První známý vládce na našem území. V dětství byl rukojmím, jako krále se ho bál i mocný Řím

Římská expanze císaře Octaviana Augusta v Germánii počítala s posunutím římské hranice dále na sever, k Dunaji z jihu a k Labi od západu. Důsledně realizovaný plán přinesl své ovoce a pod velením vojevůdce Drusa st., ověnčeného přídomkem Germanicus, překročily římské legie Rýn a skutečně postoupily až k Labi. Římské plány se nečekaně zvrtly roku 6 po Kr. právě ve chvíli, kdy se tehdy ještě vojevůdce Tiberius rozhodl zlomit poslední potenciální hrozbu ve Velké Germánii, krále Marobuda, jediného vážného konkurenta Říma. Proč se Římané Marobuda obávali?

Král Marobud je prvním vládcem na českém území, kterého známe jménem. Ano, informace zajímavá, ale nic neříkající. Téměř nic nám neříkají ani dobové prameny o jeho původu a mládí. Víme, že Marobud byl vychován v Římě se vším, co k tomu patřilo. Jak se dostal mladý Germán do Říma? Velmi pravděpodobně sem přišel jako rukojmí, byl tedy zřejmě synem některého z germánských kmenových náčelníků či králů. Bylo běžnou římskou praxí brát rukojmí, aby byla zachována loajalita nepřátel. Marobud se tak v Římě mohl setkat s dětmi ze všech koutů římského světa, s nimiž ho pojil stejný osud. Jedním z takových rukojmí byl např. i Herodes Antipas, syn judejského krále.

V okamžiku, kdy Marobudova výchova skončila a byl dostatečně způsobilý splnit své poslání, byl vyslán zpět k Markomanům, aby je vedl ve shodě s Římem. Kdy přesně k Markomanům Marobud přišel? Nevíme. Avšak v době, kdy Markomani přišli do Čech, což bylo někdy mezi lety 9 - 6 př. Kr., už je vedl právě Marobud. Česká kotlina se pak stala novým domovem kmene a také srdcem rodící se Marobudovy říše.

Marobud přišel k Markomanům přibližně v době, kdy vojevůdce Drusus s legiemi pronikl až k Labi a získal kontrolu nad kmeny Cherusků a Chattů, sousedících s Markomany. Nedlouho před Marobudovým příchodem byl Markomany vyhnán jejich král. Jeho nástupce byl zřejmý. Roky strávené v Římě Marobuda vybavily pro budoucí poslání vskutku dobře. Markomané měli přirozené obavy z postupující římské mašinerie a povinností nového krále bylo zajistit jim bezpečí. Rozhodl se tedy Markomany odvést daleko od římského ohně a mečů. Nejvhodnějším řešením se nabízel odchod na východ a zde se usadit v Boiohaemu, zemi keltských Bójů, s nimiž Markomani dlouhé roky hraničili. Ostatně tato skutečnost dala kmenu Markomanů i jméno, které lze vyložit jako hraničáři.

Boiohaemum bylo zemí, kam již dříve odešli někteří příslušníci kmene. Tato země byla z nemalé části uprázdněná, neboť se mnoho Bójů vydalo na východ, aby podobně jako Markomané nalezli nový, bezpečnější domov. Ti, kteří zůstali, nepředstavovali hrozbu, naopak. Bójové byl kulturní lid, jehož poznatky byly v příštích letech, kdy žili bok po boku s Markomany, přínosem i pro nás. Sluší se však poznamenat, že ještě před Markomany osídlil bójské území germánský kmen Hermundurů.

V nové zemi byly více než vhodné podmínky pro to, aby se Markomani stali silnými. Dobře chráněni za hradbou hor, se zdroji železné rudy nutné pro výrobu nástrojů a zbraní, s úrodnou půdou podél řek k obživě. Marobud mohl začít budovat vojsko a navazovat spojenectví. Jeden po druhém se přidávaly germánské kmeny s bližšího i vzdálenějšího okolí. Některé se nechaly získat silou slov, jiné přesvědčily štědré dary a dalším imponovala síla Marobudova vojska. Tak se postupně přidali Lugiové, Gótové i svébští Semnonové. Pod hrozbou válečného tažení tehdy ještě vojevůdce Tiberia se k Marobudovu svazku připojil i kmen Langobardů, který opustil tehdy novou a brzy zaniknuvší provincii Germania. Tento vývoj Římany značně a pochopitelně znepokojoval. Později se k Marobudovi připojili též Hermunduři, kteří sídlili u Labe, rovněž i Sibinové ze severu a také bojovní Kvádové z Východu.

Říše, v jejímž čele Marobud stál, se postupně vyvinula v největší „stát“ svobodných barbarů. Jistě, že markomanský král nemohl tak velkému celku vládnout zcela sám, stejně jako nemohl zcela sám vládnout císař Augustus, i když rozhodující slovo mu patřilo. Marobud se opřel o tradici svého lidu a vládl za účasti rady starších, jejíž autorita byla nezpochybnitelná. Velkou oporou mu byla družina, složená z nejlepších mužů jednotlivých rodů a bylo-li třeba učinit důležité rozhodnutí, shromáždili se všichni bojeschopní muži, aby rozhodli silou svého hlasu. Marobud po římském vzoru také vybudoval vojsko o síle sedmdesáti tisíc pěších a čtyř tisíc jezdců, které dostávalo pravidelný plat. Rovněž zavedl některé úřady a nastavil přísné zákony, což mu však k vlastní škodě v pozdějších letech příliš neprospělo. Na to byli Germáni příliš svobodomyslní.

S Římem Marobud udržoval přátelské styky a do svého sídla v srdci Boiohaema pozval římské kupce, kteří do barbarika přiváželi vzácné zboží jako byly látky, bronzové nádoby, šperky, zbraně či víno. I Germáni měli co nabídnout, a tak na jih putovaly vozy naložené kožešinami, voskem, obilovinami a co zajímalo Římany především, otroky. Nikdo na sever od Alp se Markomanům nevyrovnal. A v tom byl právě ten problém.

Vzestup svobodné říše germánských kmenů, blízkost římským hranicím i fakt, že Marobudova politika byla nezávislá, nikoliv loajálně prořímská, jak Římané při Marobudově odchodu doufali, vzbuzovaly u Římanů strach. Římská ultimáta Marobud nevyslyšel, pranic se mu totiž nelíbilo, že by se jeho Germáni měli stát součástí římské provincie a tvořit Římu hráz proti kmenům ze severu. Pokus zlomit vůli Markomanů silou a přimět je, aby se podvolili, přišel osm zim před smrtí císaře Augusta. Tehdy se shromáždilo vojsko, kterým ani Julius Caesar nevládl, složené z pomocných sborů dvanácti legií.

Římané zvolili vskutku skvělou strategii, jak Markomany srazit na kolena. Chtěli je sevřít do kleští z východu i západu. Z Carnunta v Pannonii pochodoval sám Tiberius se sedmi legiemi a z Mogontiaca (Mohuč), které již tehdy bylo pevným táborem, táhl Sentius Saturninus v čele pěti legií. Spolu s ním pochodoval v římských službách i Arminius z kmene Cherusků, který byl stejně jako Marobud poslán do Říma jako rukojmí, kde byl vychován a později se vrátil, aby vedl svůj kmen.

Velleius Paterculus, přímý účastník událostí, vypráví, že Marobud „vojsko vybudované k ochraně své říše a neustálým výcvikem dovedené téměř až k římské disciplíně dostal v krátké době na tak vynikající úroveň, že bylo postrachem i našeho impéria. K Římanům se choval tak, že nevyvolával válečné konflikty, ale dával najevo, že v případě napadení má více než dost sil a je odhodlán postavit se na odpor. Na tohoto muže a na tuto oblast se Tiberius Caesar rozhodl zaútočit … Caesar již dokončil přípravy v zimním táboře u Dunaje a posunul své vojsko, takže nebyl vzdálen od prvních pozic nepřítele více než pět dní pochodu … Ale v tom se celá Pannonie, zvlčilá, protože si užívala výhod dlouhého míru, a plná sil, domluvila na společném plánu s Dalmácií a se všemi kmeny v té oblasti a chopila se zbraní“.

Bylo třeba akutně zasáhnout proti rozsáhlému povstání, a tak sešlo z tažení do České kotliny proti Marobudovi. Někteří z velmožů králi radili, aby římských potíží využil a vpadl jim do zad. Takové počínání by ale bylo velmi krátkozraké. Dlouhodobá pozornost Říma by se zcela a úplně obrátila proti Markomanům, čemuž by dlouhodobě nemohli čelit. Marobud Římany znal velmi dobře a věděl, že by to byl počátek konce. Ke slovu se dostalo umění diplomacie. Nedůvěra nyní panovala na obou stranách, a tak Tiberius vyslal své posly k Marobudovu dvoru s nabídkou míru a vzájemné dohody. Marobud přijal. Téhož roku došlo k uzavření smlouvy mezi Římem a Markomany o přátelství a vzájemném respektu. Marobud byl uznán králem a označen za přítele Říma. Tím byla na další roky zajištěna prosperita markomanské říše.

Válka v Pannonii trvala čtyři roky a vyžádala si nasazení osmi legií z celkového počtu jedenácti, které operovaly v Germánii. Avšak s výjimkou Markomanů, kteří nevystupovali nepřátelsky, byly všechny silné germánské kmeny zpacifikovány. Ke kontrole téměř dvacet let systematicky dobývaného území, plného bojovných, primitivních, prolhaných a neorganizovaných barbarů, jak je Římané vnímali, tři legie postačovaly. Ba co víc, roku 7 císař Augustus oficiálně deklaroval vznik nové provincie Germania a jejím guvernérem jmenoval Publia Quintilia Vara, jemuž zůstaly k dispozici pouze tři legie.

„Varus Quintilius …, uvyklý spíše poklidnému životu v táboře než na bitevním poli, ale se slabostí pro peníze,“ charakterizuje guvernéra Velleius Paterculus. Přibližně ve stejné době, kdy se Varus ujal svého úřadu, vrátil se z války v Pannonii také římský velitel Arminius. Byl to člověk velkých ambicí, což ale nemění nic na skutečnosti, že příčinu k povstání Germánů zavdali sami Římané svým tvrdým přístupem a vysokými daněmi. Arminius nejprve přesvědčil sousední porobené kmeny, aby se přidaly k Cheruskům a na Římany zaútočily. Ne však v otevřené bitvě, ale tak, jak to umějí barbaři nejlépe. V členitém terénu, v lese, ze zálohy a bez varování.

„Do svého záměru zasvětil nejprve pár, potom víc jednotlivců. Řeční a vysvětluje, že Římany lze porazit, od plánu přejde hned k činu a stanoví dobu zákeřné pasti,“ líčí barvitě Velleius Paterculus. Na podzim roku 9 pak Arminius guvernéru Varovi poslal klamavou zprávu o povstání. Varus cítil povinnost i příležitost se s Germány vypořádat. Netušil, že své tři legie vede do Arminiovy pasti. Varus vedl svou dvaceti tisícovou armádu neznámým, lesnatým a bažinatým terénem přímo do oblasti, kde měly operovat vzbouřené kmeny. Věřil slovům Arminiovým, neměl důvod pochybovat, byl to přece poloviční Říman, loajální a věrný.

V místech známých jako Teutoburský les Arminius zaútočil na Varovy legie. „Sevřeni lesy a mokřinami, byli zákeřně zmasakrováni do jednoho nepřítelem, kterého jindy pobíjeli jako dobytčata a jehož život nebo smrt závisela na jejich hněvu nebo milosti.“ Římský dějepisec vystihl podstatu události naprosto dokonale. V třídenní bitvě bylo římské vojsko zcela zničeno, Arminius v čele svých Cherusků slavil vítězství, zatímco císař Augustus přišel o celou severní armádu. Tři římské legie – XVII, XIIX a XVIII – přestaly existovat. Porážka natolik otřásla Římem, že tyto legie již nebyly nikdy obnoveny.

Arminius však plánoval dál a jako výzvu k pozvednutí meče proti Římu uťal Varovi hlavu a nechal ji dopravit do rukou Marobudových. Markomanský král však výzvu nepřijal, jsa si vědom toho, že by to Markomanům nijak neprospělo. Nehodlal porušit smlouvu s Římem, Varovu hlavu vzal a poslal ji císaři.

Arminiův čin nezůstal bez odezvy. Ztrátou provincie Germanie se Římanům uvolnily ruce, a tak se proti Arminiovi vypravil vojevůdce Germanicus, aby krutě ztrestal vzbouřence. Sedm let po události v Teutoburském lese ničil vítězný Germanicus jednu osadu za druhou až se s Arminiem utkal v bitvě na pláni Idistaviso. Cheruskové byli zmasakrováni, avšak Arminius uprchl a znovu se Římanům postavil. Byl opět poražen, štěstěna ale při Arminiovi stála a on ještě jednou vyvázl.

V situaci, kdy v Germánii zuřila válka, se Marobud snažil dostát smlouvě s Římem a být neutrální. Přesto se konfliktu nevyhnul, byl totiž největším Arminiovým rivalem. Aby oslabil Marobudovu pozici a přitáhl k sobě další spojence, začal Marobuda očerňovat jako zrádce svobodných kmenů. Podařilo se mu zlákat Langobardy a Semnony, kteří dosud byli ve svazku s Markomany. Arminius spojence nutně potřeboval, neboť u mnoha Cherusků upadl v nemilost, na Marobudovu stranu se připojil i jeho strýc Inguiomer. Střet s Arminiem byl nevyhnutelný.

Roku 17 došlo k bitvě. „Řadili se k pravidelnému boji se stejnou nadějí na obou stranách a neútočili již neuspořádanými výpady v rozptýlených tlupách, jak tomu kdysi bývalo u Germánů; dlouhým válčením s námi si totiž zvykli držet se svých praporů, zajišťovat se zálohami a poslouchat rozkazů svých velitelů,“líčí způsob boje Tacitus. Boj byl vyrovnaný, oba vůdci přišli o pravé křídlo. Všichni čekali novou bitvu, která by rozhodla, ale Marobud takticky přeložil svůj tábor na návrší, kde se chtěl přeskupit. To Arminius považoval za uznání porážky a patrně to tak pochopili i Marobudovi spojenci, neboť se k Arminiovi připojili Hermunduři a Gótové.

Aktuální poměr sil nedával Marobudovi jinou možnost, „když byl přebíháním vojska znenáhla oslaben, ustoupil do území Markomanů a poslal vyslance k Tiberiovi s prosbou o pomoc. Dostal odpověď, že se neprávem dovolává římských zbraní proti Cheruskům, když Římany v boji proti témuž nepříteli nijak nepodporoval. Ale přece poslal Drusa, jak jsme uvedli, aby zajistil mír,“dokládá Tacitus. Vojevůdce Drusus pak „podněcoval Germány k rozbrojům a k tomu, aby se po Marobudově pádu na něho doráželo až k jeho záhubě“.

Marobud ctil smlouvy a spojenectví, věřil tedy, že ho Římané podpoří. Nikdy proti Římanům nepozvedl meč, přesto byl považován za hrozbu výrazně větší než Arminius. Marobud podcenil římskou lstivost a ambice. Poselstvo se vrátilo s nepořízenou a Marobud pochopil, že vzájemné soupeření mezi germánskými kmeny Římanům vyhovuje a smlouvou, kterou spolu uzavřeli, si Římané jen koupili čas. Nebylo v zájmu Říma, aby za severní hranicí kvetlo organizované království se silnou armádou a schopným vládcem, které by mohlo ohrozit jeho velmocenské plány.

Marobud byl nyní obklíčen nepřáteli. Za hranicí Římané, v barbariku Arminius a v Boiohaemu se situace využili nespokojení markomanští velmožové. A tehdy se chopil příležitosti jistý Katvalda, jehož před lety Marobud vyhnal ze země. Byl příhodný čas k pomstě. Zjednal si podporu Gótů a „vtrhl se silným vojskem do území Markomanů, podplatil přední muže, aby se s ním spolčili, a potom vpadl do královského sídla a tvrze ležící nablízku.“ Marobud se svými věrnými musel uprchnout, zatímco Katvalda zaujal jeho místo.

Marobud neztrácel naději a vypravil se na jih, aby požádal o pomoc císaře Tiberia. Pro něj ale věc za římskou hranicí skončila. Vůči Marobudovi se sice stavěl jako přítel, nabízel mu útočiště, zároveň ale také možnost volného odchodu z Itálie, bude-li o to stát. O vojenské pomoci ani slovo. V senátu pak Tiberius mluvil zcela jinak, když prohlašoval, že „tak nebezpeční nebyli ani Filippos Athéňanům ani Pyrrhos a Antiochos římskému národu. … vylíčil velikost tohoto muže, divokost kmenů, které mu byly poddány, a jak blízký Itálii je to nepřítel, i svá opatření k jeho zničení.“

A tak Marobud zůstal v italské Ravenně, kde žil sice důstojně, ale pod stálým dohledem. Římané ho nehodlali pustit, byl jejich pojistkou proti germánským kmenům. Pokud by nastaly potíže, mohl se Marobud s římskou pomocí kdykoliv vrátit na trůn jako klientský král. K tomu však nikdy nedošlo a kdysi mocný král Marobud, pán Boiohaema a vůdce mnoha kmenů, strávil dalších 18 let v Itálii. První známý vládce českých zemí zemřel v Ravenně mezi lety 37–38 a byl tu také pohřben.

Další literatura:

Droberjar, Eduard: Příběh o Marobudovi a jeho říši. Praha 2000.

Hrdina, Jan: Bohemané: Prvních tisíc let českých dějin, Praha 2024.