Článek
Jsem učitelkou českého jazyka a literatury na druhém stupni základní školy a už nějakou dobu učím na jedné rozrůstající se vesnické škole. Přes různá úskalí, která učitelskou profesi provází, jsem svoji práci měla vždycky ráda.
Najednou nastala situace, kdy jsem vážně onemocněla a na celý rok jsem se musela se školou rozloučit. Byla jsem tehdy třídní učitelkou žáků 8. třídy a nedokázala jsem si představit, že ty „svoje“ děti budu muset opustit. Děti byly naprosto úžasné. Po celou dobu mé nemoci jsme se vzájemně navštěvovali, děti mi psaly, posílaly fotografie a byly mi velkou oporou. I s jejich rodiči jsem byla stále v kontaktu. Po roce jsem se k těmto „svým“ dětem vrátila a společně jsme prožili jejich odchod ze základní školy.
O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem v novém školním roce začala v šestých třídách vyučovat český jazyk, jak se změnilo smýšlení dětí i rodičů. A jelikož šesťáci měli ve znalostech a dovednostech v tomto předmětu značné rezervy a chování některých z nich nemělo se slušností nic společného, rozhodla jsem se, že si v rámci třídních schůzek přátelsky popovídám s jejich rodiči, abychom předešli případným nedorozuměním. V dřívějších dobách to vždy fungovalo a já si, velmi naivně, myslela, že přátelský přístup bude fungovat i nadále.
Těsně před avizovanou třídní schůzkou se paní ředitelce ohlásil jeden rodič, který požadoval na schůzce její přítomnost a zápis z této schůzky. V tuto chvíli nikdo netušil, co se bude dít, jen bylo jasné, že s přátelstvím to nebude mít nic společného.
Nastala hodina H a já jsem spolu s paní ředitelkou a paní zástupkyní předstoupila před asi čtyřicet rodičů. Někteří z nich mi už předem napsali, že jsou za uspořádání schůzky rádi. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme v zadní části třídy uviděly zmíněného rodiče i s jeho jedenáctiletým synem, který byl žákem jedné z šestých tříd. Pán na mě začal vykřikovat něco o tom, že ve školství nemám co dělat a že od té doby, co v šesté třídě vyučuji, se jeho syn musel začít učit, což považoval za naprostou nehoráznost.
Já jsem odmítla cokoli komukoli sdělovat v přítomnosti žáka, kterému mé informace rozhodně určené nebyly. Pán s odchodem syna nesouhlasil, já jsem také nehodlala ustoupit. Až paní ředitelka tatínka přemluvila, aby jeho syn odešel s tím, že později bude zavolán a bude se moci vyjádřit.
To byl velmi zásadní okamžik v této, ze strany vedení školy, značně nezvládnuté situaci. Já jsem v rámci možností rodičům řekla pár vět s odkazem, že mě mohou navštívit osobně v kabinetě, jelikož se vzhledem k onomu neustále vykřikujícímu tatínkovi nedalo rozumně s kýmkoli diskutovat. Paní ředitelkou jsem pak byla vyzvána k odchodu ze třídy a další jednání probíhalo v mé nepřítomnosti. Rodičům ostatních žáků školy jsem se musela věnovat poněkud nedůstojně na chodbě, ale zde vše alespoň probíhalo v přátelském duchu. V průběhu další hodiny se ze třídy trousili znechucení rodiče a loučili se se mnou se slovy, že něco takového snad ani není možné a takový diletantismus ze strany jakéhokoli vedení ještě nezažili.
Po nějaké době jsem byla opět přivolána do třídy, kde dostal slovo onen jedenáctiletý žák šesté třídy. Osočoval mě ze všeho možného i nemožného, na což jsem reagovala již pouze tím, že se žákovi šesté třídy zpovídat nebudu a odešla jsem. Několik rodičů mi pak sice napsalo, že se mnou naprosto souhlasí a podporují mě, ale co z toho, když veřejně se nikdo neozval.
A jaké bylo vyústění tohoto trapného incidentu? Jelikož v té době odešla ze školy má kolegyně češtinářka, požádala jsem, abych mohla místo inkriminované třídy převzít výuku v její třídě. A tak se v průběhu roku změnil rozvrh a mé žádosti bylo vyhověno. Třídu, z níž pocházel onen žák, který se mě za přispění svého otce nerozpakoval veřejně pomlouvat, učily pak český jazyk hned tři učitelky, z nichž pouze jedna má odpovídající aprobaci.
Musím poznamenat, že tento tatínek se nikdy nepokusil o jakékoli osobní setkání se mnou a já ho dodnes osobně neznám. Tento tatínek se vyslovil, že se mnou má problém jako s člověkem a nikdy se mnou nechtěl osobně mluvit. Dodnes nechápu, jak někdo může nenávidět někoho, koho vůbec nezná. To je ale otázka spíše pro psychiatra.
Tento „milý“ tatínek na mě následně poslal Českou školní inspekci. Ta do školy přišla, její pracovníci se mnou vůbec nemluvili a závěr zněl, že vedení školy neplní správně, dostatečně a účelně kontrolní činnost.
Nikdo ničeho nedocílil, jen spousta lidí přišla o čas a zbytky iluzí, děti o plnohodnotnou výuku. Od té doby mi paní ředitelka neustále vyčítá, že kvůli mně přišla do školy ČŠI. Možná by se měla znovu podívat do inspekční zprávy, přečetla by si tam totiž, že pochybení bylo na její straně, a nikoli na mé.
Je smutné, že někteří ředitelé škol se nedokáží zastat svých učitelů a podléhají hrstce problémových jedinců, což poškozuje celkovou pověst školy a v praxi se upřednostňují dobré vztahy s rodiči a zřizovatelem na úkor úrovně vzdělání.
Tak nějak takto dokáže učitelům zpříjemnit jeden rodič celý školní rok. Děkuji slušným žákům i jejich rodičům. A těm, kteří by učitele nejraději poslali k pásu do fabriky, bych vzkázala, aby si uvědomili, že učitelé tu jsou i pro jejich děti. Těmto věčným kritikům bych přála, aby si mohli učitelské povolání vyzkoušet. Bohužel si ale nemohou podobná učitelská dobrodružství užívat, protože na to nemají vzdělání.
