Kterak král Jiřík do Hluku vyjel, na jízdu králů s písařkou hleděl

V jednom malém království žil král Jiřík se svojí královnou. Byla to královna ze zemí dalekých za mořem schovaných. Se zdejším lidem těžko hledala společnou řeč.

Povila však králi čtyři děti. Dvě sličné princezny a dva mladé prince. Její srdce toužilo po své rodné zemi a často u okna sedávala a vyhlížela karavanu, kterou její otec vypraví, aby srdce své dcery potěšil. Často sedávala zasněná v zahradě a čekala až její kralevic přijde domů. Byla sama na výchovu mladých slečen a pánů, proto plakala často k ránu.

Vrchní velitel vojsk, nechal zbrojnici a kapličku vystavět a do služeb krále přivedl děvče jako květ. Marně se královně o králi zdálo. Její srdce smutkem tálo. Ach, nechoď pryč drahý Jiří, máš už tu večeři na talíři. Nemá Jiřík, nemá stání, na radnici ho cos pohání. Na radnici ho cos nutí, být doma mu není po chuti. Královna večeři uvařila a hned jí z okna vyhodila. Běž princi, poběž ven a přines to nádobí zpátky sem. Ve smutku pláče, nádobím háže, dětem o morálce často teď káže.

Kralevicovo srdce však pro jinou vzplálo, mladou a svobodnou, srdce si přálo. Bylo to silné tak, že ani chrabrý král neodolal. Kralevic, často s Bohem rozmlouval, nevěděl, co dělat, co si počít dál.

Zapomněl na Desatero přikázání a nepomohlo ani časté modlení a bědování. V kostele svatého Václava klečel, žmoulaje kapesník potichu brečel.

Vzal svou vyvolenou písařku na výjezdní zasedání do Hluku. Tam se sousedním králem popili a vskutku dobře se bavili. Císař s císařovnou na té výpravě také byli a tím základy naší opozice položili. Od té doby král a císař u stolu vždy válčili, až po letech na radnici síly svoje spojily.

Malíř místní v Hluku je a tuze rád maluje. Namaloval lehce zamilovaný pár, který si tam na krále a královnu hrál. Malíř myslel, že to je králova žena a zvěčnil na plátna jejich těla.

Král prosil, velmi se kál, na kolenou klečel, nešlo to tak dál. Když odjel císař, na cestu v dál, rychle se rozhodl náš Jiřík král. Do pokladny městské směle si sáhl, já jsem teď císař, já tady vládnu. Na účet lásky své peníze poslal, vědět to jeho tchán, pěstí by dostal. Večer jen Otčenáš odříkal směle, a rychle ulehl doma do postele.

Císař se vrací, je třeba se činit a všechno ze stolu rychle sklidit. Císař však zuří, co udělal král, císař té milence zlaťáky vzal. Milenka králova, nechce se vzdát povolá tatínka, přijde i kat. Drábové to řešili, soud zasedal a pracovní spor se rozehrál. Rozhodl soud, že císař je krátký musel dát písařce zlaťáky zpátky. Milenka odešla s odstupným v dáli, kynula královi, lidé se smáli. Milenka hrdě odchází středem, zlaťáky cinkají, Jiřík se kaje. Neodcházej ženo z tohoto kraje.

Sluníčko vyšlo, vykvetlo kvítí, Jiřík se cítí na koni býti. Začal zem budovat, kasičku plnit, zapomněl na lidi a hlavu svou sklonit.

I malým pážatům zábavu dopřál, jen u vstupu s kasičkou chvíli si postál. Zaplať ty mrňousi, je třeba platit a mojí kasičku poctivě plnit. Ty nejsi pro život v mém městě nutný, já mám své rytíře a ty teď zmlkni. Slzy má děťátko schované v dýmu, kuřáci kouří a necítí vinu. Kralevic však chybu udělal, a ve svých pohnutkách útočil dál. Zkuste vzít matce dítě, mládě samici, slůně slonici. Zkuste se mstít a přestat svůj hněv a zlost krýt.

Jednoho už jsme tu měli, co chtěl řídit stát jak firmu. Jenom dluhy nadělal a vůbec to nebyl král. Premiér, prezident, starosta či král, nesmí podle své vůle penízky posílat dál. Král náš milý on si myslí, že pokladna jeho je a že nemusí konzultovat s nikým svoje výdaje. Brzo lid však prozřel lehce, král už není v městě král. „Do tepláků!“ Lidé křičí, toho se král nenadál.

Teď je Jiřík sám a stále mluví k Bohu. Od něj však slyší: „Já Ti nepomohu.“ Princezny i princové odešli v dáli na svůj hrad Mobilhaim, kde svůj čas tráví. Za matkou královnou rádi se vrací nemaje vztahu k Plané nad Lužnicí. Nevinná dítka netušila, jakou zradu jejich otec a král na své matce vykonal. A královna své paměti do knihy píše a netuší, že blíží se konec rodu a její říše.

Pážata vyrostla, čas rychle utek. Mají však vzpomínky na Jiříkův skutek. Starší muž o hůlce k úřadu se blíží, bolí ho ramena, svědomí tíží. Ty bys chtěl pečovák? Syn, že Ti utek? Udělám pro Tebe patřičný skutek. Vezmi si oponu, co z divadla Ti zbyla, ulehni na trávník, jenž Tvá hlava vymyslila. Je hezky umělý a pěkně hřeje a ty Tvoje starosti strč si do…