Článek
Na rozlehlém mostě, pod kterým tekla Lužnice, na okraji přechodu pro chodce jsem musela působit asi dost divně.
Město ještě spalo a po hlavní přejel jenom taxík. První auto, co jelo kolem mě, nenápadně zpomalilo, aby osádka uvnitř zjistila, jestli z toho mostu nechci náhodou skočit. Když zpomalilo i druhé auto, začala jsem dělat, že telefonuji, aby pochopili, že na někoho čekám. No nic, budu dělat, že přecházím na druhou stranu. Když jsem šla přes vodorovném dopravní značení už po šestnácté, objevil se v zatáčce autobus. No konečně, pomyslela jsem si a šla na tu správnou stranu přechodu.
Otevřeli se přední dveře a já mrkla jedním okem na hodinky. „Blaženo, nedržkuj a sedej.“ Dostala jsem přednášku o satelitním řízení času a že ty moje hodiny jdou určitě špatně. Po pár minutách zvukové znamení v rádiu oznámilo přesný čas a bylo jasné, komu jdou ty hodinky špatně a komu ne.
Autobus zastavil po pár metrech na parkovišti. „Tak milá paní kolegyně, teď Vás seznámím s vozidlem. Sedněte si a sáhněte si na to, co máte mezi nohama. Tomu se říká volant. Jestli chcete mít v rukách něco jiného, tak tady pro Vás mám ještě koště,“ Jenom jsem si pomyslela, že jsem raději měla zůstat doma a upéct vanilkové rohlíčky než trávit den s cizím chlapem ve městě, kde se ztratím, než obejdu autobus a že budu raději dělat, že tam vůbec nejsem.
„Tak jedeme ke Kotnovu a potom na dálnici směr Praha. Jo a zapomeňte, že tady je brzdový pedál, šlapat můžete doma zelí, tady se brzdí retardérem. Jasný?“ Podle mě celkem úspěšně, podle neustálých připomínek kolegy (jak by řekl člověk ducha prostého – měl hubu plnou keců) to zas tak úspěšné nebylo, jsme přistavili autobus na určené stanoviště. Přednáška o tom, že brzdy se musí šetřit mi připomněla začátky v autobuse, kdy přišel mechanik a na pravém zadním kole mi křídou namaloval čáru se sovy: „Až budete večer končit, ta čára bude neošoupaná, žádné braní obrubníků v každé zatáčce.“ Myslel to dobře, ale zapomněl, že ženský to mají všechno trochu jinak a moje první cesta vedla do papírnictví koupit si bílou křídu.
Tázavé pohledy padesáti dětí, dozoru a rodičů mým směrem vnukly kolegovi myšlenku, že by měl říct, kdo jsem. Srdečně se s účastníky zájezdu přivítal a lehce prohodil větu: „To není milenka, to je kolegyně.“ Ještě chyběla věta: „Vracejte i ty podšálky,“ a šla bych rovnou na městský autobus a hurá domů péct ty vanilkové rohlíčky.
Pan učitel přišel s fleškou, na které měl připravený dokument a informace k zájezdu pro děti. V autobuse jsou obrazovky a neměl by být problém film pustit. „Tady fleška nepůjde, je tady přehrávač na DVD, to víte, v tomhle autobuse je všechno starý,“ a přejel mě významným pohledem, že i školník, který na zájezdě vůbec nebyl, pochopil, že jsem tam stará i já.
Byli jsme téměř dokonalý pár a po cestě jsem se dozvěděla tolik informací, že při zastavení na benzínce za Prahou jsem si nebyla jistá, jestli jsem muž, žena, nebo letadlo. V každém případě k naší společné dokonalosti chyběly jen dvě maličkosti. Kolega nebyl hladce oholen a neměl kravatu, Ale zase měl oproti mně jiné přednosti, jako je znalost trasy a šestý smysl pro výběr té správné benzínky. Jak se později ukázalo, jeho smysl pro orientaci bych měla zvlášť vyzdvihnout. Na nejmenované čerpací stanici byla funkční pouze jedna toaleta, a tak se plánovaných dvacet minut protáhlo na minut čtyřicet.
„Teď Vám ukážu paní kolegyně na hranicích znalost němčiny a jak se domluvím. Protože Vy s tou vaší ruštinou můžete jít, víte kam?“ Kolega se vyklonil z okénka autobusu a řekl německému celníkovi: „Dresden.“ Ten mávl rukou a mohli jsme pokračovat dál k našemu cíli zájezdu.
Pohádka Popelka je oblíbená na celém světě a vznikla v roce 1973 v koprodukci s filmaři z východního Německa, tak jsme se na zámek Moritzburg dojeli po víc, jak padesáti letech od natáčení, podívat. Jak mi kolega vysvětlil, procestoval toho už hodně, ale vždycky byl jenom na parkovišti a dál se nedostal. Ani tentokrát to nebylo jiné, první cesta byla k parkovacímu automatu, kde kolega plynulou němčinou přečetl, kolik je potřeba zaplatit. Ono je hezké číst plynule německy, ale druhá též podstatná část přečtené informace je umět si to přeložit. Pomohl strýček Google. Druhá cesta byla pro mince do autobusu a hledání té správné sumy. Při další cestě k parkovacímu automatu si kolega umazal boty od bláta a musel se vrátit, aby si je očistil. Mezi tím se děti vrátily z prohlídky a na parkovací automat se úplně zapomnělo.
Po zaparkování v Drážďanech nastal čas na úklid. Jak už jsem zmínila, já se ztratím i v drogerii mezi regály, považovala jsem za samozřejmé, že kolega teď řídí a já uklízím. Když jsem se ohnula pro první lístek s nápisem Deštná, jen mi hlavou proběhla malá bezvýznamná myšlenka, že ten jeho úklid po lince, nebyl zas tak dokonalý. Potom už jsem se jenom ohýbala a jmenovala města Jihočeského kraje, kudy kolega jezdí. Deštná, Borotín, Budějovice, Hlavatce, Želeč….
„Blaženo nešvi“, okomentoval mou uklízecí snahu a lístky mi sebral. Bylo to zbytečné, vzadu se jich ještě několik krčilo mezi sedačkami. Jeho připomínky typu, že by mě nejraději někam přivázal, nechám bez komentáře. Přišel okamžik placení parkovného. Po zkušenostech z minulého parkoviště už byl kolega chytřejší a vyrazil k automatu s mincemi a překladačem. Ale ani tentokrát se nezadařilo na poprvé. Vrátil se za mnou pro několik drobných mincí, které mu chyběli. Snad vánoční stres, nebo chvilka nepozornosti způsobili, že máme parkování zaplacené na tři dny. Nebo to byl úmysl a nenápadné pozvání – když už máme zaplaceno, tak se sem ještě zítra vrátíme……
Konečně jsme šli na vánoční trhy. Po cestě nás oslovovali žebráci s plecháčkem v ruce na mince. „Izviní, já něpanimáju, što u těbja nádo.“ Kolega sice šel do mdlob, když slyšel moji ruštinu a držel si ode mě odstup větší, jak tři metry, ale na žebráky to fungovalo. Došli jsme až k obřímu kolu. Úmyslně uvádím jenom „KOLO“, protože jsme se nemohli shodnout na názvu. Vždycky to bývalo „Ruské kolo“ v Prátru zase Vídeňské kolo, ale tady? Zase nejsme nejmladší, a tak si oba dva pamatujeme hysterii při přejmenování pochoutky Ruské vejce na vejce a Ruské zmrzliny na Ukrajinskou atd. V každém případě jsme do něj nastoupili, abychom v mrazivém větru udělali fotku pro našeho dispečera, protože fotit se musí, i kdyby na chleba nebylo.
„Musíte si dát punč paní kolegyně, kdo si nedal punč na adventním trhu, jako by tu vůbec nebyl. A také budete mít na památku hrneček s letopočtem, kdy jsme tu byli.“ Svojí dokonalou němčinou objednal Kinder punč, abychom po vypití bezalkoholového punče zjistili, že hrneček je z adventního trhu, ale z roku 2020. Svůj pokus o památečný letopočet 2024 jsme ještě jednou zopakovali. Ani druhý pokus nedopadl lépe, i když jsme se posunuli do roků 2021 a 2022. V každém případě, kdybychom dostali hrneček s aktuálním rokem, asi bychom neseděli u dalšího kinder punče u stolu s hořícím ohýnkem. Přisedl si pán, který měl snahu zavést rozhovor, ale s mojí ruštinou a kolegovou dokonalou němčinou to nemělo šanci na úspěch. Při odchodu jsme si řekli alespoň bay, bay a pán mi ještě oběma rukama zamával.
Po cestě zpátky k autobusu jsme našli informační centrum, které bylo plné informací a restaurací. Našli jsme stolek schovaný za výtahem a vánočním stromkem, kam nebylo vidět ani z jedné restaurace, a tak jsme tam mohli v klidu sedět a nemuseli jsme si povinně dávat appfle štrůdle und cafe… Nevím, jestli kolega platí alimenty, splácí hypotéku, hraje hazardní hry, nebo má harém milenek, ale myslím, že ani jeden z nás by neměl problém si cokoliv koupit k jídlu. Přesto jsme si tam v klidu snědli české řízky na ruby s chlebem. K vánoční atmosféře nic nechybělo. Mým úkolem bylo zajistit svačinu, a já se zhostila toho úkolu téměř dokonale. Krabička s vanilkovými rohlíčky, lineckým a perníčky byla sladkou tečkou.
Existuje několik navigačních systémů, na kterých pracovali inženýři, které spolupracují se satelity, internetem, využívají umělou inteligenci a zjednodušují nám život. Já mám syna Míšu… Míšovi zavolám a on mě vždycky naviguje, abych někde neutrhla zrcátka, nebo neodřela autobus. Míša mi vysvětlí, jestli mám jít doprava, nebo do leva. Přece jen, nějaký ty pole ještě mám a kdybych se ztratila, mohla bych se ztratit i se svými hektary. Tady jsem Míšu nepotřebovala, protože jsem byla s kolegou, který už byl na mnoha parkovištích světa. To si tak jdeme do Drážďanech, lidí přibývá, světýlka blikají, tma houstne, muzikanti hrají, lidé vycházejí z kostelů ze mší, na zemi leží bezdomovec, opodál tančí osamělý tanečník a najednou zjistíte, že nevíte, kde jste. No, já mám Míšu, který mi rovnou místo pozdravu řekne: „Tak kde ses zase, ztratila?“ Řekne mi , co mám udělat a potom už se mnou mluví téměř vybitý telefon z toho focení a navigování a říká mi, kolik metrů mám jít doprava a kolik doleva. Kolega to jistí svým telefonem a orientačním smyslem a šťastně najdeme odstavený autobus.
Komu jdou špatně hodinky, už jsme si ujasnili na začátku našeho příběhu. Teď nastal čas, ujasnit si, komu špatně ukazuje navigace. Pravda je, že kolega měl pro jistotu navigace dvě. Sice mu každá ukazovala jiný směr, jedna doprava, druhá do leva, a mě se samozřejmě jako „Blaženě“ nevěří, rozsoudil nás pan učitel. Můj telefon a navigace pana učitele ukazovala do leva. Jak jinak navigace pana kolegy doprava. Můj telefon už tím navigováním mlel z posledního a kolega při pohledu na mě povídal: „Dejte mi ten Váš krám, dám Vám ho na nabíječku.“ Dva ku jedné zvítězilo a v cestě jsme pokračovali podle navigace mojí a pana učitele, proto jsem právě teď doma v posteli a nemusím si čerpat předplacené parkování v Drážďanech.
Cesta zpátky proběhla úplně v klidu, školáci si po sobě dokonce uklidili a já nemusela šťourat svačiny, kapesníky, sušenky a jiné dobroty z pod sedaček. Dalo by se říct, že tam, kde všechno začalo, všechno také skončilo. Stála jsem opět na přechodu pro chodce, na kterém jsem ráno trénovala chůzi sem a tam. Během několika vteřin mi došlo, že s mizejícími světly autobusu mizí i můj telefon, zapojený na nabíječce, podle kterého vstávám do práce. Naštěstí kolega dodržoval rychlost a nejel v obci víc jak padesát, tak nebyl problém mým zahraničním vozem značky LADA ho dohonit.
Musím uznat, že to byl nejhezčí adventní trh, na kterém jsem kdy byla, plný zážitků, na které se nezapomíná. I když možná bych se tam měla vrátit, abych mohla vyprávět vnoučatům, co tam všechno bylo.
