Vztahy Čech a Polska před 1000 lety? Po českých zádech do císařovy přízně a poté tvrdé nepřátelství

Historií zaznamenané osudy Přemyslovců a Piastovců se prolínaly od samého počátku a je pravděpodobné, že k vzájemné interakci docházelo i v době předcházející, kdy předkové knížete Měška I. sjednocovali pohanské západoslovanské kmeny. Prvním historicky doloženým Piastovcem byl právě kníže Měšek I., který se ujal vlády kolem roku 960, přesné datum není známo. Předpokládané datum jeho narození mezi lety 930 a 935 z něj činí vrstevníka Boleslava II. Byl to však již Boleslav I., který s Měškem navázal diplomatické vztahy a uvedl jej do společnosti západoevropských křesťanských vládců.

Kníže Měšek se v písemných pramenech poprvé objevuje roku 963, kdy mělo dojít k válce mezi knížetem Polanů a markrabětem Geronem. Tehdy Piastovci ovládali Velkopolsko, část Pomořanska, Kujavsko a Mazovsko. Třecí plochou se ukázala být Lužice, území, jež spadalo do zájmu správce severovýchodní marky Geronis, která byla po Geronově smrti rozdělena na pět menších celků, mezi nimi i Míšeňsko či Mersebursko. Měšek je poražen, skládá hold císaři Otovi I. a zavazuje se k odvádění tributu. Krátce poté dochází k další válce, tentokrát se polský kníže dostává do konfliktu se saským šlechticem Wichmannem Billungem ml., příslušníkem saské dynastie a velkým oponentem Otonců, který toho času pobýval na území kmenového svazu Luticů (Veletů). V jejich čele Měška dvakrát porazil a zastavil také expanzi Piastovců západním směrem.

Měšek I. byl velmi nadaný stratég a diplomat, jak se zejména ukázalo v pozdějších letech jeho vlády. Dokladem správného vyhodnocení situace mohou být však také události po roce 964, kdy došlo k navázání užších vztahů mezi ním a českým knížetem Boleslavem I., tehdy nejmocnějším vládcem Střední Evropy. Nevíme, kdo udělal první krok, zda Boleslav ve snaze zavázat si polského knížete a rozšířit svůj vliv, nebo naopak Měšek, jenž hledal strategické spojenectví, které by posílilo jeho vlastní pozici. Ať už to bylo jakkoliv, faktem je, že spojenectví bylo uzavřeno a na důkaz toho se roku 965 Měšek I. oženil s dcerou českého knížete Doubravkou.

Sňatek Měška a Doubravky měl však ještě jeden důležitý rozměr. Výmluvně o tom hovoří kronikář Dětmar z Merseburgu: „Měšek vzal si za ženu urozenou sestru staršího Boleslava, která tak, jak zněla ve jméně svém, jevila se i ve skutečnosti. Dobrava totiž se jmenuje po slovansky ta, která německým jazykem se překládá Bona. Neboť tato Kristu věrná paní, když poznala, že manžel její je naplněn různými bludy pohanskými, horlivým důmyslem své vznešené mysli stále a stále přemítala, jak by ho k sobě přidružila i ve víře, a namáhala se s umírněností a všemi prostředky se snažila jemu zalíbiti, nikoliv pro mnohotvárné požitky tohoto světa, ale spíše pro budoucí odměnu, chvályhodný a všem věřícím toužebný plod.“

Právě přičiněním Doubravky, bez ohledu na to, zda z její vlastní iniciativy, či jako součást spojenecké dohody s Boleslavem, přijal 14. dubna 966 Měšek I. křest. Není pochyb o tom, že si Měšek plně uvědomoval prospěšnost takového kroku. Nejen, že vstoupil mezi křesťanské vládce a stabilizoval tak svou pozici na mezinárodní úrovni, ale mohl také omezit tradiční úlohu rady starších, jejíž součástí byli i pohanští kněží, kteří měli svůj podíl na rozhodování. Tím získal větší kontrolu v zemi. Kněžna Doubravka s sebou z Čech přivedla i skupinu kleriků, kteří Měškovi pomohli s christianizací Polska. Je možné, že mezi nimi byl i první polský biskup Jordan.

Spojenectví s Boleslavem I. Polsku významně prospívalo a znamenalo pro zemi značný přínos. Společný postup ve vojenských záležitostech byl pochopitelný. Hned roku 967 obrátil Měšek pozornost k západnímu Pomořansku a s podporou českých bojovníků zaútočil na ostrov Wolin, jehož obranu vedl již známý Wichmann. Drtivé vítězství 21. září zajistilo Měškovi kontrolu nad ústím řeky Odry a Čechům tučnou kořist. Dobytí a připojení celého Pomořanska však bylo problematické. V následujících letech se pak Měškova rozpínavost obrátila také východním směrem, kde se již přímo dotýkala zájmů Přemyslovců. Zatím však zůstávalo u spojenectví.

Zřejmou ukázkou spojenectví mezi českým a polským knížetem jsou události po roce 973, kdy zemřel císař Ota I. a na trůn měl nastoupit jeho syn Ota II.. Tehdy o trůn projevil zájem také bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý a slovanská knížata, švagři Boleslav II. a Měšek I. jeho nárok podpořili a zapojili se do bojů o nástupnictví. Spor nedopadl pro bavorského vévodu dobře, avšak Boleslav i Měšek se s císařem usmířili a uznali ho vládcem. Stejný průběh měly i spory o nástupnictví po smrti Oty II. roku 983. I tentokrát se Boleslav II. s Měškem postavili za Jindřicha Svárlivého a po měření sil se opět přidali k císaři. Měšek si v dané situaci zřejmě počínal obratněji, neboť od této doby lze sledovat ústup Čechů z pozice lídra regionu. Druhé zápolení o nástupnictví v říši bylo také posledním případem, kdy Přemyslovci a Piastovci jednali ve shodě, nikoliv však jako spojenci. Psal se rok 986.

Klíčovým okamžikem změny ve vztahu mezi českým a polským knížetem byl roku 977, kdy zemřela kněžna Doubravka, stmelující prvek dvou ambiciózních rodů. Spojenectví se začalo pomalu měnit v rivalitu a v průběhu druhého sporu o nástupnictví v říši již sledujeme otevřené nepřátelství mezi Měškem a Boleslavem. Druhou ženou polského knížete se stala Oda, dcera markraběte Severní marky Dietricha, vzdáleného příbuzného císaře. Tím začalo postupné sbližování Měška s císařským dvorem. Roku 984 vytáhl Boleslav II. proti Míšni, ovládl ji a vypudil markraběte Rikdaga, který o rok dříve čelil velkému povstání Polabských Slovanů. Zda je dílem náhody, že ve stejné době, kdy na severu útočili na říši Lutici a Obodrité, zaútočil na Míšeň Boleslav, neumíme říci. Faktem je, že nedlouho poté uzavřel Boleslav II. s Lutici spojenectví jako protiváhu vztahu Polska a říše. Boleslavův útok na Míšeň zasáhl i Piastovce. Dcera míšeňského markraběte totiž byla manželkou Boleslava Chrabrého, Měškova syna. A Boleslav Chrabrý nezapomínal …

Povstání Polabských Slovanů představovalo potíž pro říši i Polsko, nikoliv ale pro Čechy. Tak se stalo, že roku 985 bojoval Měšek na straně císaře proti pohanům a po smrti markraběte Dietricha, svého tchána, se pasoval strážcem otonských zájmů na severovýchodě říše, což dokládají i Fuldské anály, když k datu úmrtí Měška I. roku 992 referují o smrti markraběte Měška. Roku 986 se podle Hersfeldských análů setkal Měšek s císařovnou Theofano a malým císařem, zatímco Boleslav s císařem znovu válčil. Propast byla stále větší. Setkání, na němž věnoval Měšek císaři darem velblouda, upevnilo vztahy Polska a říše. Společně pak podnikli vojenské tažení na nejmenované slovanské území. Nedlouho poté Měšek již přímo zaútočil také na české državy na východě. Není zcela zřejmé, která území na Přemyslovcích získal. Jistě Slezsko, možná i Malopolsko s Krakovem. Jeho dobytí však bývá připisováno až Boleslavovi Chrabrému. Kosmas trefně poznamenává, že „kníže polský …, nad něhož nebylo lstivějšího člověka, ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobíti mečem.“ Ať už to byl Měšek, nebo Boleslav, na výsledku to nic nemění. Ostatně, Boleslav Chrabrý dotáhl dílo svého otce k dokonalosti, když pro Polsko vyjednal vlastní arcibiskupství a na čas ovládl i Pražský hrad.

Měškova prozíravost a politický um se plně projevil roku 991, když na Přemyslovcích dobytá území věnoval stolci sv. Petra, tedy papeži. Ten je polskému knížeti potvrdil, a to zrovna v době, kdy v Říme pobýval biskup Vojtěch Slavníkovec. Piastovci jednoznačně deklarovali svou nezávislost a zařadili se tak mezi svébytné vládce křesťanské Evropy. Jak se na to asi dívali Přemyslovci, netřeba popisovat.

Podle pověsti, kterou zachytil kronikář Gallus Anonymus, byl zakladatelem rodu Piastovců oráč Piast, žijící v podhradí Hnězdna. Tento Piast byl povolán dvěma anděly, aby z Hnězdna, tradičního historického centra piastovského rodu, vyhnal zlého knížete Popiela. Tak se také stalo a z oráče se stal kníže. Kníže, zakladatel vládnoucí dynastie, povolaný od pluhu, je společným motivem západních Slovanů. Podobný příběh totiž známe i u českých Přemyslovců a slovanských Korutanců. Dost možná jde však o dědictví indoevropské, neboť orba se objevuje i v mýtu o založení Říma.

Po oráči Piastovi měli z Hnězdna vládnout Polanům (Polákům) další tři mytičtí vládci; Siemovít, Lešek a Siemomysl, jehož synem měl být první historicky doložený Piastovec Měšek. Piastovci, jakožto pojmenování vládnoucí dynastie, se však objevují až v 17. století.

Další literatura:

Dětmar z Merseburku: Kronika, Praha 2008.

Hrdina, Jan: Bohemané: Prvních tisíc let českých dějin, Praha 2024.

Charvát, Petr: Zrod českého státu 568 – 1055, Praha 2007.