Nejodvážnější válečná operace starověku. Během Hannibalova tažení málem přestal existovat Řím

Jen velmi obtížně bychom ve starověkém světě hledali dvě mocnosti, které by se víc nenáviděly, než jak tomu bylo u Říma a Kartága. Vítěz mohl být jen jeden a kdo jím bude, o tom měly rozhodnout tři dlouhé ničivé tzv. punské války, které svedl Řím s Kartágem v letech 264 – 146 př. Kristem. První punská válka přisoudila vítězství Římanům a zbavila Kartagince nadvlády nad Středomořím. Kartágo však bylo příliš daleko na to, aby přestalo být hrozbou a dalo se ovládnout. Kartaginci, i když zbaveni svého mocného loďstva, začali velmi rychle obnovovat své bohatství a vliv, čímž se opět dostali do křížku s římskou republikou.

Novou ekonomickou základnou Kartága se stala Hispánie, dnešní Španělsko, kde si vojevůdce Hamilkar Barkas podrobil keltiberské kmeny na celé jižní půli poloostrova a zajistil, aby příjmy z místních stříbrných dolů směřovaly do Kartága. Hamilkarův zeť Hasdrubal v této politice úspěšně pokračoval, a protože se zájmy mocností opět protnuly, uzavřel roku 226 př. Kr. s Římany dohodu o rozdělení sféry vlivu v Hispánii. Když byl Hasdrubal o pět let později nikoliv náhodně zavražděn, nastoupil na jeho místo Hamilkarův pětadvacetiletý syn Hannibal. Pokud Římané odstraněním Hasdrubala doufali v oslabení punské moci, spletli se.

Mladý Hannibal se ukázal být ještě mnohem schopnějším a rozhodnějším vojevůdcem a protivníkem. Nejprve se vypořádal s odbojnými keltiberskými kmeny a poté roku 219 př. Kr. dobyl Římu nakloněnou řeckou kolonii Saguntum. Tato akce Římany dopálila natolik, že požadovali Hannibalovo vydání. K ničemu takovému pochopitelně nedošlo, a tak Řím Kartágu vyhlásil válku.

Hannibal v žádném případě nehodlal čekat až iniciativu převezmou Římané. Hodlal se s Římem utkat a splatit mu i s úroky porážku z první punské války. Římané si byli jisti svou převahou na moři, která jim umožňovala efektivně přesouvat armádu do jednotlivých částí punské říše a postupně ji decimovat a zároveň zamezit jakémukoliv pokusu Kartaginců o námořní protiakci. Stejnou věc si uvědomoval i Hannibal a proto neztrácel čas. Nehodlal riskovat, že se Římané vylodí v Africe. Rozhodl se Římanům zasadit smrtící úder na jejich vlastním území. Plán byl prostý. Překročit Pyreneje, projít jižní Galií, překročit Alpy a vpadnout do Itálie.

Veškeré punské síly se shromáždily v hispánském Novém Kartágu a odtud se pod Hannibalovým vedením vydaly zřejmě v dubnu 218 př. Kr. k Pyrenejím. Armáda, které Hannibal velel, byla impozantní. Nejpravděpodobnější odhady hovoří o 90 000 pěšácích, 12 000 jezdců a 37 slonech. Velení vojska obstarávali urození kartaginští generálové, většinu armády však tvořili žoldnéři ze všech koutů západního Středomoří. Keltiberská jízda i pěchota, baleárští prakovníci, jízda Numiďanů a Maurů, těžkooděnci ze severní Afriky i Řecka a později se přidali i Galové. Hannibal cestou zajišťoval území, kterým procházel, aby nezůstal odříznut od Hispánie. Do Galie proto vstoupil s 38 000 pěšáky, 9 000 jezdci a 37 slony.

Na území galských kmenů Hannibal přesvědčil místní náčelníky, že není jejich nepřítelem, naopak, že jejich společným nepřítelem je Řím. Tím si zajistil volný průchod jižní Galií až k Rhodanu (dnes Rhôna). Bylo léto a Hannibalovi šlo o čas. Musel se přes široké ústí řeky dostat co nejdříve, aby stihl překročit Alpy dřív, než začne zima. Přechod mu však znepříjemňovali bojovní Galové na druhém břehu, připravení Puny napadnout jen co řeku překonají. Proto jim připravil malé překvapení a ze zálohy je rozprášil. Došlo také k první potyčce s Římany, kteří se pod velením konzula Publia Cornelia Scipiona vylodili jen pět dnů pochodu od Hannibalova tábora. Překvapení bylo oboustranné. Tři stovky římských jezdců se srazilo s pěti sty Numiďanů vedených Hannibalem. Ve chvíli, kdy Hannibalova jízda vítězila, zavelel velitel k ústupu. Nehodlal ztrácet více času ani sil. Dobře věděl, že se Římané brzy pokusí o rozhodující konfrontaci. To by však mohlo narušit jeho vlastní plány.

V táboře na Hannibala čekalo poselstvo keltského kmene Bójů ze severní Itálie, vedené náčelníkem Magilem. Bójové toho času čelili tvrdé odvetě za povstání proti římské okupaci, a tak nabídli Hannibalovi spojenectví proti Římu a veškerou potřebnou pomoc – muže, zbraně, průvodce, cokoliv. Hannibal byl Magilovou nabídkou potěšen. Spojenectví bylo uzavřeno a punské vojsko se dalo znovu do pohybu. Cesta alpskými průsmyky byla pro Hannibala další zkouškou jeho schopností a odvahy jeho vojska, neboť se při průchodu horským masivem musel vypořádat s útoky divokých keltských kmenů, které ač byly poraženy, způsobily Kartagincům nemalé ztráty. Největší útrapy Hannibalovým mužům však způsobily hory samotné. Sníh, mráz, led, obtížně schůdný terén a hlad. Více než dva týdny vyčerpávajícího pochodu přes Alpy, který byl odměněn pohledem na zelenou Pádskou nížinu.

Ztráty, které Hannibal cestou utrpěl, ho stály mnohem víc, než kdyby se s Římany utkal v bitvě. O to ale Hannibalovi nešlo. Byl to on, kdo určoval podmínky a přechodem Alp Římanům vskutku zcela zhatil jejich vlastní plány. Podle nich měl konzul Scipio s vojskem namířeno do Hispánie, kde chtěl k rozhodujícímu střetu přimět samotného Hannibala, jeho plán se však zhroutil při spatření opuštěného punského tábora na břehu Rhodanu. Druhý konsul Tiberius Sempronius Longus měl s legiemi napadnout Kartágo. Zvěsti o Hannibalově přítomnosti v Itálii mu vzaly vítr z plachet.

Cornelius Scipio spěšně přesunul svou armádu od Rhodanu do Popádí, kde se chystal na střet s děsivým nepřítelem. Že prý má punská armáda na sto tisíc mužů a na padesát válečných slonů, kteří rozdupou pěchotu i jízdu. Skutečnost byla taková, že Hannibalovo vojsko po alpské anabázi čítalo pouhých 26 000 mužů. Z pěchoty zbylo 12 000 afrických válečníků a 8 000 Hispánců. Jízda čítala místo osmi pouhých šest tisíc Numiďanů a oddíl elitní těžké kartaginské jízdy. Slonů zbývalo dvacet. Nečekané posily se začaly scházet téměř okamžitě. Stovky a tisíce keltských válečníků z kmene Bójů a Insubrů přicházely k Hannibalovi, aby vstoupily do punské armády. Keltové toužili táhnout s ním na Řím a pomstít se dobyvatelům. Hannibal tak rychle doplňoval stavy vojska, stavěl nové oddíly, které nechal vyzbrojit a vycvičit.

Konzul Scipio pospíchal na sever, aby se s Hannibalem utkal co nejdříve, stále totiž doufal, že ho může zastavit. S pěchotou 20 000 mužů a 2 000 jezdci překročil řeku Pád a postupoval dál po severním břehu proti proudu. Z opačného směru se blížil i Hannibal. Scipio postupoval rychle, překročil i řeku Ticinus a rozbil tábor. Druhého dne se vypravil na průzkum s jízdou a 4 000 lehkooděnců s oštěpy (velites). Nečekaně se však střetl s jízdou pod Hannibalovým vedením. Došlo ke střetu, který předznamenal i bitvy následující. Kombinovaný útok těžké punské jízdy a lehké jízdy Numiďanů na čelo, křídla i týl způsobil nepříteli těžké ztráty a samotného konzula stál málem život. Onoho listopadového dne roku 218 př. Kr. Hannibal uštědřil Římu první porážku na jeho vlastním území.

Římané se stáhli za opevnění v Placentii (dnes Piacenza) za řekou Trebií, aniž by hlavní armáda vůbec přišla ke slovu. Mezitím se z rozkazu senátu přeplavil ze Sicílie do Itálie druhý konzul Sempronius Longus, aby se s dvěma legiemi, určenými k napadení Kartága, připojil k armádě Scipionově. To se mu nakonec i podařilo. Posily získal i Hannibal. Vítězství u Ticina, ač malé, přivedlo do jeho tábora tisíce povzbuzených Keltů a Ligurů, odhodlaných táhnout s punským vojevůdcem na Řím. Hannibalovo vojsko se tak opět přiblížilo k síle 40 000 mužů. Podobnou silou disponovali i Římané.

Bylo chladné prosincové ráno a Hannibal začal uskutečňovat další ze svých dokonalých strategických tahů. Velmi dobře věděl, že pyšný konzul Sempronius bude chtít vojenským úspěchem zastínit neúspěšného a raněného Scipiona a využije každé pobídky k bitvě. Proto vyslal k římskému ležení za řekou Trebií lehkou numidskou jízdu, aby ostřelováním a nájezdy konzula vyprovokovala k akci. Hannibalův plán vyšel. Už tak vyčerpaní legionáři začali přecházet ledovou řeku a šikovat se k boji na Hannibalově břehu. Kartaginská pěchota držela střed a čelila římským legiím, zatímco silnější jízdu poslal Hannibal na křídla. Sloni stáli za liniemi a sloužili jako bezpečné stanoviště k ostřelování nepřítele.

Přibližující se římská jízda začala mít potíže ve chvíli, kdy koně zavětřili slony a začali se plašit. Dílo dokončila punská jízda. Římské šiky s nechráněnými křídly se začaly dostávat do kleští. Nyní přišel čas, aby zasáhl generál Magó, Hannibalův mladší bratr, jenž čekal v úkrytu na pravém křídle. S tisíci jezdci a stejným počtem lehké pěchoty vpadl Římanům do zad. Dvě třetiny římských vojáků zůstalo ležet v krvi bojiště, uniklo jen 10 000 legionářů, kteří se probojovali kartaginským středem.

Zimní tábor Hannibal rozbil na území spojeneckých Bójů v okolí Bononie (dnes Bologna). Na jaře 217 př. Kr. se rozhodl postoupit více na jih. Mezitím v Římě byli zvoleni dva noví konzulové, kteří měli Hannibala zastavit. Ten ambicióznější, Gaius Flaminius Nepos, ihned vytáhl v čele armády, aby Kartagincům znemožnil průchod apeninskými průsmyky. Hannibal v čele vojska tak opět musel přejít přes hory a poté se čtyři dny brodit močály v ústí řeky Arno, což ho stálo mnoho mužů i koní. Zbyl mu také poslední slon. Sám Hannibal dostal infekci a oslepl na pravé oko. Po příchodu do etrurské nížiny se Hannibal snažil vylákat Flaminia k bitvě, ten však vyčkával v Arretiu (dnes Arezzo). Hannibal tedy změnil taktiku, přiblížil se k římskému ležení na levém křídle a Flaminia odřízl od ústupové cesty k Římu. Před setměním 23. června 217 př. Kr. si dal Hannibal záležet, aby nepřítel dobře viděl, jak se utábořil na břehu Trasimenského jezera. Byla to dokonalá návnada a Římané ji opět spolkli.

Za mlžného jitra druhého dne vyrazil Flaminius s 30 000 muži proti punskému táboru, aniž by podnikl předchozí průzkum. Proč taky. Vše bylo tak jasné. Jaké však bylo jeho překvapení, když v táboře narazil jen na část Galů. Mlha se začala pomalu rozplývat a odkrývat pravý stav věci. Z okolních kopců sestupovaly Hannibalovy oddíly a brzy Římany sevřely do smrtícího obětí. Své kvality prokázali zejména baleárští prakovníci, kteří přesnými projektily působili nepříteli těžké ztráty. Keltiberská jízda napadla a odřízla zadní voj, čímž zablokovala jádro Flaminiovy armády. Pak nastala nemilosrdná řež. Římané neměli úniku a i ti, kteří se snažili ukrýt v jezeře, jediné ústupové cestě, byli pobíjeni numidskou jízdou. Římský orel utrpěl zdrcující porážku. Padlo na 15 000 Římanů, další byli zajati, římské spojence však Hannibal bez úhony propustil. Pod mečem keltského náčelníka Ducaria skončil i Flaminius. Punové pozbyli jen 2 500 bojovníků.

Zdrcující porážka Římany otřásla, nepřiměla je však k tomu, aby vyjednávali. Místo toho byl jmenován diktátorem Quintus Fabius Maximus, jenž byl vybaven, ber kde ber, novým vojskem. Naopak Hannibal disponoval skvělou armádou, dostatečně silnou, aby s ní pochodoval na Řím. Útok mu doporučovali i jeho generálové, avšak Hannibal usoudil, že bez obléhací techniky nemá obléhání Říma smysl a zvolil jinou strategii. Postoupil dále na jih, aby vyvolal všeobecné povstání proti římské nadvládě. Diktátor Fabius jej s armádou těsně následoval, přímému střetu se však vyhýbal, přijal zdržovací taktiku spálené země a na Hannibala pouze dotíral.

Punský vojevůdce se snažil Fabia vyprovokovat k bitvě, ale marně. Situace se obrátila až následujícího roku 216 př. Kr., kdy Fabiovi skončilo funkční období a byli zvoleni dva noví konzulové – Gaius Terentius Varro a Lucius Aemilius Paullus, kteří upřednostňovali přímou konfrontaci. Protože se domnívali, že k vítězství stačí prostá početní převaha, shromáždili obrovskou armádu osmi legií, 80 000 pěšáků a 6 000 jezdců. Římané tak měli nad Hannibalem dvojnásobnou převahu.

Místem osudového střetu se staly Kanny na jihu Itálie. Římané zaujali postavení ve třech liniích po dvanácti řadách, přičemž byly zkráceny rozestupy mezi jednotlivými jednotkami (manipuly), takže vznikla jedna velká formace neschopná manévrování. Jejím cílem bylo rychle prolomit punské linie. Na křídla byla umístěna jízda pod velením Varronovým a Paullovým. Naproti tomu Hannibal své muže postavil tak, aby byli schopni rychlých přesunů. Střed obsadil slabšími oddíly spojeneckých Iberů a Galů, u nichž předpokládal, že před římskou ofenzivou ustoupí a vysunul je více dopředu, zatímco na křídla postavil elitní oddíly těžkooděných Afričanů a desetitisícové jízdy, doplněné o libyjskou pěchotu. Punská bitevní formace tak měla tvar půlměsíce.

Bitva začala střetem lehké pěchoty, která se rychle stáhla do týlu. Iniciativu převzala punská jízda, která zničila nejprve pravé křídlo římské jízdy a poté vpadla do zad levému, čímž vyřadila římské jezdectvo ze hry. Mezitím postoupil kupředu střed římské pěchoty, která tvrdě zatlačovala galské a iberské válečníky. Afričané na křídlech odolávaly, a tak se římské linie začaly rozpadat. Půlměsíc se prohnul na druhou stranu. Náhle byli Římané obklíčeni Hannibalovými vojáky ze tří stran. Ke slovu se opět dostala punská jízda, která Římanům vpadla do zad a uzavřela smrtící obklíčení. Následný masakr stál život přibližně 50 000 Římanů, padl i konsul Paullus, 29 vojenských tribunů a 80 senátorů. Punové ztratili jen 6 000 mužů. Hannibalovo vítězství bylo úplné a drtivé, přesto ale nedokázalo Řím srazit na kolena.

Ani tentokrát Hannibal Řím neoblehl, což mu bylo vyčítáno. Uvědomoval si, že i jeho vojsko je oslabené a vyčerpané, navíc měl problémy se zásobování a postrádal obléhací stroje. Útok na půlmilionový Řím by byl příliš riskantní. Naopak římské zdroje byly ve výrazně lepší kondici. Diplomatickým umem sice získal mnohé spojence, avšak Římany už k žádnému dalšímu výraznému střetu nepřiměl. Situaci komplikovalo nejen zásobování a nedostatečná odezva italských spojenců, ale i žárlivost a obavy zkorumpované oligarchie v Kartágu, která odmítla Hannibala podpořit. Hannibal, vržen do patové situace, tak operoval na jihu Itálie ještě několik dalších let. Římanům uštědřil mnoho krvavých porážek, žádná bitva však nebyla rozhodující. Teprve roku 203 př. Kr., po 15 letech na území nepřítele, Itálii opustil, aby čelil římské invazi do Afriky.

Další literatura:

Bagnall, Nigel: The Punic Wars 264 - 146 BC, Oxford 2014.

Kovařík, Jiří: Vítězové nad Kartágem - Římské války I, Praha 2014.

Richter, Karel: Hannibal před branami, Praha 2012.