou základku. Soudružka učitelka kytky přebrala a ty obyčejné dala kuchařkám, uklízečkám a panu školníkovi. Moje kytka byla mezi nimi. Nesla si jí domů paní od nádobí, která se mi vůbec nelíbila. Doma jsem protestovala, že chci koupenou kytku, že tu mojí obyčejnou natrhanou na zahrádce učitelka stejně vyhodí.

Protože jsme byly tři děti, nepřipadalo v úvahu, že by nám šli rodiče kytky kupovat. Dlouho mě trápilo, že kytku, kterou jsem dala mojí milované soudružce učitelce dostala paní od nádobí. Neměli jsme jí rádi, protože špinavým hadrem otírala tácy na obědy a posílala nás zpátky s nedojedeným jídlem.

Na druhém stupni jsem vymyslela, že bychom mohli každý dát deset korun a nechat uvázat pěknou, velkou kytici. Částečně to mělo úspěch, kytku jsme koupili, ale přesto pár jedinců přineslo ještě svojí kytku a k tomu bonboniéru nebo čokoládu.

Uběhlo pár let ze soudružek učitelek se staly paní učitelky. A do školy šly moje děti. Nechtěla jsem, aby trpěly pocitem, že jsou ze sociálně slabší rodiny a nesou do školy kytku natrhanou na zahrádce. Anturie mi připadala jako jedna z nejhezčích kytek.

Jeden čas se z nich vázali svatební kytice. Každý rok jsem nechala uvázat dvě velké kytice z anturií. Aby si děti užily poslední den školy, poslala jsem ještě do obou tříd krabici napečeného cukroví.

Jeden rok jsem upekla dva velké patrové dorty, aby si děti daly před rozdáváním vysvědčení dobrotu.

Netrpělivě jsem čekala až děti dorazí domů s vysvědčením. „Tak co říkaly děti na dort? Chutnal jim?“ Chrlila jsem na ně otázky hned mezi dveřmi. „Jo, chutnal.“ To byla jediná věta, co mi dcera odpověděla. „A u vás ve třídě Míšo?“ Syn povídal, že ho neochutnali. „Jak neochutnali? On ti spadnul na zem?“ V hlavě mi běžely všechny možné myšlenky, co se mohlo stát. „Paní učitelka povídala, že je moc hezkej a je škoda ho načínat. Tak nechala hlasovat, kdo je pro, aby se nerozkrájel.“ Představila jsem si třídu malých dětí, kteří věří všemu, co jim paní učitelka řekne a zvedly ruku, aby se dort nerozkrájel. Paní učitelka si ho odnesla celý, nerozkrájený domů. V září mi vzkázala po dceři, že dort byl moc dobrý, jestli bych jí nemohla poslat recept.

Teď už chodí do školy vnučka. Docela mě děsí reklamy na dárkové balíčky pro paní učitelky, propisky s věnováním, zabalené parfémy s nápisem: pro paní učitelku. Je otázkou času, kdy nějaká cestovka začne nabízet víkendové pobyty pro paní učitelky.