Svatý Vojtěch: Kritizoval mocné, skrýval cizoložnici a nedal si poradit. Nakonec mu usekli hlavu

Vojtěch byl na cestě už dlouho. Nezbylo mu prakticky nic, kvůli čemu by zůstával v civilizovanějších krajích. Přemítal o tom, proč ho Bůh vystavuje tolika zkouškám a pokaždé došel k jedinému závěru. Je povolán k tomu, aby konal pro vyšší dobro, aby hříchy obracel v ctnosti a nevěřící přivedl na pravou víru. Byl daleko od všeho, co znal nejen on, ale i většina jeho souvěrců. Tady křesťanský Bůh neměl žádnou moc. Prastaré mohutné stromy a pohanské modly mu dávaly sílu, upevňovaly jeho víru a přesvědčení, že všechno špatné ho vedlo právě sem, aby se zasloužil o větší slávu boží. Co ale pražského biskupa přivedlo až do těchto končin, kam se žádný křesťan neodvažoval vstoupit?

Vojtěchův příběh se začal psát pravděpodobně na hradišti v Libici (Libice nad Cidlinou) v polovině 10. století. Byla to doba vlády knížete Boleslava I., který po smrti bratra Václava začal uskutečňovat vlastní vizi rozvoje mladého přemyslovského státu. Je nepochybné, že vzestup za Boleslava I. by nebyl tak rychlý a úspěšný, kdyby k němu nevytvořil podmínky jeho předchůdce Václav. A stejně tak i Boleslav připravil půdu svému synovi Boleslavovi II., aby úspěchy dále rozvíjel a z českého knížectví vytvořil středoevropskou velmoc. Boleslav I. však nebyl jedinou vlivnou osobou, která v této době dbala o prospěch svých potomků a velikost svého domu. Nějakých šedesát kilometrů východně od Prahy leželo sídlo jiného mocného rodu, který se mohl s Přemyslovci směle měřit. Hlavou tohoto rodu byl jakýsi Slavník, jenž dal rodu své jméno.

O Slavníkovi působivě vypráví kronikář Kosmas a zjevně mu svými slovy projevuje značnou náklonost. Důvod? Byl přece otcem sv. Vojtěcha, kterému Kosmas ve své kronice straní. Přesto nelze pochybovat o tom, že Slavník byl muž energický a charismatický, kterého bylo všude plno. V počátcích Slavníkovci jistě rozvíjeli své panství na východě středních Čech ve shodě s Prahou, jak napovídá skutečnost, že jim Boleslav I. svěřil do správy hradiště Malín u Kutné Hory. Jen těžko si lze představit, že by Boleslav toleroval někoho, kdo by neuznal jeho svrchovanost, pokud tedy nešlo o spolupráci přímo na základě pokrevní spřízněnosti. Skutečný vztah mezi Přemyslovci a Slavníkovci zatím zůstává záhadou. Po boku Přemyslovců Slavníkův rod vyrostl, nabyl značného vlivu a jeho budoucnost byla zajištěna. Se ženou Střezislavou měl Slavník šest synů; Soběslava, Vojtěcha, Spytimíra, Pobraslava, Čáslava a Pořeje. Jeho nemanželským synem byl pak Radim (Gaudentius). Když roku 981 Slavník odcházel na věčnost, věřil, že pokračování rodu je zabezpečeno.

Zatímco nejstarší Slavníkův syn Soběslav byl předurčen k tomu, aby po otci převzal vládu a ochranu nad rodem a jeho državami, mladší Vojtěch se měl věnovat duchovní dráze. S prvními kroky ve víře mu pomohli kněží, žijící na Libici. Roku 962 slavníkovské hradiště navštívil pozdější magdeburský arcibiskup Adalbert, který se tehdy vracel z misionářské výpravy na Kyjevskou Rus, kam byl pozván kněžnou Olgou. Kyjevští však neměli pro Adalbertovy snahy pochopení, pobili jeho společníky a pouze Adalbertovi se podařilo vyváznout. Když procházel Čechami, zastavil se na libickém hradišti, kde biřmoval malého Vojtěcha Slavníkovce. Patrně právě tehdy vzniklo pouto, které mladého Vojtěch přivedlo o deset let později do Magdeburgu, kde se pod patronátem již arcibiskupa Adalberta věnoval dalších devět let, mezi roky 972 až 981, studiu teologie.

Po návratu do Čech se vzdělaný Vojtěch stal pomocníkem prvního pražského biskupa Dětmara, který tento post zastával od roku 976. Samotné biskupství v Praze vzniklo o tři roky dříve. Když na začátku roku 982 biskup zemřel, stal se Vojtěch jeho nástupcem. Druhým pražským biskupem byl zvolen 19. února 982 na Levém Hradci. Do úřadu pak byl oficiálně uveden císařem Otou II. ve Veroně. Svého úřadu se jako člověk hluboce věřící a zbožný ujal svědomitě a hned po návratu do své diecéze začal uskutečňovat svou vizi šíření křesťanství.

Biskup Vojtěch byl horlivým příznivcem tzv. clunyjského hnutí, jehož hlavní myšlenkou bylo vymanění církve z moci světských pánů. Vojtěch žil a dýchal pro ideu silné nezávislé křesťanské církve, odmítal držet krok s knížetem jako jeho kaplan a usiloval o politickou váhu a vážnost biskupského úřadu. Bez okolků vystupoval s kritikou českých velmožů i knížete samotného a vytýkal jim zachovávání pohanských zvyků, opilství i mnohoženství. „Řídíce se jakýmsi zmateným náboženstvím svátky zachovávali, dnů postních však naprosto nedbali, oddávajíce se rozkoším,“ vypráví Bruno z Querfurtu, Vojtěchův životopisec, misionář a mučedník, který biskupa poznal při pobytu v Římě. Vojtěch neušetřil ani kněží, kteří se podle něj měli zříci manželství a více dbát církevních regulí. Velmi kriticky vystupoval také proti obchodování s křesťanskými otroky, čímž ale přímo útočil na ekonomickou prosperitu přemyslovského státu. Velmožové se pochopitelně stavěli na odpor a sebevědomý kníže Boleslav nebyl stavěný na to, aby jeho autoritu zpochybňoval o generaci mladší biskup, od něhož očekával, že bude loajální. Avšak Vojtěchova loajalita byla vyhrazena pouze Bohu a jeho zákonům.

Se svou kritikou Vojtěch neuspěl, mocní mladého českého státu nebyli připraveni nastoupit cestu nápravy a odříkání. Rozhodl se tedy ustoupit Vojtěch a po pěti letech v úřadu pražského biskupa opustil společně s nevlastním bratrem Radimem Čechy. Toužil podniknout pouť do Jeruzaléma k hrobu Kristovu, nejprve však zamířil do Říma, aby odtud putoval dál do Svaté země. Osud tomu zřejmě chtěl, že se v Římě Vojtěch setkal s císařovnou Theofano, vdovou po císaři Otovi II., která prý Vojtěchovi věnovala štědrý dar ve stříbře na podporu jeho cesty na Východ. Vojtěch ale všechno obratem ruky rozdal chudým…

Z Říma se Vojtěch vydal vstříc Jeruzalému, jeho cesta však skončila v klášteře Montecassino, kde „ho pokárali a zbožně napomenuli opat i bratři, aby nemařil života neužitečným touláním, nýbrž setrval na místě a tak lépe nashromáždil ovoce ctností“. Tak to alespoň popisuje Bruno z Querfurtu. Vojtěch tedy opustil myšlenku na dalekou pouť a zůstal v benediktinském klášteře, odkud ale brzy odešel do řeckého kláštera ve Vallelucio, aby nakonec zakotvil v klášteře sv. Bonifatia a Alexia na římském Aventinu. Právě zde složil roku 990 řeholní slib

Mezitím zůstávaly Čechy bez svého biskupa, a tak kníže Boleslav vyslal poselstvo do Říma, aby Vojtěcha přesvědčil k návratu. Přece jen diecéze bez svého biskupa nebudila dobrý dojem, nelze vyloučit, že na Vojtěchovo povolání zpět tlačil i mohučský arcibiskup Willigis. Byl to důležitý úkol, a tak kníže vyslal do Říma Vojtěchova vychovatele a svého vlastního bratra. Českou žádost podpořil v Římě i papež a opat aventinského kláštera, Vojtěchovi tedy nezbývalo než svolit a vrátit se do Čech. Raději by zůstal v Římě, ale vyslanci ujišťovali, že Čechové „napraví, v čem pobloudili, odčiní, v čem se provinili, zanechají zlého a budou usilovati o dobré“. Vojtěch se ale nevracel sám. Jako doprovod si zvolil skupinu italských benediktinských mnichů, s jejichž pomocí založil první mužský klášter v Čechách, klášter na Břevnově, vysvěcený 14. ledna 993.

Poměry v Čechách ale zůstaly při starém. Životopisec Bruno líčí příhodu, kterak se jakási dáma dopustila cizoložství. Věc se ale provalila, a protože chtěl manžel ženu zabít, „ona pak zděšena se utekla k biskupovi a ten ji ukryl v chrámě svatého Jiří za oltářem, aby vyjednával o zadostiučinění a jí zachránil život. Znenadání však přijde ozbrojený dav a vyhrožuje oběma, biskupovi i ženě, mečem, nevydá-li cizoložnici. … Přišel zrádce, vyzradil tajemství a ukázal, kde je žena skryta. Co jí je platno, že se uchýlila ke svatostánku? … Vnikli do chrámu, vytáhli za vlasy třesoucí se ženu a sťali jí hlavu“. Podle všeho se toho moc nezměnilo, „hříchy vzrůstaly, staré neřesti nepřestávaly, nových den ze dne přibývalo. Mluva skutků ukázala, že všecky jejich dobré sliby byly lživé“.

Za takových okolností odmítl Vojtěch nadále v Čechách zůstávat, ve 2. polovině roku 994 opět složil úřad biskupa a vydal se do Říma. Jeho cesta vedla přes Uhry, kde Vojtěch na nějaký čas setrval a při té příležitosti údajně biřmoval knížecího syna Waika, který přijal jméno Štěpán. Ano, byl to pozdější král Štěpán I., jemuž se dostalo i svatořečení. Z Uher Vojtěch pokračoval do Říma, kde se uchýlil opět do aventinského kláštera. Právě zde ho zastihla zpráva o vyvraždění jeho rodu na hradišti Libice.

Slavníkovci v průběhu několika málo desetiletí nabyli značné moci i významu a v 90. letech 10. století, za zcela odlišné situace hospodářské i politické, mohlo svébytné slavníkovské panství jisté kruhy u knížecího dvora značně znepokojovat. Vždyť Slavníkovci razili vlastní mince, měli akceschopné vojsko, udržovali vztahy s císařským dvorem a člen rodu Vojtěch zastával post pražského biskupa, druhého muže státu. Je obtížné hodnotit s odstupem tisíciletí, avšak je zřejmé, že s takto rozdanými kartami nemohli Přemyslovci hrát navěky. Slavníkovci svým působením zpochybňovali knížecí autoritu, některými svými činy na sebe doslova upozorňovali. Zřejmě prvním důrazným krokem k umravnění Slavníkovců byl zábor na suroviny bohatého Čáslavska počátkem 90. let 10. století a situaci rozhodně neprospěla aktivita biskupa Vojtěcha, kritizujícího knížete i ostatní velmože za prohřešky proti slušným mravům.

Kalendář se přehoupl do roku 995 a mladý císař Ota III. vytáhl proti polabským Obodritům (Bodrcům). Zřejmě v rámci plnění spojeneckého závazku se k expedici připojil také český kontingent pod velením nejstaršího knížecího syna Boleslava, toho jména třetího. Součástí, anebo možná samostatně, se tažení účastnil také Soběslav, hlava rodu Slavníkovců s ozbrojeným oddílem libických bojovníků. Při té příležitosti si nezapomněl postěžovat císaři na útlak svého rodu Přemyslovci. Následující spád událostí jistě nebyl náhodný.

V nepřítomnosti Soběslava a jeho bojovníků došlo k přepadení, obležení a 28. září 995 vydrancování slavníkovského centra na Libici. Čistce unikli pouze nepřítomní Soběslav, Vojtěch a jejich nevlastní bratr Radim. Poté, co se Vojtěch dozvěděl o libickém masakru, navždy opustil myšlenky na návrat a vyhledal azyl u dvora polského knížete Boleslava Chrabrého.

I přes tragické události v Čechách Vojtěch opět vyslyšel mohučského arcibiskupa, aby se vrátil do biskupského úřadu. Vojtěch svolil s podmínkou, že se vrátí pouze v případě, že o něj budou Češi stát. Brzy se však ukázalo, že jeho přítomnost je v Čechách přinejmenším nežádoucí. A tak, zbaven pout povinnosti, zamířil s papežovým svolením na sever do polského Hnězdna, aby odtud podnikl vysněnou cestu k pohanům a šířil mezi nimi slovo boží. Polsko zažívalo pod vládou Boleslava Chrabrého skvělé časy. Polský kníže obratně využíval každou příležitost k tomu, aby učinil Polsko větším, samostatnějším a mezinárodně uznávaným. K tomu mu poskytli nevědomky příležitost i sami Přemyslovci, když dali mat rodu Slavníkovců. Přeživším členům rodu – biskupu Vojtěchovi, nejstaršímu Soběslavovi a jejich nevlastnímu bratrovi Radimovi – obratem nabídl azyl právě Boleslav Chrabrý.

Vojtěch vyjevil polskému knížeti své plány a ten jej bez okolků podpořil. Poskytl mu loď s ozbrojeným doprovodem, který ho dopravil až k hranicím s pohanskými Prusy. Odtud již Vojtěch putoval sám, pouze s bratrem Radimem a knězem Benediktem. Během několika málo dní se misionáři dostali do kontaktu s Prusy. „Pojednou nečekaně připlulo v malé loďce několik lidí, vyskočili na břeh, promlouvali cosi barbarskou řečí a hoříce velikým hněvem hledali cizince.“ Když misionáře našli, jeden z nich, patrně vůdce „prudce udeřil mezi lopatky biskupa šeptajícího nebeské zpěvy: Neodejdete-li co nejrychleji, zahynete mnohonásobně zajištěnou smrtí, napřed ztrestáni strašnými mukami. … Vyjděte spěšně z našeho území! Nevzdálíte-li se co nejrychleji, zemřete zlou smrtí, zmučeni krutými tresty“.

Varování bylo jednoznačné. Vojtěch ale neustoupil. Právě naopak. Cítil, že je tu na svém místě, že právě zde má konat. Chtělo to ale změnit taktiku. „Náš vzhled a náš šat, jak vidím, nemálo odstrašuje pohany. Pročež, souhlasíte-li, odložme kněžský šat, nechme si narůst dlouhé vlasy a nebraňme, aby na neholené bradě rostly vousy. Snad nepoznáni budeme moci konati lépe dílo spásy; připodobněni jim, budeme se s nimi důvěrněji stýkati, mluviti a žíti s nimi…“

Vojtěchova horlivost a touha sloužit Bohu neznala mezí. Nelze samozřejmě potvrdit, že Vojtěch skutečně toužil stát se mučedníkem, jak to líčí legendisté, mučednické smrti se mu ale dostalo měrou vrchovatou. Pohanským Prusům se pramálo líbilo, že do jejich posvátných hájů vstupuje cizí misionář, ruší bohy a narušuje posvátný klid. Jednou, když Vojtěch se svými druhy odpočíval, přihnali se Prusové na koních, misionáře spoutali a odvlekli. Nebylo cesty zpět. „Pobledlý biskup nepromluvil ani jediného slova; toliko když ho svázaného vedli na vrcholek hory, kde mu sedmi oštěpy probodli krásné tělo … Nejprve vůdce a velitel zločinného zástupu, …, mu probodl srdce, potom … ostatní rychlou rukou zločin dokonali. … Bezbožní mužové pak vedli s sebou oba bratry, nemilosrdně svázané, vznešenou hlavu světcovu oddělili od ostatního těla a obě části dali bedlivě střežiti.“ Tak skončil 23. dubna 997 život českého biskupa Vojtěcha a začal Vojtěchův život světce a mučedníka.

Když zbožný Slavníkovec skončil svůj život pod mečem pohanů, vykoupil polský kníže Boleslav Chrabrý jeho ostatky, nechal je obřadně uložit v chrámu v Hnězdně a z Vojtěchovy mučednické smrti vytěžil pro Polsko maximum možného; zřízení vlastního arcibiskupství na ostatcích Vojtěchových. Papež Silvestr II. prohlásil Vojtěcha za svatého, Radim obdržel arcibiskupské svěcení a celý projekt navíc podpořil císař Ota III., který Boleslava ověnčil tituly frater et cooperator Imperii (bratr a spolupracovník říše) a populi Romani amicus et socius (přítel a druh lidu římského). Boleslav tak dosáhl naprosté církevní nezávislosti na říši.

Teprve roku 1039, když se moc českého knížectví pod vládou Břetislava I. obnovila, vrátil se Vojtěch do Prahy. Břetislav totiž podnikl velké tažení do Polska, aby získal a přenesl ostatky sv. Vojtěcha i jeho bratra Radima. Ty poté slavnostně umístil v chrámu sv. Víta na Pražském hradě s vírou ve vlastní arcibiskupství …

Další literatura:

Bruno s Querfurtu: Život svatého Vojtěcha, Praha 1996.

Hrdina, Jan: Bohemané: Prvních tisíc let českých dějin, Praha 2024.

Charvát, Petr: Zrod českého státu 568 – 1055, Praha 2007.