V pohádkách vždycky zvítězí dobro. Chci, aby život byl pohádka

Příběh se stal a v této chvíli je jedno, kdo ho psal. Snad život sám? Či něčí král? Je to příběh prostý, který plyne kolem nás. A může se stát, že se něco podobného dotkne každého z nás.

Byl jeden hloupý král a malé zemi kraloval. Byl šťastný a pýchou se tak dmul, že králem je každý den vzpomenul. Léta lačnil kralovat a vrchním velitelem drábů se stát. Však jeho lid nebyl všecek hloupý a bral ho jako komedianta z pouti. Po letech snahy, slibů, velkých projevů dalo mu pár lidí důvěru.

Lidé doufali a v ty sny uvěřili, že pod tím králem už bude svět jiný. „Chci s vámi mluvit, otevřený být, aby každý chtěl v mé zemi žít. Je konec vlády, která jenom mlčí a do své kapsy zlaťáky si tlačí. Chci s vámi mluvit, poslouchat a vaše přání vykonat.“

Brzy však zapomněl, jaké sliby dal, šťastný stál před zrcadlem: „Konečně jsem král.“ Přišlo první zasedání a král je náhle jiný. Kdo ho pozoruje, tak se tomu divý. Nebudu nic říkat lide jeden sprostý, jaké kostlivce si žádáš? Veřejnosti bylo dosti. Pane řekni, co se stalo? Kam město peníze, všechny tenkrát dalo? Mlč ty jedna, neb ti zlámu kosti, jak jsem řekl: „Veřejnosti bylo dosti!“

Napsala jedna chalupnice ze vsi: „Pane řekni nám, proč bylo veřejnosti dosti?“ „Kam zlaťáky přišly? Kam se projekt poděl? Nebyl to snad nějaký prapodivný tunel? Proč statkářovi s koňmi stavíte teď, takovou drahou opěrnou zeď? Proč je drahá dá se říci? Nemá někdo pod čepicí? Řekni pane a mluv hned, já chci také zdarma zeď.

Svolal král radu, začal pikle kout. „Ta ženská je blázen a psychopat je třeba zavčas jí udolat. Umlčeti jazyk její ostrý, co je jí do toho? Já už mám veřejnosti dosti!“ Radili se pánové radili, jak by ten její jazyk zazdili. „Zakážu jí mluvit! Zakážu jí psát! Krále tady v městě musí mít každý rád.“

„Mám nápad a ve své hlavě plán,“ pravil náhle na poradě král. „Mně sice činnost hasičů a drábů příliš nesvědčí, mám rád své divadlo a tam se cítím v bezpečí. Mou přítomností na hasičské akci pár lidí přesvědčím a použiju med. Trošku medu na chleba jim máznu a slíbím, věčný ráj to na pohled. Zacinkám zlaťáky a odměnu jim pošlu, na to slyší každý člověk rád, zapomenou v téhle chvíli jasně, co znamená slovo kamarád.“

Vydal se tedy k sousednímu králi na partnerskou výpravu, kde hasiče své chválí. „Pojďte ke mně, kluci moji milý, tak povídejte, čím bychom tu vaši jednotku ještě vybavili? Kluci chcete letadlo ve výbavě mít? Žádný problém, jen se musím pivem posilnit.“

Jeden problém ale nastal, mezi hasiče se syn drzé chalupnice dostal. Poctivý byl, to je pravda, před králem však neohnul svá záda. To je cesta, pomyslel si král a mladého chalupníka si zavolal.

„Pojď sem chlapče, tvá matka nepravdy šíří, až mě z ní rozbolelo v kříži. Hlava mě z ní neskutečně bolí, co kdybych jí sebral pár hektarů polí?“

„Mlčte králi!“ Pravil mladý hoch. „Vašich řečí už bylo dost!“ Král kouká, lapá po dechu, nečekal takovou neplechu. Mladý drzý hoch koně zapřahal a jelo se domů, usedl i král. V hlavě krále zlost se vaří, přemýšlí co dál, rád by konec chalupnice drzé rychle udělal.

Přišel domů k počítači sed. Jal se diskutovat a psát „Vaše matka pane šíří samou lež. Ona je ďábel, blázen, urputná jak veš.“ „Mlčte králi! Jak už jsem vám řek, ne moje matka, vy jste samá lež.“ Král sedí, mlčí, nestačí se divit, začal nervózně kol zrcadla chodit. Měl strach, že nebude už král, ještě si to neužil, mozek přemýšlí co dál.

Běží na hrad písaře si volá, husí brk mu v ruku podá. „Piš! Dal jsem Ti zlaťáky! Budeš poslouchat a psát, jak jsem řekl, krále tady bude mít každý rád.“ Velitel stráží a hasičů klek, k zemi se sklonil a čepici smek. Dostal od krále truhličku zlaťáků, dostává od něho měsíční žold. Zapomněl na čest, poctivost, morálku, etiku, přátelství, hrdost a vděk. Jal se slova králova psát: „Chalupnice syna už také bylo dost, mé myšlenky řídí urputná zlost. Urazil mou hlavu pomazanou, jak chci já, tak se věci stanou. Už nechci tohoto hasiče mít a koukej mu pacholku ihned dohodu ukončit!“

Až jednou v ohni, neb v životě prostém bude mu potřeba přátelství mít. Až ruku natáhne a prázdná mu klesne, bude už pozdě přátelství chtít. S rukou královou potřásá lehce na cestu s dopisem vydal se jet, velitel hasičů víc říci nechce. Doručil výpověď, a řekl tak: „Já už tu na sebe nenechám řvát. Ty dělej to a ty zase ono, starosta nafouká u Tatry kolo.“

Tak jako v pohádce zazvoní zvonec, i tady se blíží nějaký konec. Vzpomeňme společně na hvězdu jasnou. Jak to tam skončilo? Než světla zhasnou?

Já kazisvět Jiří z boží vůle král, mocný panovník a hlava pomazaná zdravím vznešeného prince Ladislava. Zavolal jsem dráby, chci tu ženu drzou, uprchlici zlou dostat na lavici trestní za urážku mou. Vydejte mi ženu, co drzý jazyk má, její syn byl hasič, ten už svůj trest má.

„Chcete vyhrožovat králi? Na synovi chalupnice se mstít? Král vyhrožuje válkou, že tu všechno zničí, všechny spolky, děti, seniory, chalupnice zlé. Mlčte králi, možná jinde se vás bojí, ale tady se vás neleknem.

Lidé dobří přemýšlejte, co tu chce ten ničema. Poslouchá vás? Dobro dělá? Nebo daně zvyšuje? Nebo jenom divadélko hraje a svůj spolek dotuje? Přece nebudeme jako v pohádce brát sudlice a meče, vyhánět ho se zbraněmi? Máme přece volby, ty nám právo dají, poslat ho do dějin zapomnění.

Věřím tomu, že ten den přijde, že bude dobrá nálada, i když vím, že zasloužil by pěkných pár ran na záda.