Článek
Ti z nás, kteří mají doma jednu či více ratolestí, znají atmosféru třídních schůzek ve školách z vlastní zkušenosti. Daná atmosféra se odvíjí především od požadavků a nároků některých rodičů na učitele a vedení školy a dále od skutečnosti, zda naše dítě patří k těm problémovým či méně problémovým žákům či studentům. Slušný rodič, který zná své dítě, vstupuje na půdu školy s mírným či větším chvěním v oblasti žaludku, rodič, který si nasazuje růžové brýle a nechce si připustit, že by jakékoli pochybení ve výchově a směřování dítěte mohlo být způsobeno jím samotným, vstupuje do školy s jasným úmyslem to těm učitelkám a učitelům pořádně vytmavit.
Napadlo vás někdy, jak se asi cítí učitelé a především učitelky ženy při třídních schůzkách? Proč rozlišuji učitele a učitelky? Jednoduše z toho důvodu, že z praxe vím, že na učitele muže si rodiče netroufnou jakkoli slovně útočit. Je pravdou, že třídní schůzky se ve většině případů odehrávají celkem v poklidné atmosféře. Co si ale počít s pravidelnými stěžovateli z řad rodičů, kteří pravidelně bombardují vedení školy a jednotlivé učitele svými mnohdy nesmyslnými požadavky od pouštění Pepíčka na WC kdykoli projeví chuť se projít, přes každodenní kontrolu zápisů v sešitě žáka 7. ročníku až po zaslání konkrétních zadání avizované písemné práce? Především učitel základní školy tak často neví, má-li se smát či plakat.
Ano, pochopili jste to dobře. Jsem učitelka základní školy. Učím žáky druhého stupně především český jazyk a musím říct, že dnešní děti vynakládají daleko více úsilí na to,
aby zdůvodnily, že daná vyučovaná látka jim bude k ničemu („ajťák“ přece češtinu nepotřebuje), než aby se ji za stejnou dobu naučily. Mnozí se také netají tím, že chtějí mít hlavně pěkné známky, učení je ale nezajímá. Výsledek? Chceme pěkné známky zadarmo, vždyť jsme tou geniální generací, o které se všude píše. Když to píší na internetu, tak to přece musí být pravda.
Pravda je taková, že dnešní žák druhého stupně základní školy má v diktátu o deseti větách klidně deset i více hrubých chyb, nezná běžná česká slova, nechápe slovosled, často nepíše na začátku vět velké písmeno, je líný si přečíst zadání a jeho nejčastěji používané slovo je „nechápu“.
Co si s tím má tedy chudák učitelka počít? V den třídních schůzek má chuť sundat z dveří kabinetu cedulku se svým jménem, aby ji rodiče nenašli. Tak alespoň zavře dveře spojovací chodby, aby to vypadalo, že dál už se nachází snad už jen sklep. V den třídních schůzek doufá, že tentokrát na ni žádný rodič nebude sprostě řvát, nebude vyhrožovat podáním stížností nejlépe až na ministerstvo a ona si tak na dalších pár měsíců možná rozmyslí svůj odchod ze školství, protože ji její práce baví a naplňuje.
Posuďte sami, zda je to k pláči či k smíchu. A pamatujte, že ani nejlepší učitel nenaučí nic žáka, který se nic naučit nechce.
